0035510

ÚVOD n

Mnohokrát v životě jsem o leccos klopýtl a v důsledku onoho krátkého narušení rovnoměrného kroku jsem nalezl svět, v němž žiju. Díky jednomu studentovi z mého filozofického semináře, který se mnou dlouze debatoval o svém zážitku, kdy málem zemřel, jsem začal ten jev studovat a pojmenoval jsem jej zážitek blízké smrti. Kdybych tenkrát tomu studentovi nevěnoval dostatek času, aby mi mohl vylíčit svůj příběh, možná bych nikdy nezkoumal zážitky blízké smrti a nedostal se na cestu, která mě dovedla k napsání Života po životě a k celoživotnímu vědeckému zájmu o věci týkající se posmrtného života.

Nebýt toho, že jsem jednou klopýtl doslova a narazil přitom do knihovny, z níž mi na hlavu vypadla stará kniha o výzkumech Northcota Thomase, asi bych se nezačal zabývat výzkumem fascinujícího světa uměle vyvolaných zjevení. Prostřednictvím tohoto směru bádání jsem byl schopen znovu vytvořit u pacientů mnoho aspektů zážitků blízké smrti, aniž jim hrozilo, že téměř zemřou. A ještě lepší bylo, že jsem dokázal zmírnit zármutek lidí, kterým odešel někdo drahý, tím, že jsem jim umožnil zemřelé příbuzné spatřit nebo s nimi jinak navázat kontakt.

7

Dále musím uvést regrese do minulých životů. Na toto pole zájmu jsem se vydal po vyslechnutí jednoho pacienta, který se při běžném sezení hypnoterapie ocitl v minulosti.

Toto všechno jsou obory, kterým jsem se věnoval díky tomu, že jsem o ně klopýtl, a vnímám to s vděčností. Ano, věřím s Markem Twainem, že „jméno největšího vynálezce je náhoda“.

Ale někdy jsem klopýtal doopravdy. K nejhorším z těch klopýtnutí došlo v důsledku choroby, která pro mě všechno zamlžila – od mých fyzických smyslů přes smysl pro humor až po smysl pro okolní svět. Ještě mi nebylo třicet, když u mne propukla choroba zvaná myxedém. Sužuje mě dodnes. Poměrně těžko se diagnostikuje. Mám-li to říct jednoduše, při téhle chorobě štítná žláza neprodukuje dostatek tyroxinu, což je hormon, který funguje v těle asi jako knoflík hlasitosti na radiopřijímači. Tato nemoc se projevuje řadou zvláštních příznaků, které mohou vést k myxedémovému šílenství, při němž postižený postupně ztrácí rozum.

Ačkoli by se mohlo zdát, že myxedém by se měl dát snadno diagnostikovat, není tomu tak. Reziduální hladina tyroxinu v krevním řečišti může vést k mylným laboratorním výsledkům, kdy se hodnoty jeví jako „ falešně pozitivní“, takže hladina se dá považovat za normální, i když není. V důsledku toho jsou mé hladiny hormonů štítné žlázy po celá léta velmi kolísavé a někdy zcela minimální. A to jsou právě období, kdy nejsnáze chybuji. V těch obdobích, kdy jsou hodnoty velmi nízké, jsem se dopouštěl nejvíce omylů: svěřil jsem správu svých financí lidem, kterým nebylo radno důvěřovat, ocitl jsem se na psychiatrickém oddělení, uprostřed horkého georgijského léta jsem nosil teplé vlněné kabáty, protože mi byla hrozně zima, zabarikádoval jsem se v domě a odmítal vyjít ven, neboť jsem byl přesvědčen, že svět se proti mně spikl. A mohl bych pokračovat.

