DOPIS PRVNÍ C É C Í L I E V O L A N G E S O VÁ S O F I I C A R N AY O V É U s e s t e r Vo r š i l e k …
V Paříži 3. srpna 17** Vidíš, milá přítelkyně, že držím slovo, a všechen čas mi nezabírají čepce a střapce; vždy si nějaký najdu i pro Tebe. Přitom jsem za celý dnešní den viděla tolik parády jako za čtyři roky, které jsme strávily společně. Myslím, že nafoukaná Tanvillová bude zkroušenější, až ji přijdu navštívit, než myslela, že jsme byly my pokaždé, když za námi přišla v plné parádě. Maminka se se mnou o všem poradila. Jedná se mnou mnohem méně jako s chovankou než dřív. Mám k sobě komornou, vlastní pokoj a komůrku a píšu Ti na moc hezkém sekretáři, k němuž jsem dostala klíč, a můžu si do něj uložit, co chci. Maminka mi řekla, že se s ní uvidím každé ráno, když vstane, že k večeři stačí, abych se učesala, protože budeme vždy samy, a každý den mi řekne, kde se s ní mám odpoledne sejít. Se zbývajícím časem mohu naložit podle svého. Mám tu svou harfu, kreslení a knihy jako v klášteře, až na to, že mě tu nekárá matka představená, a záleží jen na mně, zda zůstanu nečinně: ale když tu nemám Sofii, abych se s ní bavila a smála, radši se zaměstnávám. Ještě není ani pět hodin, s maminkou se mám sejít až v sedm: to je dost času, kdybych tak měla, co Ti napsat! Jenže mi ještě nic neřekli, a nebýt všech těch příprav, které tu probíhají, a krajkářek a švadlen, které kvůli mně přicházejí, nevěřila bych, že mě chtějí provdat, a měla to jen za další klepy naší dobré Josefíny. Jenže maminka mi tolikrát říkala, že slečna má zůstat v klášteře, dokud se neprovdá, takže když mě odtamtud vzala, musí mít Josefína pravdu. U brány právě zastavil kočár a maminka mi vzkazuje, že k ní mám ihned zajít. Že by to byl ten pán? Nejsem oblečená, 15