Issuu on Google+

J E TO T Ý D E N ,

co se matka ztratila.

Rodina se shromáždila v domě tvého nejstaršího bratra Hjong-čchola a navzájem se zasypávala nejrůznějšími nápady. Přišla jsi s návrhem, že vyrobíte letáky a budete je rozdávat tam, kde byla maminka viděna naposledy. Všichni souhlasí, že se nejdřív musí vypracovat návrh, co tam napsat. Leták je na takovou krizi samozřejmě staromódní reakcí, jenže rodina nezvěstného člověka může podniknout jen málo, a přitom tou nezvěstnou není nikdo jiný než vaše matka. Můžete jen vyplnit formulář hlášení o nezvěstné osobě, prohledávat okolí a vyptávat se kolemjdoucích, zda neviděli někoho, kdo vypadá jako ona. Tvůj nejmladší bratr, jenž vlastní internetový obchod s oblečením, říká, že na síti něco o zmizení matky vyvěsil i s popisem místa, kde se ztratila, nahrál tam její fotografii a požádal lidi, aby se s rodinou spojili, pokud ji viděli. Chceš se ji vydat hledat do míst, kde si myslíš, že by mohla být, jenže dobře víš, jaká je – nedokáže ve městě nikam jít sama. Hjong-čchol určí, že leták napíšeš ty, jelikož se psaním živíš. Začervenáš se, jako bys byla přistižena při něčem nepatřičném. Toneš v nejistotě, zda tvoje slova mohou být při hledání maminky co platná. * 11


Když jako datum maminčina narození napíšeš 24. červenec 1938, tvůj otec tě opraví a tvrdí, že se narodila v roce 1936. Oficiální záznamy sice uvádějí, že je rozená 1938, ale zřejmě se ve skutečnosti narodila v roce 1936. To slyšíš poprvé. Tvůj otec prohlašuje, že tehdy to tak dělali všichni. Jelikož mnoho dětí nepřežilo první tři měsíce, lidé je prostě nejdřív pár let vychovávali, než je oficiálně zapsali. Chystáš se tedy přepsat „38“ na „36“, Hjong-čchol však prohlásí, že musíš napsat 1938, protože to je oficiální datum. Nemyslíš si, že taková přesnost je nutná, vždyť jen sepisuješ podomácku vyrobený leták, a to není, jako bys byla na nějakém státním úřadu. Poslušně však ponecháš „38“ a v duchu si kladeš otázku, zda 24. červenec je skutečně dnem maminčina narození. Před několika lety tvoje maminka řekla: „Nemusíme slavit narozeniny zvlášť.“ Otcovy narozeniny jsou měsíc před maminčinými. Ty a tvoji sourozenci jste vždycky na narozeniny a jiné oslavy jezdili do domu rodičů v Čchongupu. Všech dohromady vás v nejužší rodině bylo dvacet dva. Maminka měla ráda, když se všechny její děti a vnuci sešli a hemžili se po domě. Pár dní předtím, než se všichni sjeli, nachystala čerstvé kimči, zašla na trh pro hovězí maso a nakoupila do zásoby další zubní pastu a kartáčky. Vylisovala sezamový olej a opekla a nadrtila zrníčka sezamu a  perily, aby každému z  dětí, až budou odjíždět, mohla věnovat plnou sklenici. Když maminka čekala na příjezd rodiny, byla viditelně vzrušená, její slova a pohyby při hovorech se sousedy či známými prozrazovaly, jak moc je pyšná. V přístřešku skladovala skleněné láhve všech velikostí, plné šťávy ze švestek nebo lesních jahod, jak je vždy v příslušnou roční dobu vyráběla. Maminčiny sklenice byly až po okraj naplněné taky drobnými kvašenými rybičkami z rodu ostnoploutvých nebo sardelovou pastou či fermentovanými mušlemi, které se chystala poslat rodině do města. Když se doslechla, že cibule je dobrá pro zdraví, uvařila cibulovou šťávu, a  než přišla zima, nadělala taky dýňovou šťávu ochucenou lékořicí. 12