8

Celé roky jsem o této své potíži mlčel – nebo se o to aspoň snažil, protože jsem si myslel, že by to mohlo ovlivnit vnímání mé práce nebo mne samého. Avšak nyní jsem zmoudřel, pokud jde o mou chorobu a její účinky na mé reakce vůči určitým lidem a situacím. Místo toho, aby choroba působila proti mně, učinila mě empatičtějším a chápavějším vůči těm, kteří se vyrovnávají se záležitostmi týkajícími se konce života. Také jsem začal hledět na nemoc jako na změněný stav vědomí, který proměňuje naše vnímání sebe samých i okolního světa stejně jako dejme tomu zážitek pobytu mimo tělo nebo dokonce zážitek blízké smrti. Podobně jako tyto nebo další změněné stavy může nemoc způsobit, že se cítíme slabí i velmi silní zároveň, což závisí na naší úrovni přijímání věcí takových, jaké jsou, a na naší schopnosti hlubšího ponoru a nalezení nového zdroje síly. Když mi jeden muž – jako mnoho jiných – řekl, že zážitek blízké smrti ho vyčerpal, pokud jde o fyzickou sílu, ale zároveň ho naplnil nadějí, beze zbytku jsem chápal, jak k něčemu takovému může dojít. Také chápu, že k tomu, abychom přijali takový protimluv, je třeba často prožít změněný stav vědomí stejně silně jako nemoc.

Proto cítím, že je nezbytné začít tuto knihu vylíčením zápasů mého vlastního života. Kdybych netrpěl takovou závažnou chorobou, nezískal bych empatii vůči druhým, nezbytnou k pokračování výzkumu v oboru posmrtného života. A bez ní bych ani neabsolvoval vlastní zážitek blízké smrti, což byla událost, díky níž jsem za několik minut poznal víc než za celé roky výzkumu a přednášek.

Tím vším chci říct, milí čtenáři, že jestli vás zmínka o mém pokusu o sebevraždu přivede k pochybnostem o mé práci nebo o hodnotě jejích závěrů, měli byste hned přestat číst. Jenom mi ještě dovolte něco dodat: domnívám se, že tento zážitek způso9

bil, že jsem mnohem upřímnější, pokud jde o mne a o mou práci; bez něj bych postrádal ten rozměr, který chybí mnoha lékařům, totiž takový, který jde za hranice vědomostí a zasahuje do sféry skutečného pacienta. Abych parafrázoval Williama Oslera, otce moderní chirurgie: Z člověka, který byl pacientem, se stává mnohem lepší lékař.

To byl rozhodně můj případ.

K náhlé proměně lékaře v pacienta u mě došlo v lednu roku 1991. To bylo ještě předtím, než mi byl řádně diagnostikován myxedém. Hladina hormonu štítné žlázy klesla pod měřitelnou hodnotu, ačkoliv jsem o tom nevěděl. Věděl jsem jedině, že se už celé měsíce necítím dobře, ale přesvědčil jsem sám sebe, že můj špatný zdravotní stav mají na svědomí světové události v kombinaci s jejich dopadem na mou osobní situaci.

Bylo to toho roku, kdy se irácký diktátor Saddám Husajn rozhodl vpadnout do Kuvajtu, aby se zmocnil jeho ropy. V té době také vyšla moje nová kniha. Cesta zpátky (Coming Back) byla studie regresí do minulých životů, na níž jsem pracoval celé roky. V této práci jsem dospěl k několika převratným objevům. Objevil jsem způsoby, díky nimž může moderní medicína využít těchto hypnotických transgresí do minulosti, a tím pacientům pomoct překonat dlouhodobé psychiatrické problémy. Také jsem zjistil, že celá řada pacientů se zřejmě opravdu vrátila v čase do minulých životů. A to nejen proto, že to tvrdili, ale mnozí z nich prostřednictvím hypnotické regrese poskytli důkazy, že v některém dřívějším období skutečně žili. Během svých sezení s pacienty jsem tyto důkazy shromažďoval. Ke svému uspokojení jsem zjistil, že kdyby skutečně nežili v minulosti, museli se nějakým způsobem napojit na velmi živé informace, které je s minulostí spojovaly.

Práce na té knize mě vzrušovala. Nejenže mohla změnit 10

životy mnoha pacientů s dlouhodobými psychiatrickými potížemi, ale otvírala další dveře do mého pokračujícího studia života po smrti.

