Prolog
-
Richmond, 23. července 1986 „Ello? El-lo?“ Matčin hlas sE nEsE vzhůru po schodech, já se hrbím nad skicákem a ruka mi jezdí po křídovém papíře. „Kde seš?“ uchopím pevně tužku a zvýrazním obrys nosu, pak trochu stínování pod oči. „Mohla by ses ozvat?“ tak, a teď vlasy. ofinu? ulíznout dozadu? nevzpomínám si. „Ga-bri-el-lo?“ a vím, že zeptat se nemůžu. „Jsi u sebe, broučku?“ slyším, jak matka zlehka stoupá nahoru, načrtnu přes čelo jemnou ofinu, rozmáznu ji, aby byla hustší, a pak rychle ztmavím i bradu. hodnotím výsledek – podoba je přesná. alespoň podle mého. Jak si ale můžu být jistá? Jeho tvář je teď tak nezřetelná, že jsem ji klidně mohla vidět jen ve snu. zavřu oči – a není to sen. vidím ho. Je slunečno, procházím se, cítím, jak z chodníku sálá teplo, jak mi na tvář dopadají hřejivé paprsky a jak jeho velká suchá ruka drží tu mou. slyším pleskání svých sandálů a klapot matčiných podpatků, vidím její bílou sukni s trsy červených květin. sklání se nade mnou a usmívá se. „Připravená, Ello?“ sevře mi prsty a mně se štěstím rozbuší srdce. „tak jdem na to. raz, dva, tři…“ vyhodí mě do vzduchu, až se mi zhoupne žaludek. „Jééé!“ letím a oni unisono prozpěvují: „raz, dva, tři, ať letí výš a výš!“ Dopadnu a slyším jejich smích. „Ještě!“ dupnu si. „Ještě, ještě!“ „Dobrá. Dáme si jeden extra.“ znovu mě chytne za ruku. „Připravená, myško?“ „Jasněěě!“ 7