Dům byl jako továrna, kde maminka pro rodinu, jak byl rok dlouhý, chystala omáčky a kvašenou fazolovou pastu a vyloupanou rýži. Po nějakém čase návštěvy dětí v Čchongupu prořídly a maminka s otcem častěji přijížděli do Soulu. Pak jste začali slavit narozeniny každého z nich tak, že jste šli na večeři. Tak to bylo snazší. Potom maminka navrhla: „Budeme slavit moje narozeniny zároveň s otcovými.“ Prohlásila, že slavit je zvlášť je zbytečnou zátěží, když je oba náhodou mají během horkého léta a jen v odstupu dvou dnů jsou další dva obřady na počest předků. Rodina to nejprve odmítala, ale maminka trvala na svém, a když se vyhnula příjezdu do města, někteří z  vás za ní na oslavu zajeli. Později jste všichni začali dávat mamince dárek o otcových narozeninách. Nakonec se její skutečné narozeniny mlčky přecházely. Maminka, která moc ráda nakupovala pro každého v rodině ponožky, měla v prádelníku narůstající sbírku těch, které si její děti neodvezly. J M É N O : Park So-njo D AT U M N A RO Z E N Í :

69 let)

24. července 1938 (stáří

VZHLED:

menší postavy, prošedivělé vlasy s trvalou, vystupující lícní kosti, oblečena ve světle modré košili, bílém kabátku a béžové skládané sukni N A P O S L E D Y V I D Ě N A : ve stanici metra Soulské nádraží Nikdo se nedokáže rozhodnout, který obrázek maminky byste měli použít. Všichni souhlasí, že by to měla být nejnovější fotografie, jenže její nedávnou fotku nikdo nemá. Vzpomeneš si, že od jisté doby se maminka nechtěla nechat fotografovat. Její nejnovější podobu nabízí rodinná fotografie z oslavy otcových sedmdesátin. Maminka ve světle modrém tradičním hanboku, s vlasy upravenými v kadeřnictví a dokonce s červenou rtěnkou na rtech na ní vypadá moc hezky. Tvůj mladší bratr zastává názor, že maminka na té fotografii vyhlíží o hodně jinak, než 13


jak vypadala těsně předtím, než se ztratila. Nemyslí si, že by ji podle ní lidé poznali, i kdyby se z fotografie udělal zvětšený výřez. Oznamuje, že když tuhle její fotku vyvěsil na internetu, lidé se ozývali a říkali: „Vaše matka je hezká a nepůsobí jako osoba, která by se ztratila.“ Dohodnete se, že se všichni podíváte, jestli někdo nemá jinou maminčinu fotografii. Hjong-čchol tě vyzve, abys leták vylepšila. Když se na něj tázavě zadíváš, požádá tě, aby sis vymyslela lepší věty, které vezmou za srdce ty, co si to přečtou. Slova, která vezmou za srdce ty, co si to přečtou? Když napíšeš: Prosím, pomozte nám najít naši matku, prohlásí, že je to moc obyčejné. Když napíšeš: Naše matka se nám ztratila, řekne, že „matka“ je příliš formální, a vybídne tě, ať napíšeš „maminka“. Jen co napíšeš: Naše maminka se nám ztratila, usoudí, že to zní dětinsky. Když tedy napíšeš: Prosím, kontaktujte nás, pokud uvidíte tuto osobu, vyštěkne: „Co ty jsi za spisovatelku?“ Nedokážeš vymyslet jedinou větu, s  níž by byl Hjong-čchol spokojený. Tvůj druhý nejstarší bratr řekne: „Lidi vezme za srdce, když tam napíšeš, že dostanou odměnu.“ Když napíšeš: Štědře vás odměníme, tvoje švagrová prohlásí, že takhle to napsat nemůžeš, lidé to vezmou na vědomí, jenom když uvedeš určitou částku. „Kolik tam tedy mám napsat?“ „Milion wonů?“ „To není dost.“ „Tři miliony wonů?“ „Myslím, že i to je moc málo.“ „Tak pět milionů wonů.“ Nikdo proti pěti milionům wonů nic nenamítá. Napíšeš: Odměníme vás pěti miliony wonů a  na konci uděláš tečku. Tvůj druhý nejstarší bratr řekne, že to máš napsat následovně: Odměna – 5 milionů wonů. Tvůj mladší bratr doporučí, abys 5 milionů wonů napsala větším písmem. Všichni se shodnou, že ti e-mailem pošlou lepší fotku maminky, jestli nějakou najdou. Pověří tě, abys leták dopracovala a nadělala kopie, a tvůj 14


