O dvojčatech a medvědovi „Kluci, domů, svačina!“ Z rozložité koruny starého dubu se hbitě spustily dvě postavičky. Huply na zem a rozběhly se loukou směrem k hájovně. Albert a Emil, synové pana hajného, se přiřítili do kuchyně a lačně se vrhli na voňavý perník. Maminka se láskyplně dívala na dvě blonďaté hlavičky, které kromě ní a tatínka jen málokdo od sebe rozeznal. Albert a Emil jsou totiž dvojčata, a dokonce jednovaječná. Počkala, až zaženou největší hlad, a pak si významně odkašlala. „Až dopijete mléko, tak se běžte podívat do komory, čeká tam na vás překvapení.“ Mléko tím pádem nemělo šanci. Kluci jen taktak spolkli sousto, které právě žvýkali, a vyskočili od stolu. Před dveřmi komory se na okamžik zarazili. Uslyšeli totiž slabounké pískání. Albert byl o něco rychlejší, sáhl po klice a vpadl dovnitř. „Ťapinko!“ zvolali oba naráz, „konečně máme štěňátka!“ V proutěném koši vystlaném starou dekou ležela jezevčice Ťapka a olizovala dvě malá lesklá klubíčka, která se k ní tiskla, pištěla a tlamičkami se snažila přisát tam, kde cítila mléko. Ťapka blýskla pohledem po dvojčatech a v jejích hnědých korálkových
5
očích se zračila hrdost. Nechala se pohladit a dovolila jim dokonce, aby pohladili její mláďátka. „Taky jsou to dvojčata,“ řekl pyšně Emil. „To jsou na tom dobře,“ dodal rozvážně Albert. „Vážně?“ zasmála se maminka. „Tak dobře jako vy včera, když jste se prali jako koně o kružítko?“ Emil s Albertem se zatvářili nechápavě. „My jsme se neprali, my jsme jenom… to… diskutovali.“ „No, to byla tedy krvavá diskuse,“ řekla káravě maminka. „Ještě že psi nemusí dělat domácí úkoly z geometrie.“ Vzpomínku na kružítko zahnala až Emilova naléhavá otázka. „Jak se budou jmenovat?“ „Po nás přece,“ odpověděl sebejistě Albert. „Alík a Emík.“ „Schvaluje se,“ kývnul Emil a postříkal jezevčíčky trochou vody z Ťapčiny misky. „Křtím tě jménem Alík a tebe jménem Emík.“ „To jsme si nedomluvili! Nemůžeš pokřtít oba sám,“ rozčílil se Albert. „Jednoho pokřtím já,“ a výhružně se na bratra zadíval. „No tak, no tak,“ ozval se za jejich zády tátův zvučný hlas. „Snad už zase nediskutujete? Ťapka teď potřebuje klid. Takže si dáme všichni čelem vzad a odchod do kuchyně.“ Kluci se poslušně vrátili ke svým hrnkům s mlékem a nedočkavě čekali, až se táta nají a začne jim vyprávět, co dnes zažil v lese. V lese se totiž pořád něco děje a hajný ví o všem, co se kde šustne – kde se narodil koloušek, kde jelen shodil paroží, kde bobři na potoce postavili hráz či kde vítr vyvrátil stromy. Musí dohlédnout na dřevorubce a na podzim na lovce, aby se v zápalu lovu navzájem nepostříleli. Inu, je to těžká služba.
