Issuu on Google+

1 A 

uto se ploužilo po úzké, klikaté a blátivé silnici lemované stromy a Mel mhouřila oči do tmy a deště. Snad po  sté si říkala: copak jsem se úplně zbláznila? Najednou uslyšela i ucítila náraz. Pravé zadní kolo malého BMW sklouzlo ze silnice a zapadlo do marastu u krajnice, potom se vůz zhoupl a zastavil se. Přidala plyn a slyšela, jak se kolo protáčí. Nepohnula se ani o píď. Sakra, jsem v háji, pomyslela si. Zapnula stropní světlo a podívala se na mobil. Když před hodinou sjela z  dálnice a  zamířila do  hor, ztratila signál. Zrovna vedla pěkně vzrušenou debatu se svou sestrou Joey, jenže strmé svahy a neskutečně vysoké stromy signál přerušily a hovor ukončily. „Nemůžu pochopit, žes to vážně udělala,“ podivovala se Joey. „Myslela jsem, že přijdeš k rozumu. Tohle nejsi ty, Mel! Ty přece nejsi žádná venkovská holka!“ „Ne? No, teď to vypadá, že ze mě bude –  tu práci jsem přijala a  všechno prodala, aby mě to nesvádělo vrátit se zpátky.“

5


R O B Y N C A R R O VÁ

„To sis nemohla vzít jen delší volno? Třeba si najít práci v nějaké malé soukromé nemocnici? Pořadně si všechno promyslet?“ „Potřebuju naprostou změnu,“ snažila se vysvětlit Mel. „Už žádná nemocnice, která připomíná válečnou zónu. Nevím to sice jistě, ale řekla bych, že mě v tamních lesích k porodům crackových dětí moc často volat nebudou. Ta žena mi řekla, že Virgin River je klidné, tiché a bezpečné městečko.“ „A  taky zastrčené někde v  lesích, milion kilometrů od Starbucks, platit ti budou vajíčky, prasečími nožičkami…“ „A žádnou mou pacientku nepřivede v poutech vězeňský dozorce.“ Pak se Mel zhluboka nadechla a z ničeho nic rozesmála: „Prasečí nožičky. Jé, Joey… už zase vjíždím mezi stromy, nejspíš ztratím…“ „Jen počkej. Budeš toho litovat, uvidíš. Chováš se jako blázen, ukvapeně a…“ V  té chvíli se spojení díky bohu přerušilo. A  Joey měla pravdu – Mel s každým dalším ujetým kilometrem víc a víc pochybovala, že rozhodnutí utéct na venkov bylo moudré. Každou zatáčkou se silnice zužovala a déšť sílil. Bylo sice jen šest večer, ale tady už panovala tma, protože okolní les byl nezvykle hustý a vysoký a zastínil i ten zbyteček odpoledního světla. A pochopitelně podél kroutící se cesty nebyly žádné lampy. Podle pokynů by neměla být daleko od domu, ve kterém se měla setkat s novou zaměstnavatelkou, ale vystoupit z uvízlého auta a jít dál pěšky se neodvážila. V těch lesích se klidně mohla ztratit a nikdo by ji už nikdy neviděl. Vytáhla z kufříku fotografie, aby si připomněla, proč tuhle práci přijala. Zachycovaly malebné městečko s  domy obloženými dřevem, starobylou školu, kostel se špičatou věžičkou, ibišky, rododendrony a jabloně v plném květu, a k tomu ještě zelené louky, na  kterých se pásl dobytek. Byla tam

