PROLOG
(1935) Osobní Tatra 52 sjela k okraji lesní cesty a zastavila. Ze sedadla spolujezdce vyklouzl vysoký, osmatřicetiletý muž a pomalu se začal protahovat. Cesta z předsunuté agenturní ústředny v Mostu sice netrvala dlouho, ale natřásání po vedlejších silnicích jej přece jen unavilo. Řidič vypnul reflektory, vystoupil, a zatímco si zapaloval cigaretu, zamyšleně upřel oči k noční obloze. „Možná bude pršet,“ prohodil. Jeho spolujezdec jen mávl rukou a sklonil se zpět do vozu pro své věci. „Nestrašte, Josefe,“ usmál se a natáhl si kabát. „Je září, a docela příjemné září. Těch pár mráčků nás přece nerozhází. Jsme vojáci, ne?“ Nasadil si klobouk, otevřel aktovku a rychle zkontroloval její obsah. Pak spokojeně přikývl. „Tak já půjdu,“ řekl. „Obvyklý postup, pane štábní kapitáne?“ ujišPoval se ještě řidič. „Ano, jako obvykle,“ přikývl Rudolf Vladař. „Dvě a půl, tři hodiny by mi měly stačit. Kdybych nedorazil, tak potom poplach ve spolupráci s četníky. Ale nebojte se,“ usmál se povzbudivě, „žádné potíže nečekám. Ten Heinrich je možná grázlík, ale nebezpečný není.“ „Jednou je to skopčák,“ zamumlal řidič významně, „a těm se nedá věřit. Od té doby, co tam u nich všechno řídí ten jejich Herr Hitler…“ [5]