mladší bratr se nabídne, že je vyzvedne a podělí je mezi všechny členy rodiny. Navrhneš: „Mohli bychom si někoho najmout, aby letáky rozdával.“ Hjong-čchol řekne: „To musíme udělat sami. Budeme je rozdávat, když budeme mít v týdnu trochu času, a o víkendu pak všichni.“ Zabručíš: „Jak tímhle tempem maminku najdeme?“ „Mohli bychom jen tak sedět a čekat. Už děláme všechno, co jde,“ odvětí Hjong-čchol. „Jak to myslíš, že děláme všechno, co jde?“ „Dali jsme inzerát do novin.“ „Takže děláme všechno, co jde, protože jsme zaplatili inzertní plochu?“ „Tak co chceš dělat? To máme zítra všichni odejít z práce a potloukat se po městě? Kdybychom tak máti mohli najít, tak to udělám.“ Přestaneš se s Hjong-čcholem přít, protože si uvědomuješ, že ho tlačíš, aby se o všechno postaral, tak jako to děláš vždycky. Otce necháte u  Hjong-čchola a  všichni zamíříte domů. Kdybys v tu chvíli neodešla, dál byste se hádali. Tak to probíhá celý poslední týden. Sejdete se, abyste probrali, jak najít maminku, a jeden z vás najednou vytáhne cosi, čím jí někdo jiný v minulosti ublížil. Věci, které byly potlačeny a jimž se člověk v jakoukoli chvíli pečlivě vyhýbal, se náhle nafouknou a nakonec na sebe všichni křičíte a vztekáte se, až prásknete dveřmi. Když jsi poprvé uslyšela, že se maminka ztratila, rozzlobeně ses ptala, proč ji a otce nikdo z vaší velké rodiny nejel na Soulské nádraží vyzvednout. „A kde jsi byla ty?“ Já? Zmlkneš. O  maminčině zmizení ses dozvěděla až po čtyřech dnech. Všichni si navzájem vyčítáte, že se vaše maminka ztratila, a všichni se cítíte dotčeně. Po odchodu od Hjong-čchola jedeš domů metrem, ale vystoupíš na Soulském nádraží, kde maminka zmizela. Kolem chodí tolik lidí, otírají se ti o ramena, jak se tak prodíráš na místo, 15


kde byla maminka naposledy spatřena. Podíváš se na hodinky. Tři. Ve stejnou chvíli zůstala maminka pozadu. Lidé do tebe vrážejí, když stojíš na nástupišti, kde maminčinu ruku vytrhli z otcova sevření. Ani jeden člověk se ti neomluví. Stejně tak se tu lidé strkali, když tu stála tvoje maminka a nevěděla, co dělat. Jako daleko sahá paměť člověka? Tvoje vzpomínky na maminku? Když ses doslechla o maminčině zmizení, nebyla jsi schopná se vůbec na nic soustředit a neočekávaně tě přepadaly dávno zapomenuté chvíle. A lítost, která se táhla za každou vzpomínkou. Před lety, jen pár dní před tvým odchodem z domova do velkého města, tě maminka vzala na tržiště do obchodu s oblečením. Rozhodla ses pro obyčejné šaty, ale ona vybrala šaty s volánky, pásečky a lemováním. „Co tyhle?“ „Ne,“ odstrčila jsi je. „Proč ne? Zkus si je.“ Maminka, tehdy ještě svěží, nechápavě doširoka rozevřela oči. Volánkové šaty byly celé světelné roky vzdálené od špinavého šátku, kterým si ovazovala hlavu, a stejně jako ostatní farmařící ženy ho nosila, aby se jí do něj při práci vsákl pot z čela. „Jsou moc dětské.“ „Opravdu?“ Maminka podržela šaty výš a dál si je prohlížela, jako by se jí nechtělo od nich odejít. „Já být na tvém místě, tak si je zkusím.“ Cítíš se provinile, že jsi je nazvala moc dětskými, a tak prohodíš: „Vždyť to ani není tvůj styl.“ Maminka řekne: „Kdepak, mně se tenhle druh šatů líbí, jen jsem je nikdy nemohla nosit.“ Měla jsem si ty šaty vyzkoušet. Ohneš kolena a dřepneš si na místě, kde nejspíš tvoje maminka udělala totéž. Pár dní poté, co jsi trvala na koupi obyčejných šatů, jsi s maminkou přijela právě na toto nádraží. Maminka tě pevně držela za ruku a kráčela mořem lidí způsobem, který by odstrašil i autoritativně působící budovy, které na vás shlížely. Mířila přes náměstí, aby 16