6


MĚSTEČKO VIRGIN RIVER

kavárna, obchod, maličkatá knihovna stojící o samotě a kouzelný domek v  lesích, který mohla podle smlouvy celý rok užívat zdarma. Městečko se rozkládalo na  okraji nádherných sekvojových lesů a národního parku, jenž zabíral stovky kilometrů divočiny v pohořích Trinity a Shasta. Řeka Virgin, podle které městečko pojmenovali, byla dlouhá, široká a hluboká a poskytovala domov velkým lososům, jeseterům a  pstruhům. Na  internetu si našla obrázky téhle části země a  snadno se přesvědčila, že hezčí kraj neexistuje. Jenže teď neviděla nic jiného než déšť, bláto a tmu. Když se Mel rozhodla odjet z Los Angeles, poslala životopis do  národní agentury, která umísťovala sestry, a  jedna tamní pracovnice ji upozornila na Virgin River. Místní lékař, jak tvrdila, zestárnul a potřeboval pomoc. Obyvatelka městečka Hope McCreaová tu nabízela plat na jeden rok a k tomu zdarma domek k užívání. Aby okres dostal do téhle zapadlé části země kvalifikovanou sestru a porodní asistentku, zaplatí zákonné pojištění odpovědnosti nejméně na  rok. „Odfaxovala jsem paní McCreaové váš životopis i doporučení,“ sdělila jí úřednice, „a chce vás. Co kdybyste se tam zajela podívat a všechno si prohlédla?“ Mel si vzala na paní McCreaovou číslo a zavolala jí ještě ten večer. Virgin River bylo mnohem menší, než si představovala, ale po necelé hodince rozhovoru s paní McCreaovou se hned druhý den ráno začala vážně připravovat na stěhování. To bylo před necelými dvěma týdny. V agentuře ani ve Virgin River nevěděli, že se Mel zoufale snaží dostat pryč. Daleko. Celé měsíce snila o novém začátku, klidu a tichu. Už si ani nevzpomínala, kdy se naposledy pořádně vyspala. Rizika velkoměsta, jež zamořoval zločin, ji začínala stresovat. Jen dojít do banky nebo do obchodu ji

7


R O B Y N C A R R O VÁ

naplňovalo úzkostí; připadalo jí, že nebezpečí číhá za  každým rohem. V nemocnici s třemi tisíci lůžek a traumatologickým centrem pečovala o mnoho obětí zločinů a k tomu ještě o  pachatele zraněné při pronásledování či zatýkání. K  lůžku na  pohotovosti i  na  oddělení bývali připoutaní a  vždycky je hlídali policisté. Pokaždé, když to viděla, rozbolelo ji srdce. A to nebylo nic proti tomu, jak opuštěně se cítila doma v prázdné posteli. Přátelé ji přemlouvali, aby potlačila nutkání odjet do neznámého malého města, jenže za  posledních devět měsíců vyzkoušela skupinovou i  individuální terapii a  do  kostela zašla víckrát než za uplynulých deset let. Nic z toho jí nepomohlo. Jediná věc, která jí dodávala klid, byl sen o útěku do nějakého zapadlého místa na  venkově, kde lidé nemusejí zamykat dům a bojí se jen toho, že jim divoká zvířata zničí zeleninovou zahradu. Připadalo jí to jako úplný ráj. Jenže teď seděla v  autě, pod stropním světlem si prohlížela fotografie a  uvědomovala si, jak byla pošetilá. Paní McCreaová jí doporučila, aby si s sebou vzala jen oblečení, které při venkovské medicíně něco vydrží –  džíny a  pevné boty. A  co si zabalila? Boty značky Stuart Weitzman, Cole Haan a Frye – za každý pár neváhala zaplatit čtyři sta padesát dolarů. Džíny, které přihodila do zavazadla na plahočení mezi ranči a  farmami, byly Rock & Republic, Joe’s, Lucky, 7 For All Mankind. Dala něco mezi sto padesáti a  dvě stě padesáti dolary za jedny. Ostřihání a prosvětlení vlasů ji stálo tři sta babek. Škudlila celá léta na vysoké škole i potom na postgraduálním kurzu pro zdravotní sestry, ale jakmile se stala diplomovanou zdravotní sestrou se slušnou výplatou, zjistila, že má moc ráda pěkné věci. Trávila sice většinu pracovního dne v  nemocničním, ale když ho svlékla, chtěla vypadat dobře.

