0035244

To SluNečNé čerVNoVé odPoledNe Byla Praha Pro SVé návštěvníky a turisty jako stvořená k procházkám po městě, jeho malebných uličkách, k návštěvám památek, k zastavení u architektonických skvostů, aby je snad všechny pak pozvala k posezení v zahrádkách vyhlášených hospůdek.

Pro obyvatele velkoměsta nic nového pod sluncem. den jako každý jiný. Plný spěchu, nervozity, nezájmu o dění kolem.

Soňa v taxíku netrpělivě sleduje ručičky hodinek i nehybnou frontu aut před nimi. Je jí jasné, že tahle volba rychlého přemístění se z jednoho konce města na nábřeží na konci druhém nebyla právě tou nejmoudřejší. rozhodla se proto zaplatit, vystoupit, prokličkovat mezi auty a raději doběhnout do cíle po svých.

Každému náhodnému kolemjdoucímu musí být jasné, že takto upravená mladá žena míří na důležitou schůzku. Proplétá se mezi lidmi na chodníku, přeběhne přes křižovatku na chodník na nábřeží. Soňa si oddechne, když zahlédne romana, jak na místě schůzky čeká v dokonale padnoucím značkovém obleku a dívá se přes vodu směrem ke Karlovu mostu, na Novotného lávku a hradčany. on ji nevidí, takže si Soňa ještě naposledy rychle upraví rozcuchané vlasy, naaranžuje velký barevný šátek kolem krku a zvolní krok. Zastaví se těsně za ním. „Nečekáš dlouho?“ zašeptá něžně. roman se otočí. „Víc než deset let,“ usměje se, radostí ji ☐5☐

chytí do náručí a zatočí se s ní. Z jeho pohledu je jasné, že by tady stál zřejmě tak dlouho, dokud by nepřišla. Celá scéna je jak z prvorepublikového zamilovaného filmu, až se jí oba zasmějí. roman postaví svou lásku zpátky na zem. „dnes mu to opravdu řeknu!“ vyhrkne Soňa, jako by tušila, nač se chce roman zeptat.

Ten ji místo odpovědi znovu vezme do náručí, ale tentokrát se s ní zatočí tak divoce, až jí vítr strhne z krku šátek. oba po něm natáhnou ruku, ale ani jeden nemá štěstí. Během několika vteřin dopadne šátek do vln Vltavy. „ale to byl dárek od tebe!“ vydechne Soňa. Jenže v dalším okamžiku nevěří svým očím; roman si zouvá boty a pečlivě na ně skládá sako. Soně je jasné, co chce udělat. „romane, neblázni, voda je určitě strašně studená!“ To už se zastavují i kolemjdoucí. Nadšeně zatleskají, když roman skočí do řeky a vítězně popadne šátek, a ochotné ruce mu o pár metrů dál pomohou z vody.

Je třeba dodat, že oba milenci, kteří v příběhu sehrají velkou roli, jsou zadaní. roman je ženatý s Karolínou, Soninou kamarádkou, a má dceru Nikolu. Soňa je vdaná za kriminalistu, policejního kapitána Jana Maška, který se rád napije, což znamená časté průšvihy nejen doma, ale i v práci, třebaže jako kriminalista je jeden z nejlepších. Své dva syny Ivana a Jonáše má hodně rád, nikdy by se jich nevzdal, ale...

Bohužel většinou nejde v životě všechno jen podle našich představ a plánů. Mezi Soňou a honzou Maškem to už nějakou dobu hodně skřípe. ona se chce veřejně vrátit ke své bývalé lásce romanovi, on se naopak snaží napravit, co pokazil, bojovat o ni a své dva syny za každou cenu.

Kapitán Jan Mašek netuší, že si Soňa dnešek vybrala jako onen den d. Po romantické schůzce s romanem mu své definitivní rozhodnutí o jejich rozchodu přichází oznámit do zaměstnání. aby spor neřešili před nic netušícími kolegy na služebně, vycházejí před policejní budovu.