Ale jak léto postupovalo, bylo stále zřejmější, že vyjití mé knihy a světové události zřejmě budou kolidovat. Saddám Husajn se připravoval k útoku a náš prezident sháněl mezinárodní podporu útoku na Saddáma. K těmto událostem nemohlo pro mne dojít v horší době. Rozpadlo se mi manželství, podvodem jsem přišel o značnou sumu, takže mi zbylo jen málo peněz, a byl jsem vyčerpaný v důsledku hormonální nerovnováhy v mém systému, byť tato obtíž nebyla dosud diagnostikována. Prosil jsem svého nakladatele, aby odložil šňůru prezentací mé knihy, dokud se nepřežene ta nastávající „matka všech bitev“ (jak ji nazýval Saddám). „Jestli se vydám na turné teď, ve všech státech mé vystoupení zruší,“ řekl jsem nakladateli. „Myslím, že lidé nestojí o to, poslouchat povídání o mé knize, když začíná válka.“ Ale k mému údivu v nakladatelství nikdo jako by nechápal, o čem mluvím. Místo toho mi naplánovali cestu, při níž jsem se měl setkávat s novináři, a musel jsem se na ni vydat dva dny předtím, než Saddámova vojska vtrhla do Kuvajtu.

Moje první zastávka byla v New Yorku. Než jsem tam z Georgie dorazil, byl jsem nemocný, a přesto jsem byl připravený sdělit světu, k jakým objevům jsem ve své knize dospěl. Ale bylo úplně zbytečné být připravený. Všechna moje veřejná vystoupení v médiích byla odvolána, protože do Kuvajtu vjely irácké tanky. „Chápu,“ řekl jsem televizní produkční, která mi sdělila, že nemá žádného volného reportéra, který by se mnou udělal interview. „Jak byste ho taky mohla mít? Nyní je současný život mnohem napínavější než minulé životy.“ Navštívil jsem všechna ta zpravodajská střediska na svém cestovním rozvrhu a všude jsem dostal stejnou odpověď: Ope11

race Pouštní bouře je momentálně nejdůležitější událostí. Na nic jiného prostě nezbývá čas. „Vždyť my stěží stihneme referovat o tom, jak si v baseballové lize vedou Yankees,“ řekl mi jeden ztrápený produkční.

Na druhý den jsem odjel z New Yorku do Bostonu, ale ani tam nikdo neměl čas udělat se mnou rozhovor. „Vraťte se domů,“ řekl mi jiný produkční bez obalu. „Teď nemáme na práci nic jiného než Saddáma.“ Za celý den ve starém dobrém Bostonu se mnou neudělal rozhovor ani jeden reportér. Marná snaha: navštívil jsem osm studií a udělal přesně nula rozhovorů.

Nevzdával jsem to. Když jsem odjížděl z Kanady, moje skóre bylo dvanáct – nula. Tedy ne úplně doslova. Jedna kanadská stanice vyšetřila pár minut na interview. Řekli mi, že ho odvysílají někdy později. Jestli ho odvysílali, nevím. Nezajímal jsem se o to. Bylo mi čím dál hůř.

Než jsem dorazil do Denveru, věděl jsem, že bych měl kvůli rychle se snižující hladině hormonu štítné žlázy vyhledat lékaře. Ten by mi dal udělat krevní rozbor a předepsal vhodný lék na štítnou žlázu, aby se hormonální hladina dostala do normálu. Jenže jsem to neudělal. Nedostatek tyroxinu mi zastřel logické uvažování natolik, že jsem mlžný opar, v němž jsem se pohyboval, přičítal těžké depresi, do níž jsem upadl kvůli tomu, že jsem byl na cestách a snažil se propagovat mrtvou knihu – knihu, kterou zabily světové události.

A tak jsem pokračoval. Ve chvíli, kdy jsem opouštěl Denver, jsem už prohrával osmnáct – jedna.

Další zastávkou byla Kalifornie. Po přistání v Los Angeles jsem viděl svět černobíle, což mělo být pro mě důrazným upozorněním na vážný nedostatek tyroxinu. V té době už jsem přivykl známému scénáři. Na letišti mě pokaždé vyzvedl někdo z public relations a pak mi řekl, kolik rozhovorů naplánova12

ných na ten den bylo odřeknuto. Poté jsme odjeli do studií, která interview zatím neodřekla, jenom abychom zjistili, že v uplynulém týdnu byli všichni natolik zaneprázdnění, že zapomněli zatelefonovat, že se rozhovor ruší. Asi dvě stanice udělaly ze zdvořilosti uspěchané interviewy a na konci dne už jsem seděl v letadle do San Diega.