8


MĚSTEČKO VIRGIN RIVER

Byla si jistá, že na její oblečení budou zdejší ryby a divoká zvířata jen obdivně koukat. Za  poslední půl hodinu viděla na  silnici pouze jednu starou dodávku. Paní McCreaová jí tedy neprozradila, jak jsou místní silnice plné ostrých zatáček a prudkých klesání nebezpečné a  strmé. Navíc byly někde tak úzké, že by se vedle sebe sotva vešla dvě auta. Téměř si oddychla, když ji obklopila tma, protože alespoň viděla blížící se reflektory za každou zákrutou. Auto zapadlo do bahna u krajnice vedle svahu, a ne naproti u srázu, kde nebyla žádná ochranná svodidla. Sklíčeně seděla, ztracená v lesích a odsouzená k záhubě. Vzdychla, otočila se a z vrchu jedné krabice, které měla na zadním sedadle, vytáhla silnou bundu. Doufala, že paní McCreaová pojede po  téhle silnici buď do domku, kde se měly sejít, nebo naopak z něj. Jinak nejspíš stráví noc v autě. Měla ještě pár jablek, nějaké sušenky a dva malé kulaté sýry zatavené v  plastu. Jenže jí došla dietní kola –  ráno jí bude z nedostatku kofeinu bolet hlava a bude se celá třást. Žádný Starbucks. Měla se líp zásobit. Vypnula motor, ale světla nechala radši svítit, kdyby po úzké cestě jelo nějaké auto. Když ji nikdo nezachrání, do rána se baterie vybije. Pohodlně se posadila a  zavřela oči. V mysli jí vytanul dobře známý obličej: Mark. Občas ji stravovala touha ho ještě jednou spatřit, ještě jednou si s  ním chviličku povídat. Nešlo o smutek – prostě jí scházel – scházel jí partner, na  kterého se mohla spolehnout, na  kterého mohla čekat, vedle kterého se mohla probouzet. Dokonce i  hádky kvůli dlouhým hodinám, jež trávil v  práci, jí teď připadaly lákavé. Jednou jí řekl: „Tohle –  ty a  já –  to je navždy.“ Navždy trvalo čtyři roky. Bylo jí pouhých dvaatřicet

9


R O B Y N C A R R O VÁ

a odteď zůstane sama. Byl mrtvý. A ona měla pocit, že zemřela s ním. Z myšlenek ji vytrhlo hlasité zaklepání na okénko. Nevěděla, jestli doopravdy spala, nebo se jen zasnila. Ten hluk způsobila baterka, kterou držel starý muž. Mračil se tak hrozně, až se ho lekla. „Slečno,“ ozval se. „Slečno, zapadla jste do bahna.“ Stáhla okénko a  na  obličeji ucítila mlhu. „Já… já vím, najela jsem na nezpevněnou krajnici.“ „S  takovouhle plechovkou tu daleko nedojedete,“ prohlásil. Plechovka! Bylo to nové BMW se stahovací střechou, jeden z jejích četných pokusů, jak zmírnit osamělost. „Teda tohle mi ještě nikdo neřekl! Ale vřelé díky za váš postřeh.“ Řídké bílé vlasy se mu lepily na  hlavu a  střapaté bílé obočí trčelo vzhůru jako bodliny. Na  bundě se mu třpytil déšť a skapával z jeho velkého nosu. „Pořádně se držte, zaháknu řetěz za váš nárazník a vytáhnu vás. Jedete do domu McCreaové?“ No tak po tomhle přesně toužila – ocitnout se na místě, kde každý každého zná. Chtěla ho upozornit, aby jí nárazník nepoškrábal, ale dokázala vykoktat jen: „A… ano.“ „Není to daleko. Až vás vytáhnu, můžete jet za mnou.“ „Děkuji,“ řekla. Tak nakonec bude spát v posteli. A jestli má paní McCreaová srdce, dostane i něco k jídlu a pití. Představila si plápolající oheň v krbu, déšť bubnující na střechu a sebe zavrtanou do  měkoučké postele s  překrásným povlečením, zabalenou v přikrývce… Bezpečí. Jistota. Konečně. Auto zasténalo, námahou se roztřáslo, ale nakonec se z bláta u silnice vykodrcalo. Stařec ji táhl ještě několik metrů, dokud se neocitla na  pevném podkladu, a  pak zastavil,