6
Táta byl ale neobvykle zachmuřený a dlouho jedl mlčky. Pak odstrčil nedojedený talíř a řekl: „Tak se nám vrátil Arnošt.“ Maminka si smutně povzdychla a kluci nechápavě vykulili oči. „Arnošt, kdo je to?“ „Pytlák Arnošt,“ upřesnil táta. „Znáte tu starou chatu pod Slatinnou horou?“ Kluci kývli. Byla to opuštěná lovecká chata se zatlučenými okenicemi. Nevzpomínali si ale, že by tam někdy někoho viděli. „V ní přespává. Viděl jsem tam zaparkované auto a také stoupat kouř z komína. Zítra si s ním půjdu promluvit, ale bude to jako vždycky k ničemu. Směje se nám tu všem do tváře. Jednou za čas se nastěhuje na pár dní do chaty, předstírá, že je tu jen tak na dovolené, a pak zase zmizí. V lese po něm zbudou kosti a kůže ze zvěře, kterou ulovil.“ „Proč mu v tom nezabráníš?“ vpadl mu Albert nedočkavě do řeči. „To je právě ten problém,“ povzdychl si táta. „Je mazaný jako lišák. Ještě se nám ho nikdy nepodařilo chytit při činu. Ani jedno pytlácké oko jsem tu nenašel, ani střelbu z pušky není slyšet. A stopovat ho celé dny jako indián nemůžu.“ „Uděláme si hlídky a budeme ho sledovat!“ vyhrkl Emil. „Dopadneme ho!“ zvolal nadšeně Albert. „Na to zapomeňte,“ prohlásila rázně maminka. „Ten chlap má určitě pušku a já si nepřeji, abyste se k té chatě vůbec přiblížili, dokud tam bude.“ Dvojčata neochotně slíbila, že se budou chatě vyhýbat, a vrátila se zpátky do koruny dubu. Kluci tam měli pozorovatelnu, která občas sloužila i jako trucovna, ale hlavně se teď potřebo-
8
vali v klidu domluvit, jak dodržet právě daný slib a přitom polapit pytláka. Následující den byla sobota, a protože dubnové sluníčko krásně hřálo, vzal hajný své kluky na procházku. Doprovázela je i Ťapka a v košíku se nesly její dva poklady. Táta se musel každou chvíli s košíkem sklonit, aby jezevčice mohla zkontrolovat, jestli štěňatům nic nechybí. Cílem jejich výletu byla Medvědí hora. Říkalo se jí tak proto, že byl na jejím úpatí před dvěma sty lety zastřelen poslední medvěd v Habrovníkách. Na paměť té události tam stál malý pomníček. Tohle místo se Emilovi a Albertovi zvláště líbilo. Temný smrkový les přecházel v prosluněný bukový a habrový háj, v rozeklané skále pramenil potůček, který vesele zurčel po kamenech dolů do údolí a daly se na něm krásně stavět mlýnky. „To je škoda, že tu už medvědi nežijí,“ řekl už asi posté Albert a házel zamyšleně kousky kůry do vody. „Třeba se zase vrátí,“ nadhodil Emil. „V Beskydech už přece jsou, že jo, tati?“ Táta přikývl a pak s úsměvem dodal: „Já bych po nich, být vámi, tak moc netoužil. Už teď je těžké maminku přemluvit, aby vás nechala běhat po lese samotné. Kdyby tu byli medvědi, tak bychom měli všichni domácí vězení.“ „Ty taky?“ chtěl vědět Albert. „Já určitě taky, ale já mám na rozdíl od vás flintu, takže bych se časem prostřílel na svobodu.“ Kluci se ze samé lítosti nad krutým osudem – svým i medvědím – pustili do obložených chlebů, které jim jejich nelítostná matka s láskou přichystala.
9
„A podle čeho by se poznalo, kdyby se sem medvědi přece jen vrátili?“ vyzvídal Emil. „To bychom tu a tam nalezli otisk jejich pětiprstého chodidla v mokré zemi nebo stopy po drápech na stromech, ze kterých sloupávají kůru. Medvědi si rádi otírají hřbet o kmeny, a to se pak v pryskyřici zachytí jejich srst. Ale jak znám vás dva šikuly, vy byste se s nimi jistě seznámili tváří v tvář, protože byste omylem zahučeli přímo do jejich brlohu.“ „A čím se medvědi živí?“ zeptal se Emil s plnou pusou. „Takhle na jaře si rádi smlsnou na čerstvých pupenech rostlin.
