První kapitola
V
oda tlumeně narážela do dřeva lodního trupu. V jednom okamžiku se loď propadla do propasti mezi dvěma vlnami, vzápětí vyšplhala na hřeben další vlny a vzdychala přitom jako živá bytost. Včera se vítr otočil, k ránu pak ze sílil. Anna Weinbrennerová stála u ráhna na lodní přídi a vší silou se ho držela. Upřeně hleděla dolů do modré, pěnou korunované hloubky. Pěna jí stříkala do obličeje. Nesmím se pustit, prolétlo jí hlavou. Za žádnou cenu se nesmím pustit. V ústech cítila hořkost. Nebylo to poprvé, co se jí během této cesty udělalo zle. V dalším údolí mezi vlnami byla prudce vržena na zábradlí. Dřevo se bolestivě zarylo do jejího hrudního koše a vyrazilo jí dech. Výkřik jí uvízl v hrdle. Neměla jsem chodit ven! Rozhodně ne za takového počasí! Znala kapitánovy pokyny. V případě, že hrozí bouře, mají cestující zůstat v podpalubí. Anna stiskla zuby. Věděla to, nemohla už ale ten silný zápach potu, nemytých těl, zkaženého jídla, zvratků a výkalů, který byl tam dole za špatného počasí ještě inten zivnější, prostě vydržet. A venku v počínající bouři, jež byla po dnech bezvětří vcelku vítaná, ji okouzlila krása okamžiku. Vlny v té chvíli nebyly ještě příliš vysoké. Učarovaly jí, protože tančily, třpytily se a vypadaly jako poseté jiskřič kami pěny. Anna se roztřásla zimou. Už dávno byla promočená skrz naskrz. Znovu se potýkala s nevolností. Nikdy by ji nenapadlo, že se počasí může tak rychle změnit. Vždyť je to chvilka, co přišla na palubu s úmyslem nadýchat se čerstvého vzduchu a aspoň na okamžik uniknout nedostatku prostoru
• 11 •