V okamžiku, kdy manželé Maškovi vycházejí z policejní budovy, projede kolem neznámé auto. Kdosi chtěl honzovi ☐6☐

poslat varovnou kulku, ale cosi se zvrtlo: místo honzy postřelili Soňu. Sanitka ji odváží s průstřelem ruky. honza marně doufá, že Soňa ještě změní své rozhodnutí.

Těch pár dnů, co musela zůstat v nemocnici, s ní byl ve dne v noci, oddaně se o ni staral. odmítá pochopit a přijmout její tvrdošíjně opakované Ne. Netuší, že je ve hře jiný muž, domnívá se, že všechno zavinil jen on sám. Soňa po návratu do pražského bytu okamžitě balí kufry. Splní, čím svému manželovi delší dobu vyhrožuje, a definitivně odjíždí za jejich syny Jonášem a Ivanem, kteří už bydlí v hradišti u Soniných rodičů. Vrací se domů, kde chce i zůstat. honza se přese všechno pokusí Soňu naposledy přemluvit. „Tohle přece není nutné, nedělej to, prosím! Po tolika letech se můžeme domluvit jako rozumní dospělí lidé.“ „Ne, honzo, snažila jsem se o to dost dlouho, ale je konec. Co na tom nechápeš? Konec! Řekla jsem ti, že odjedu domů, hned jak mě propustí z nemocnice…“ Soňa není ochotná ustoupit ani o jediný krok. „S tou rukou přece nemůžeš řídit, odvezu tě…“ namítá honza. „Nechci, dám pozor, zvládnu to… a přestaň mě přemlouvat, nemá to smysl. Víš moc dobře, že jsem se dlouho snažila… ale to už je obehraná písnička.“ „Já vím, jenže teď bych se zase snažil já!“ „Na to je pozdě. a radši za námi nejezdi, klukům to nějak vysvětlím. Jsou zvyklí na to, že míváš hodně práce.“ „Soňo, nevymlouvej se na děti. Nemám jezdit proto, že mě tvůj otec nesnáší.“ „ano, i proto,“ připustí Soňa. „Co budeš klukům vyprávět, co jim chceš vysvětlovat? Co řekneš u společné rodinné večeře vašim? ano, tatínku, měl jsi pravdu, nedá se s ním žít, měla jsem tě poslechnout, policajt je pro naši rodinu málo, trápil mě, ničil život… Soňo, dej mi ještě jednu, poslední šanci, prosím!“ došli k autu. honza je tak zoufalý, že jen mlčky postaví ☐7☐

na silnici její kufr. Snad ještě nikdy v životě nebyl tak bezradný, nikdy neměl na sebe tak veliký vztek. Proč ji jen nedokázal zastavit?

Vila rodiny docenta rudolfa Bernáta, primáře kardiochirurgického oddělení nemocnice v hradišti, je důstojná prvorepubliková stavba uprostřed velké, udržované zahrady. už na první pohled dává tušit, že i uvnitř bude mít všechno svůj klasický, zavedený řád.

Vážený primář je znám jako přísný, tvrdý chlap, pán domu, kde všechno šlape jako hodinky podle jeho představ. on sám však ve vztazích a jednání s lidmi uznává jen vlastní „pravidla hry“.

Všechny tři děti svého otce respektují, ale každý po svém.

Soňa a ríša, oba také lékaři, ho uznávají i jako perfektního profesionála. a přesto je často hodně těžké spolupracovat a splnit jeho představy. Nejstarší Soňa zřejmě podědila některé jeho vlastnosti, takže se dokáže otci postavit, mít vlastní názor. Prostřední richard je naopak po mámě. laskavý, vstřícný, všeodpouštějící člověk s pochopením pro druhé, takže by z časté profesní bitvy s tátou nejraději utekl. Benjamínek Vendula je primářův mazel, kterému nakonec vždycky všechno projde.

Celou rodinu spojuje vždycky trpělivá, laskavá, milující paní Bernátová. Mnozí mají pocit, že si ji pyšný a tvrdý rudolf Bernát ani nezaslouží. ale to bychom předbíhali. Náš příběh teprve začíná.