10
Na podzim zas na bobulích, semínkách a bukvicích. Baští i larvy brouků a kukly mravenců. Největší pochoutkou je pro ně ovšem med, který vybírají divokým včelám.“ Když všechno dojedli a pořádně se vydováděli hrou, vydali se na cestu domů. Na krajinu se pomalu snášel soumrak, vlahý jarní vzduch voněl a z křovin se ozývaly stovky ptačích hlásků. Hajný vedl své chlapce po pěšinkách, které znal jen málokdo, a zkoušel je, zda rozeznají hlasy ptáků. Je to kukačka? Anebo datel? Ne, to bude sojka… Náhle se táta prudce zastavil a zaklel. Ťapka dlouze zakňučela a začala usilovně čenichat. Přímo před nimi ležely v trávě krvavé zbytky laně a nad nimi se vznášel roj much. „To je barbarství,“ rozčílil se táta. „Ta laň byla březí. Lovit v téhle době, to může jen opravdové čuně!“ V tu ránu bylo po dobré náladě. Táta hnal kluky rychle k domovu a celou cestu si něco mručel pod vousy. V pondělí se hajný vydal do města na policii, aby ohlásil pytlákovo řádění. Klukům nakázal, aby se nevzdalovali od hájovny, a tak se po návratu ze školy znuděně uchýlili na svoji dubovou pozorovatelnu. Vyprávěli si vtipy a rozhlíželi se po okolí starým dalekohledem po dědečkovi. Náhle z lesa zazněl výstřel. Kluci strnuli. „To musí být Arnošt,“ vykřikl Emil. Albert beze slova přikývl. Chvíli mlčeli a čekali, zda neuslyší ještě další výstřel, ale rozhostilo se ticho. Emil se tázavě podíval na bratra. „Táta by byl určitě proti tomu, abychom se teď vydali do lesa, co?“ „Určitě,“ přikývl Albert.
11
„A hrozně by zuřil, kdyby přišel na to, že jsme tam přece jen šli, viď?“ „Děsně,“ přitakal opět Albert. „Ale kdybychom přistihli pytláka při činu, tak by se třeba zlobil o něco míň, ne?“ Víc už říkat nemusel. Bratři na sebe mrkli, sjeli ze stromu jako blesk a rozběhli se k lesu. Utíkali jako o závod směrem, odkud zazněl výstřel. Celí uřícení doběhli ke skále pod Medvědí horou a tam se zastavili. „Kam dál?“ vyrazil ze sebe udýchaně Albert. „To kdybych věděl,“ odpověděl rozmrzele Emil. „Kdyby vystřelil ještě jednou, máme jasno.“ Ani to nedořekl a třeskla rána. Tentokrát velmi blízko. „Musíme obejít skálu, určitě je tamhle, na druhé straně,“ zašeptal Emil. „A co potom?“ chtěl vědět Albert. „Nesmí nás vidět, ale my musíme vidět na něj. Schováme se někde poblíž a zavoláme tátovi.“ Emil významně poklepal na kapsu své bundy, kde nosil mobil. „Tak jdeme na věc,“ zavelel Albert, vrhli se do křoví a začali se prodírat podél skály. Každou chvíli se zastavili a napjatě poslouchali, zda neuslyší nějaký podezřelý zvuk. V lese však vládlo ticho. Když se proplížili kolem skaliska, otevřel se jim výhled na malou mýtinu. Uprostřed ní se skláněl nějaký muž nad mrtvým srncem. V ruce se mu blýskal dlouhý nůž. Kluky, dosud tak nebojácné, ten pohled vyděsil. Krčili se v houští a Emil se rozklepanou rukou snažil nahmátnout mobil. Telefonovat nemůže, to by pytlák slyšel, ale zkusí vyťukat esemesku.
