Kapitola 1
ALESSANDRA
T
ajeb uchopil meč. Najednou se zastavil, sklonil hlavu a zaposlouchal se. Cítila jsem jeho napětí i přes kobaltově modrý závoj, který si vytáhl přes pusu a nos. Bojovník připravený zabíjet. Zadržela jsem dech a poslouchala. Nedaleko od nás šuměly vlny na pláži u Al-Iskandaríje. Trsy suché trávy na dunách šustily v nočním větru. Člun, v němž jsme přiveslovali z města, jsme na mělký břeh povytáhli jenom na tři nebo čtyři kroky, abychom mohli rychle uprchnout, kdyby na nás někdo zaútočil. Ticho. Co to Tajeb uslyšel? Srdce mi bušilo. V ruce jsem křečovitě svírala dýku, kterou jsem nosila pod arabskou abájou. Třebaže foukala studená bríza, zalil se mi obličej potem. „Pronásledují nás?“ Tajeb mi gestem naznačil, ať zmlknu, a zahleděl se do tmy. Oči mu jiskřily ve světle hvězd. Přiznávám, že na každé ze svých výprav za poklady zažívám vzrušení. Kdykoliv se přehrabuji v prachu klášterní knihovny v naději, že najdu nějaký ztracený skvost, zmocňuje se mě stále znovu. Jenže téhle noci jsem nehledala žádný pohřešovaný antický rukopis, nýbrž největší poklad lidstva, jenž zmizel už před staletími: slavnou Alexandrijskou knihovnu. Tajeb zasunul meč zpátky do pochvy a stáhl si závoj až pod 5