V San Diegu mě napadlo, že se zabiju. Seděl jsem v hotelovém pokoji, díval jsem se dolů do ulice a začal jsem uvažovat o tom, že rozrazím okno a skočím. Den co den jsem měl pocit, že následujícího dne se všechno zhroutí. Jelikož jsem psychiatr, věděl jsem, že tomu stavu se říká presque vu. Znamená to neustálý stav frustrace. A v té chvíli, kdy jsem se ocitl sám v hotelovém pokoji v San Diegu, na konci neúspěšné prezentační cesty, jsem byl připravený ukončit tu beznaděj jednou provždy.

Zavolal jsem do Arizony svému spoluautorovi Paulu Perrymu. Během své cesty jsem s ním byl v každodenním telefonickém kontaktu, takže věděl, jak jsem skleslý a deprimovaný. Ale moje volání ze San Diega ho vyděsilo. Svěřil jsem se mu se svým plánem. Potřeboval jsem vymyslet nějaký způsob, jak okno pořádně otevřít, abych mohl skočit do uličky pod ním – hotelová okna se totiž většinou nedají právě z tohoto důvodu otevřít dokořán.

Paul to viděl jinak. „Vždycky můžeme uspořádat další propagační turné,“ řekl mi.

Je to mnohem horší, odpověděl jsem. Už nějaký čas pozoruju, jak se můj život hroutí, a teď se to konečně stalo. Viděl jsem, jak se přede mnou rozpadá, jako by se z otevřeného pláště hodinek sypaly šroubky a péra. Hotovo. Můj život byl v troskách.

Chtěl jsem z něj pryč.

Mluvil jsem s Paulem snad přes hodinu a pak jsem usnul vyčerpáním. Ráno jsem odletěl do Atlanty.

13

Doufal jsem, že se věci zlepší, až se vrátím do klidu a pohodlí domova, ale to se nestalo. Když jsem přátelům vykládal, jaké fiasko byla ta moje dlouhá namáhavá cesta, sám jsem slyšel, jak mluvím nervózně. Jsem vyčerpaný, říkal jsem přátelům, a ti byli vážně znepokojeni. Objednal jsem se k svému lékaři na pondělí, ale do neděle jsem byl už úplně mimo, protože mě mělo ve spárech myxedémové šílenství. Vzal jsem velké balení analgetika, které jsem měl doma, sedl do auta a odjel do pracovny na univerzitě. Usmyslel jsem si, že se tam zamknu a vezmu si tak velkou dávku, aby mě zabila.

V pracovně jsem balení otevřel a vysypal tablety na psací stůl. Pak jsem je začal po několika polykat a zapíjel jsem je kokakolou z plechovky. Spolykal jsem něco přes dvacet tabletek a usadil jsem se za stolem. Z nějakého důvodu jsem zavolal svému spoluautorovi Paulu Perrymu. „Tak jsem to udělal,“ oznámil jsem mu odhodlaně. „Co jsi udělal?“ zeptal se. „Vzal jsem si nějaké prášky a teď umřu,“ řekl jsem.

Paul mi začal klást celou řadu otázek a na jeho hlase bylo znát, že přemáhá paniku: Co sis vzal? Kolik sis toho vzal? Kde teď jsi?

Tenhle směr vyptávání mě popuzoval. Bylo mi jasné, že se snaží ze mě vytáhnout dostatek informací, aby mohl z Arizony nějak zasáhnout. Ale já jsem o žádné zasahování nestál. V posledních chvílích života jsem si chtěl jen pěkně popovídat. „Podívej se, Paule, zabýval jsem se výzkumem smrti, takže vím, že se nemám čeho bát. Když budu mrtvý, bude mi líp.“ A doopravdy jsem to tak cítil. Myxedémová psychóza mě uvrhla do záchvatu paranoie a zoufalství tak prudkého, až jsem měl pocit, že se všem uleví, když zmizím. A žádné povídání mě nemohlo přesvědčit o opaku. Paul mi navrhoval celou 14

řadu řešení mých problémů včetně obstarání nějakého agenta a schopného účetního k nápravě mých finančních těžkostí a uspořádání nového propagačního turné mé knihy. Já jsem to však nechtěl poslouchat. Byl jsem připraven umřít. „Víš, Paule, mám větší strach být naživu než být mrtvý.