pod věžními hodinami počkala na Hjong-čchola. Jak se někdo takový může ztratit? Když reflektory vlaku metra zazáří ve stanici, lidé se vrhají dopředu a pokukují přitom, jak dřepíš na zemi, zřejmě podráždění, že jim překážíš v cestě. Když dav vytrhl maminčinu ruku z otcovy, byla jsi v Číně spolu s kolegy spisovateli na Pekingském knižním veletrhu. Listovala jsi na stánku čínským překladem své knihy právě ve chvíli, kdy se tvoje maminka ztratila na Soulském nádraží. „Otče, proč jste si radši nevzali taxi? Nestalo by se to, kdybyste nejeli metrem!“ Otec řekl, že uvažoval, nač si brát taxi, když je nádraží propojené se stanicí podzemní dráhy. Jsou chvíle, kdy člověk znovu prožívá to, co se stalo, zvlášť když to bylo něco zlého. Chvíle, kdy přemýšlí a  říká si, že to neměl dělat. Když otec tvým sourozencům pověděl, že by s  maminkou mohli do Hjong-čcholova domu dojet sami, proč jim to na rozdíl od jindy tví sourozenci dovolili? Když tvoji rodiče přijížděli na návštěvu, vždycky je někdo jel na Soulské nádraží nebo k terminálu expresních autobusů vyzvednout. Co přimělo otce, který po příjezdu do města vždycky jel vozem některého z členů rodiny anebo taxíkem, aby se rozhodl, že zrovna ten den pojede metrem? Maminka a otec spěchali na vlak metra, který právě přijel. Otec nastoupil, a když se ohlédl, maminka tam nebyla. Ze všech možných dnů to bylo právě v sobotu odpoledne, kdy je velký nával. Maminku dav oddělil od otce a vlak odjel, zatímco se snažila vzpamatovat. Otec držel maminčinu tašku. Když maminka zůstala sama na nástupišti metra úplně bez ničeho, ty jsi odcházela z  knižního veletrhu a  mířila na náměstí Nebeského klidu. V  Pekingu jsi byla už potřetí, ale na náměstí Nebeského klidu jsi ještě nevkročila, jen jsi je viděla z autobusu nebo auta. Student, který vedl vaši skupinu, se nabídl, že vás tam vezme cestou na jídlo, a  tvoje skupina se shodla, že je to dobrý nápad. Co asi dělala tvoje maminka sama na Soulském nádraží, když jsi vystupovala z taxíku před 17


Zakázaným městem? Tvoje skupina vešla do Zakázaného města, ale zase se vrátila. Památka byla otevřená jen zčásti, protože tam probíhaly opravy, a  taky se blížila zavírací hodina. Celé město bylo ve výstavbě, neboť se připravovalo na olympijské hry v následujícím roce. Připomněla sis scénu z filmu Poslední císař, ve které se stárnoucí Pchu-i vrací do Zakázaného města, v  němž prožil dětství, a  ukazuje mladému turistovi skříňku, již schoval v trůnu. Když otevře víko skříňky, oblíbený cvrček z  jeho mládí je uvnitř, stále živý. Ve chvíli, kdy jsi zamířila přes náměstí Nebeského klidu, stála tvoje maminka uprostřed davu, ztracená a postrkovaná lidmi? Čekala, že pro ni někdo přijde? I silnice mezi Zakázaným městem a náměstím Nebeského klidu se opravovala. Dohlédla jsi na náměstí, ale projít se tam dalo jen spletitým bludištěm. Zatímco jsi pozorovala draky létající na nebi nad náměstím Nebeského klidu, tvoje maminka se možná zoufale sesunula v nějakém průchodu a volala tvé jméno. Když jsi sledovala, jak se otevírá ocelová brána na náměstí Nebeského klidu, mašíruje z  ní policejní oddíl zvedající nohy do výšky a chystá se stáhnout státní rudou vlajku s  pěti hvězdami, tvoje maminka bloumala v  bludišti uvnitř Soulského nádraží. Víš, že to tak bylo, protože ti to pověděli lidé, kteří v tu dobu byli na té stanici. Říkali, že viděli starou ženu, jak pomalu jde, občas se posadí na zem nebo ztraceně stojí u eskalátorů. Někteří viděli starou ženu sedět dlouho ve stanici a potom nastoupit do přijíždějícího vlaku. Pár hodin poté, co se tvoje maminka ztratila, jste se ty a tvoje skupina jeli taxíkem projet osvětleným večerním městem, spěchali jste ulicí se stánky s občerstvením, krčili se pod červenými světly, ochutnávali čínské osmadvacetiprocentní lihoviny a jedli pálivé kraby smažené v chilli oleji. Otec vystoupil v  další stanici a  vrátil se na Soulské nádraží, jenže maminka už tam nebyla. „Jak se mohla ztratit jenom kvůli tomu, že nenastoupila do stejného vozu? Všude jsou tam cedule. Matka ví, jak jedno18


