1
Když ho Joni Sigeriusová jednoho nedělního odpoledne roku 1996 vzala sebou na venkovské sídlo svých rodičů, aby jim ho oficiálně představila, stiskl mu její otec ruku tak silně, až to zabolelo. „Tak to ty jsi udělal tu fotku,“ řekl. Nebo to byla otázka? Siem Sigerius byl podsaditý chlap s tmavými vlasy a vousy a s ušima, které okamžitě přitáhly vaši pozornost. Byly hrbolaté, trochu jako smažené řízky, a protože Aaron také dělal judo, věděl, že jsou to takzvané květákové uši. Člověk k nim přijde, když se mu neustále uši dřou o rukávy z hrubé bavlny, když se mu boltce zas a znova mačkají mezi pevnými těly a hrubými žíněnkami, když se mezi chrupavkou a jemnou miminčí kůžičkou hromadí krev a hnis. Kdo s tím nic nedělá, tomu zůstanou otoky a boule. Na Aaronově vlastní lebce seděla dvě obyčejná, nedotčená ouška jako broskvičky. Květákové uši byly výsadou šampiónů, fanatiků, kteří se večer co večer váleli po žíněnce tatami. Nebylo pochyb, že je Jonin otec nosil jako znamení cti, jako důkaz houževnatosti a mužnosti. Když se Aaron v minulosti na turnajích ocitl proti takto označkovanému ušatci, sevřelo se mu srdce strachem. Květákové ucho na obzoru pro něj bylo špatnou zprávou, jako závodní judista nestál za nic. Aby skryl, jaký dojem to na něj udělalo, odpověděl: „Dělám fotky jako na běžícím pásu.“ Sigeriovy uši se na moment pohnuly. Na ploché, široké hlavě měl nakrátko ostříhané kučeravé vlasy připomínající plsť. Ačkoliv chodil v oblecích nebo v manšestrových kalhotách a pulovrech od Ralpha Laurena, oné tunice zaměstnavatelů a úspěšných lidí, 7