Hovořil jsem se stovkami lidí, kteří přešli na druhý břeh, a všichni mě ujišťovali, že je to tam báječné,“ řekl jsem. „Každý den, když se probudím, mám z nového dne strach. A už to nechci.“ „Ale co tvoje děti?“ zeptal se Paul. „Oni to všichni pochopí,“ odpověděl jsem rezolutně. „Vědí, že tady nejsem šťastný. Budou smutní, ale pochopí mě. Už nastal čas, abych odešel.“ Při našem rozhovoru jsem slyšel, že někdo lomcuje klikou.

Potom se ozvalo klepání na těžké dřevěné dveře, nejdřív několik ostrých zaťukání a potom hlasité nepřetržité bušení. Nakonec úřední hlas. „Tady univerzitní bezpečnostní služba, otevřete dveře.“ Na výzvu jsem nereagoval, dál jsem hovořil s Paulem. Přitom jsem spolkl dalších pár tablet. Za několik okamžiků zarachotil v zámku klíč a dveře se rozlétly. Dovnitř vrazili policisté, a než jsem se zmohl na slovo, měl jsem ruce za zády a seděl jsem na podlaze.

Jeden policista vzal sluchátko a začal mluvit s Paulem. Paul se ho zřejmě ptal, jestli jsou tam nějaké tablety, protože policista začal počítat tabletky ležící na stole. Když dopočítal, položil telefon a z policejní vysílačky zavolal tísňovou linku.

Nadměrná dávka onoho analgetika má na člověka malý účinek, dokud nedosáhne kritické koncentrace v krvi. Potom zapůsobí na mechanismus srdečního tepu a srdce se zastaví.

Jeden můj známý zubař, který viděl následky předávkování darvonem, řekl, že to bylo, jako by ten člověk spadl ze stolu.

15

Pořád vypadal celkem v pořádku, a najednou se prostě složil.

Věděl jsem, že co nevidět se to stane i mně. Stačilo jen počkat.

Seděl jsem trpělivě na podlaze, zatímco muži ze záchranné služby spěchali do schodů s pojízdným lehátkem a přístroji. „Je vám dobře?“ zeptal se mě jeden záchranář. „Jistě,“ odpověděl jsem, a opravdu mi dobře bylo. Vlastně mi nikdy nebylo líp. Smrti jsem se nebál, ale bylo zřejmé, že mám velký strach ze života.

Pak se najednou začalo dít rychle mnoho věcí. Cítil jsem tlak na prsou a měl jsem dojem, že se propadám do tmavomodrého prostoru. Záchranáři mě zvedli na lehátko, přivázali pásy a svižně mě vezli po chodbě k čekající sanitce.

Když mě naložili do sanitky, svět kolem mě začal blednout.

Jeden znepokojený záchranář se nade mnou skláněl, hleděl mi do obličeje a snažil se mě udržet v bdělém stavu. Druhý natahoval nějakou kapalinu do velké injekční stříkačky, patrně adrenalin, aby mi ho vstříkl do srdce. „Radši honem jeďte,“ vykřikl jeden z policistů a přibouchl zadní dveře. Cítil jsem, jak vůz nabírá rychlost a prudce nadskakuje při přejezdu zpomalovacích příčných prahů, když zamířil k nemocnici. Na prsou jako by mi seděl slon. Oči jsem měl zavřené, nebo aspoň si to myslím.

Ať tak či tak, nic jsem neviděl.

Po desetiletích studia procesu umírání jsem věděl, co pravděpodobně bude následovat. Budu mít pocit, že se rychle pohybuju nějakým tunelem, možná uvidím své zemřelé babičky a dědečky. A než bude po všem, určitě se mi zrychleně promítne můj dosavadní život. Doufal jsem, že se to stane. Pokud šlo o mne, nejlepší léta jsem měl za sebou. Vzrušovala mě jedině minulost.

A teď si ji budu moct znovu prožít…

16