O dvojčatech a medvědovi „Kluci, domů, svačina!“ Z rozložité koruny starého dubu se hbitě spustily dvě postavičky. Huply na zem a rozběhly se loukou směrem k hájovně. Albert a Emil, synové pana hajného, se přiřítili do kuchyně a lačně se vrhli na voňavý perník. Maminka se láskyplně dívala na dvě blonďaté hlavičky, které kromě ní a tatínka jen málokdo od sebe rozeznal. Albert a Emil jsou totiž dvojčata, a dokonce jednovaječná. Počkala, až zaženou největší hlad, a pak si významně odkašlala. „Až dopijete mléko, tak se běžte podívat do komory, čeká tam na vás překvapení.“ Mléko tím pádem nemělo šanci. Kluci jen taktak spolkli sousto, které právě žvýkali, a vyskočili od stolu. Před dveřmi komory se na okamžik zarazili. Uslyšeli totiž slabounké pískání. Albert byl o něco rychlejší, sáhl po klice a vpadl dovnitř. „Ťapinko!“ zvolali oba naráz, „konečně máme štěňátka!“ V proutěném koši vystlaném starou dekou ležela jezevčice Ťapka a olizovala dvě malá lesklá klubíčka, která se k ní tiskla, pištěla a tlamičkami se snažila přisát tam, kde cítila mléko. Ťapka blýskla pohledem po dvojčatech a v jejích hnědých korálkových
5