duše zatelefonovat. Mohla zavolat z  telefonní budky.“ Tvoje švagrová trvala na tom, že se mamince muselo něco přihodit, protože přece nedává smysl, že by nedokázala najít dům svého syna jenom kvůli tomu, že se jí nepodařilo nastoupit do stejného vlaku jako otec. Něco se mamince stalo. To byl názor toho, kdo má sklon považovat maminku za starou osobu. Řekla jsi: „Víš, maminka se dokáže ztratit.“ Na to tvoje švagrová překvapeně vykulila oči. „Víš, jaká dnes maminka je,“ vysvětlovala jsi a  tvoje švagrová se zatvářila, jako by neměla potuchy, o čem mluvíš. Jenže tvoje rodina věděla, jaká dnes maminka je. A uvědomovala si, že by se vám nemuselo podařit ji najít. Kdy jsi přišla na to, že maminka neumí číst? Napsala jsi svůj první dopis, když jsi zaznamenávala to, co ti maminka diktovala a chtěla poslat Hjong-čcholovi brzy poté, co se odstěhoval do města. Hjong-čchol vychodil střední školu v malé vesnici, kde jste se všichni narodili, a rok doma studoval na zkoušky do státní služby. Potom odjel do města na svoje první přidělení. Poprvé se maminka a jedno z jejích dětí odloučili. V té době rodina neměla telefon a dopisy představovaly jediný způsob komunikace. Hjong-čchol jí posílal dopisy psané velkým písmem. Maminka vždycky intuitivně vytušila, kdy Hjong-čcholovy dopisy přijdou. Pošťák přijížděl kolem jedenácté dopoledne s velkou taškou, zavěšenou na kole. Ve  dny, kdy přicházely Hjong-čcholovy dopisy, se maminka vracela z pole, nebo od potoka, kde zrovna prala, aby si dopis od doručovatele převzala osobně. Potom počkala, až se vrátíš domů ze školy, odvedla tě na zadní verandu a vytáhla Hjong-čcholův dopis. „Přečti to nahlas,“ vyzvala tě. Hjong-čcholovy dopisy vždycky začínaly oslovením „Nejdražší matko“. Jako by se přesně držel příručky jak psát dopisy, tázal se Hjong-čchol nejprve na rodinu a uváděl, že jemu se daří dobře. Psal, že jednou týdně nosí své prádlo manželce 19


otcova bratrance, která mu je pere, jak ji o to maminka požádala. Oznamoval, že dobře jí a že si našel místo, kde se vyspí, protože začal pracovat v  noci, a  žádal maminku, ať si o  něj nedělá starosti. Hjong-čchol taky napsal, že je přesvědčený, že to ve městě někam dotáhne, a že je hodně věcí, které chce dokázat. Dokonce prozradil svou ctižádost stát se úspěšným, aby mamince zajistil lepší život. Dvacetiletý Hjong-čchol dvorně dodával: Tak si, matko, o mě nedělej starosti a pečuj prosím o své zdraví. Když jsi přes dopis koukla na maminku, viděla jsi, jak upřeně hledí na stonky kolokázie v zadním dvorku, či na římsu s  vysokými hliněnými džbány plnými omáček. Uši měla maminka našpicované jako králík, tolik se snažila, aby jí neuniklo jediné slovo. Když jsi dopis dočetla, maminka ti nařídila, ať napíšeš, co ti poví. První maminčina slova zněla: „Drahý Hjong-čchole.“ Tak jsi napsala Drahý Hjong-čchole. Maminka ti neřekla, ať za oslovením uděláš tečku, ale ty jsi ji přesto udělala. Když zvolala: „Hjong-čchole!“, napsala jsi Hjong-čchole! Když se maminka po vyslovení jeho jména odmlčela, jako by zapomněla, co chtěla říct, zastrčila sis pramínky svého mikáda za uši a pozorně jsi čekala, až bude maminka pokračovat, propisovačku jsi držela připravenou v ruce a dívala ses dolů na dopisní papír. Když řekla: „Ochladilo se,“ napsala jsi: Ochladilo se. Maminka po oslovení „Drahý Hjong-čchole!“ pokračovala nějakou poznámkou o počasí. „Všechno kvete, tak tu máme jaro.“ „Je léto, tak rýžová pole začínají vysychat a praskat.“ „Je doba sklizně a na okrajích rýžoviště je hodně fazolí.“ Maminka mluvila krajovým dialektem, pokud zrovna nediktovala dopis pro Hjong-čchola. „Nedělej si s  ničím doma starosti a  prosím dávej na sebe pozor. To je jediné, co si od tebe matka přeje.“ Maminčiny dopisy vždy kypěly citovým pohnutím: „Je mi líto, že ti nemůžu být ku pomoci.“ Zatímco jsi pečlivě zapisovala její slova, maminka si vskrytu otřela velkou slzu. Poslední maminčina slova byla vždycky stejná: „Hleď pořádně jíst. Máma.“ 20


0035458