10


MĚSTEČKO VIRGIN RIVER

aby odstranil řetěz. Hodil ho dozadu do dodávky a ukázal jí, aby ho následovala. Nebylo proč něco namítat – kdyby znovu zapadla, byl by u ní a zase by ji vytáhl. Držela se těsně za ním. Musela pustit stěrače a  hodně ostřikovat přední sklo, aby setřela bláto, které na ni házel, protože jinak by neviděla vůbec nic. Za  necelých pět minut se na  dodávce rozblikal ukazatel směru a ona za ním odbočila vpravo kolem poštovní schránky. Chviličku poskakovali po  cestě plné výmolů, ale brzy dorazili na  mýtinu. Tam dodávka opsala velký oblouk, aby mohla odjet, takže Mel se dostala přímo k… chatrči! To tedy nebyl půvabný domek. Jednoduché stavení sice mělo  verandu, jenže vypadala, jako kdyby byla pevně připojena jen jednou stranou, a ta druhá se skláněla a chystala se zřítit. Šindele byly zčernalé deštěm a  věkem a  přes jedno okno bylo přibité prkno. V domě ani venku se nesvítilo a z komína nestoupaly žádné příjemné obláčky kouře. Fotografie ještě ležely vedle na sedadle. Zatroubila a rychle vyskočila z  auta. V  jedné ruce svírala fotku a  druhou si přetáhla kapuci vlněné bundy přes hlavu. Doběhla k dodávce. Muž stáhl okénko a díval se na ni, jako kdyby měla o kolečko víc. „Jste si jistý, že tohle je domek paní McCreaové?“ „No jo.“ Ukázala mu fotografii rozkošného stavení s  dřevěnými křesílky na verandě a se závěsnými květináči plnými barevných květin. Na fotografii se dům topil v záplavě slunečních paprsků. „Hm,“ zahučel stařík. „To už je dávno, co to tu takhle vypadalo.“ „To mi nikdo neřekl. Paní McCreaová mi nabídla, že můžu v domku rok bydlet zadarmo a ještě dostanu plat. Mám pomáhat místnímu lékaři. Ale tohle…“

11


R O B Y N C A R R O VÁ

„Nevěděl jsem, že doktor potřebuje pomoc. On vás ale nenajal, že ne?“ zeptal se. „Ne. Řekli mi, že už je moc starý, aby všechnu práci zvládl, a  že potřebují dalšího doktora, ale že na  rok nebo tak budu stačit já.“ „Stačit?“ Zdvihla hlas, aby ji bylo přes déšť slyšet. „Jsem diplomovaná zdravotní sestra a porodní asistentka.“ Zdálo se, že to muže pobavilo. „Vážně?“ „Znáte doktora?“ zeptala se. „Tady zná každý každého. Asi jste se sem měla nejdřív vypravit, trochu se tu porozhlídnout a  sejít se s  doktorem, než se definitivně rozmyslíte.“ „Jo, nejspíš máte pravdu,“ vzdychla, jako by toho teď litovala. „Počkejte, dojdu si pro kabelku… dám vám nějaké peníze, že jste mě vytáhl z…“ Muž odmítavě mávl rukou. „Nic nechci. Lidi tady v horách za sousedskou výpomoc nerozhazujou. „Takže,“ prohlásil vesele a  zvedl jedno ježaté bílé obočí, „zdá se, že nad vámi vede jedna –  nula. Ten dům je prázdný už léta.“ Zachechtal se. „Prý zadarmo! Cha cha!“ Mýtinu najednou ozářila světla staré dodávky. Než se dostala až k nim, muž řekl: „Už je tu. Tak hodně štěstí.“ Když odjížděl, znovu se pobaveně rozesmál. Mel si strčila fotku pod bundu a postavila se k autu, zatímco dodávka parkovala. Mohla jít na verandu, aby se schovala před deštěm, ale nepřipadala jí moc bezpečná. Podvozek dodávky byl vyšší, protože měla obrovská kola –  tak tahle do  bahna nezapadne. Byla pořádně zacákaná, ale i tak bylo zřejmé, že jde o starší model. Řidička namířila světla na domek, nechala je zapnutá a vystoupila. Byla to drobounká starší žena s  hustými, bohatými bílými vlasy