12
Vtom Alberta cosi zašimralo v nose. Snažil se kýchnutí potlačit, ale marně. Jarní pyly byly silnější než jeho vůle. Hlasité kýchnutí prořízlo ticho jako nůž. Pytlák sebou trhnul a rychle se otočil směrem k houštině, kde se choulila dvojčata. Ještě je neviděl, ale byl odhodlán vetřelce odhalit. Zdvihl ze země pušku a pomalým, ale rozhodným krokem se k nim blížil. Emilovi vypadl mobil z roztřesené ruky a podvědomě se přitiskl k bratrovi. To je konec, pomyslel si a zavřel oči. Následoval šílený výkřik. Pytlák Arnošt, opanován děsem, upustil pušku a rozběhl se k lesu, pryč od křoví s dvojčaty. Za ním se valilo obrovské huňaté zvíře. Nespěchalo, spíš jen tak rozmrzele zkoumalo, co je to za pomatence, který tu tak ječí. Zabručelo, a Arnoštovi se zdálo, že to je to nejzlověstnější zabručení, jaké kdy slyšel. Aby taky ne! Za celý svůj život totiž ještě žádného medvěda bručet neslyšel. Objal rukama i nohama kmen nejbližšího stromu a začal hbitě šplhat vzhůru. Medvěd jeho počínání zvědavě sledoval. Dal Arnoštovi chvíli náskok, a když byl pytlák už hodně vysoko, vztyčil se na zadní a předními tlapami se opřel o kmen. Mohutné drápy se zaryly do kůry stromu těsně pod pytlákovými chodidly. Arnošt se rozkřičel strachy a volal: „Pomoc, kde jste kdo, ono mě to chce sežrat!“ Emil s Albertem nevěřili vlastním očím. S úžasem sledovali divadlo, které se před nimi odehrávalo. Emil se naštěstí rychle vzpamatoval, nahmatal v trávě mobil a vyťukal tátovo číslo. „Jsme pod Medvědí horou, na louce za skálou. Je tu Arnošt a medvěd. Rychle přijeď,“ vysypal ze sebe překotně. Hajného přivezl až na kraj lesa houkající policejní vůz a tatínek
13
se společně se službu konajícím poručíkem přihnal lesem k Medvědí hoře. Minuli pomníček, oběhli skálu a celí udýchaní se přiřítili na mýtinu. Mrtvého srnce v trávě si všimli hned, Arnošta ve větvích vzápětí a nakonec i dvou postaviček, které se soukaly z houští. Jen medvěd byl fuč. Arnošt na stromě ho omrzel a k velké lítosti dvojčat zmizel v lese chviličku před příchodem hajného. Pytlák s úlevou slezl z borovice a vděčně se odevzdal do rukou spravedlnosti. Policista pogratuloval hajnému k tak statečným synům, ale dvojčata tušila, že doma budou odměněna asi jinak, než by jejich chrabrost zasluhovala. Příští dny se hajní ze všech okolních revírů usilovně radili. Byl to opravdu medvěd, anebo nebyl? Hajný Josífek, který ve volném čase vyvolával duchy, prosazoval názor, že se v lese zjevil duch posledního zastřeleného medvěda, aby ochránil dvě nevinná dítka. Hajný Vendelín tvrdil, že si to ti uličníci všechno vybájili a že Arnoštovi z těch jeho lumpáren prostě jen přeskočilo. Hajný Vavřinec chtěl požádat o stanovisko Lesní správu, ale ta se usnesla, že věc nespadá do její pravomoci, protože medvěd není uveden v příloze B3 Kompetenční směrnice. Po horách mezitím už běhaly narychlo ustanovené medvědí hlídky a hledaly medvědí stopu, medvědí chlup nebo aspoň hromádku medvědího trusu. Ale marně. Lidé v okolí se už pomalu smiřovali s myšlenkou, že to všechno byl jen nějaký přelud rozjitřené dětské fantazie, když se hlavní hrdina našeho příběhu opět zjevil. To tatínek dvojčat při obchůzce lesa narazil na hnědého chlupáče. Pohotově se skryl
14