Moskva Lubjanské námûstí Lubjanka, hlavní ‰táb Ministerstva státní bezpeãnosti (MGB) 21. LEDNA 1950
Nejbezpečnější způsob, jak si vést deník, bylo psát jej tak, jako by každé slovo měl číst soudruh Stalin. Ale ani při nejvyšší opatrnosti se člověk nevyhnul nebezpečí, že mu unikne nešťastný obrat, nechtěný dvojsmysl nebo věta, která bude špatně pochopena. Chválu bylo možno pokládat za posměch, upřímný obdiv za ironii. Protože ani sebeopatrnější pisatel nemohl zabránit tomu, aby smysl jeho zápisků někdo nepřekroutil, naskýtala se druhá možnost – deník ukrývat. Tu v tomto případě zvolila i vyšetřovaná, mladá umělkyně jménem Polina Peškovová. Svůj deník ukrývala v krbu, téměř až v komíně, zabalený do voskovaného plátna a zasunutý v mezeře mezi dvěma uvolněnými cihlami. Kdykoli chtěla deník vytáhnout, musela počkat, až v krbu vyhasne, a teprve pak mohla vsunout ruku do komína a nahmatat vyčnívající hřbet. Ironií osudu se právě tato důmyslná skrýš stala kamenem úrazu. Otisk jediného prstu umazaného od sazí na desce psacího stolu vzbudil podezření a člověk od bezpečnosti začal pátrat v místech, která předtím neprohledal. Byl to ukázkový příklad detektivní práce. Z pohledu složek státní bezpečnosti bylo už samo ukrývání deníku zločinem, bez ohledu na jeho obsah. Šlo o zjevný pokus oddělit soukromý a veřejný život občana, a to bylo nepřípustné. Neexistovala myšlenka nebo prožitek, do nichž by Strana neměla co mluvit. Ukrytý deník byl proto nejlepším důkazem, jaký si vyšetřovatel mohl přát. Takové deníky nebyly určeny pro cizí oči a jejich autoři se tedy vyjadřovali otevřeně, polevovali v ostražitosti a sami se dobrovolně doznávali ke svým myšlenkám. Upřímně (7)