12


MĚSTEČKO VIRGIN RIVER

a  brýlemi s  černými obroučkami, které byly na  její obličej moc velké. Na sobě měla holínky a v plášti do deště se celá ztrácela. Určitě neměřila víc než sto padesát centimetrů. Odhodila do bláta cigaretu, kterou držela v ruce, a s širokým úsměvem odhalujícím zuby přistoupila k Mel. „Vítejte!“ zvolala vesele hlubokým chraplavým hlasem, který Mel už znala z telefonického rozhovoru. „Vítejte?“ napodobila ji Mel. „Vítejte?“ Vytáhla z  bundy fotografii a strčila ji ženě pod nos. „Tohle není tamto!“ Paní McCreaová úplně klidně odpověděla: „Máte pravdu, dům by potřeboval dát trochu do pořádku. Chystala jsem se sem včera, ale prostě jsem to nestihla.“ „Dát trochu do pořádku? Paní McCreaová, ten dům se rozpadá! Vy jste tvrdila, že je rozkošný! Skvostný, to jste řekla!“ „Bože,“ prohlásila paní McCreaová. „V  agentuře mi neřekli, že jste taková citlivka.“ „A mně zas zatajili, že trpíte halucinacemi!“ „Ale no tak, takhle se nikam nedostaneme. Chcete tu stát na dešti, nebo zajít dovnitř a porozhlédnout se?“ „Upřímně bych se nejradši otočila a odjela odsud, ale bez auta s náhonem na všechna čtyři kola se nejspíš daleko nedostanu. Další drobnost, o které jste se mohla zmínit.“ Maličká bělovlasá víla beze slova, zato rázně vyšla tři schody na verandu. K otevření dveří nepoužila klíč, ale pořádně se do nich opřela ramenem. „Nabobtnaly vlhkem,“ prohodila drsným hlasem a zmizela za nimi. Mel šla za paní McCreaovou, na rozdíl od n�� však našlapovala opatrně, jako by chtěla verandu otestovat. Nebezpečně se nakláněla, ale před dveřmi se zdála pevná. Uvnitř se rozsvítilo ve chvíli, kdy Mel došla ke dveřím. Hned za mdlým světlem se zvedl oblak dusivého prachu, jak paní McCreaová vytřepala ubrus. Mel se rozkašlala a  vrátila se na  verandu.

13


R O B Y N C A R R O VÁ

Když se vzpamatovala, zhluboka se nadechla chladného vlhkého vzduchu a znovu si troufla dovnitř. Zdálo se, že paní McCreaová má plné ruce práce, aby dala všechno do pořádku navzdory tomu, jaká byla v domě špína. Přistrkovala židle ke  stolu, sfoukávala prach ze stínítek lamp, rovnala knihy na poličce k zarážkám. Mel se rozhlížela, ale jen aby uspokojila zvědavost a ujistila se, že to místo je příšerné, protože tu v  žádném případě nehodlala zůstat. Uviděla vybledlou kytičkovanou pohovku, křeslo a otoman, vše potažené stejnou látkou, starý prádelník, který sloužil jako konferenční stolek, a knihovnu z cihel a nehoblovaných prken. Hned vedle obývacího pokoje byla maličká kuchyně oddělená pultem. Neuklízelo se v  ní od  chvíle, kdy si tam poslední člověk uvařil večeři – nejspíš před mnoha lety. Dveře od  ledničky a  trouby byly otevřené, stejně jako většina dvířek od skříněk. Dřez přetékal nádobím, ve skříňkách byly hromady zaprášených talířů a spousta hrnečků a sklenic, ale všechno bylo hrozně špinavé, takže se to nedalo použít. „Promiňte, ale tohle je nepřijatelné,“ ozvala se hlasitě Mel. „Je to jen trocha špíny.“ „V troubě je ptačí hnízdo!“ vykřikla Mel celá bez sebe. Paní McCreaová přidupala v  zablácených gumákách do kuchyně, natáhla se do  otevřených dveří trouby a  hnízdo vytáhla. Přešla k předním dveřím, vyhodila ho ven, potom si postrčila brýle na nose a zadívala se na Mel. „Už tam žádné není,“ prohlásila tónem, který naznačoval, že Mel pokouší její trpělivost. „Podívejte, nejsem si jistá, že bych to zvládla. Ten stařík v pickupu mě musel dole na silnici vytáhnout z bahna. Nemůžu tu zůstat, paní McCreaová – to je naprosto vyloučené. Navíc mám příšerný hlad a  nemám s  sebou žádné jídlo.“ Nepřirozeně se zasmála. „Vy jste tvrdila, že pro mě bude

14


0035432