Soňa zaparkuje auto před domem rodičů a je ráda, že je po strastiplné cestě doma. Zraněná ruka ji pořád ještě bolí. radostně za sebou přibouchne vstupní dveře do haly. Musí přece na svůj příchod upozornit. Překvapí ji několikavteřinové ticho. „haló, jsem doma! Máte radost? Kde je kdo? Kluci! Mami! Tati!“ uvítací překvapení na sebe nenechá dlouho čekat. Její ☐8☐

mladší sourozenci ríša a Vendy slavnostně přivážejí mámu lídu na servírovacím stolku, prý aby jako druhá polovina hlavy rodiny důstojně uvítala dceru. Smysl pro humor téhle části rodu Bernátů neschází. „Tak na něco podobnýho jsem se těšila! Vy nezklamete!“ Z objímání a vzájemného postrkování všech je vidět, že se mají skutečně rádi... „Ještě nepřivezli moje věci? Myslela jsem, že o ně budu zakopávat v hale,“ diví se Soňa, když tady nevidí ani jedno ze svých zavazadel, která poslala předem. „Servis funguje dokonale,“ vysvětluje Vendy. „Máš je na hromadě ve svém pokoji, ale vybalit si musíš sama, princezno. ale když budeš děsně laskavá, pomůžu ti, když máš teďka tu ruku.“ Soňa se jde podívat do kuchyně, nahlídne do dalšího pokoje, hledá ty nejdůležitější obyvatele domu. „Mami, a kde jsou kluci? Chystají pro mě někde v pokojíčku překvapení?“ „ale kdepak! Ti šli s dědou do lesa. Přece si nemohli nechat ujít zahájení lovecké sezony! Vrátí se každou chvilku a tebe si ještě užijí.“ „a nebála ses, že by snad…“ „To ne, děda je určitě nenechá střílet. Přece ho znáš,“ uklidňuje ji lída, aby vzápětí lituje toho, že nemlčela.

Jako na povel se rozlítnou vstupní dveře do haly a v nich stojí malý Jonáš celý od bláta, místy i od krve. Tváří se vítězoslavně a v obou rukou drží za nohy zastřeleného zajíce. „Babííí, dneska jsme poprvé stříleli! děda nám to dovolil!“ Jakmile zahlédne mámu, místo k babičce se žene i s úlovkem k ní. „Mamí, to je dobře, že už jste tady! Vem ho, je děsně těžkej. Kde je táta? Musím se mu pochlubit! Ten bude zírat! a bude na mě pyšnej!“ „Zatím zírám jen já, Jonáši, taky jsem pyšná. Nedáš mi pusu?“ nakloní se pro ni a v tu ránu je i ona celá od krve, protože Jonáš se k ní i přitulil. „Kde je zbytek výpravy?“ „děda s bráchou přijdou hned, oni se děsně loudají, ☐9☐

pořád si něco povídají. Jo a musejí prý ještě ukotvit Felixe.“ Jonáš předá babičce zajíce a začne na hromadu u dveří do kuchyně svlékat špinavé oblečení. „Cože musejí?“ „No, mami, ty neznáš tak důležité slovo? ukotvit přece znamená zavřít v kotci.“ Soňa zavrtí hlavou a jde ke dveřím do haly uvítat zbytek lovecké výpravy. otce a druhého syna. Tím, co vidí, je doslova zaskočená. Mladý Ivan nese na rameni zalomenou pušku. „Tati! Klukům je jen šest a osm let! Jak jsi mohl tohle dovolit?“ „Taky tě rád vidím, dcero! a mimochodem, tobě bylo pět, když jsi se mnou začala chodit na hony, a tvoje máma vedla podobný zbytečný řeči, tak o co jde?“ docent Bernát se nenechá vyvést z míry. Je jasné, že tihle dva se mají rádi, slyší na sebe, ale zároveň mezi sebou mají rozehranou mnohaletou tichou partii. Žádná pusa na uvítanou, dokonce ani podání ruky. a protože lída moc dobře ví, jak podobné dialogy táty s dcerou končívají, přeruší je s úsměvem a pádným povelem: „umýt ruce, za chviličku bude večeře!“ Na velikou rodinu u slavnostně prostřeného stolu v jídelně je hezký pohled. Jen u jedněch talířů a příborů je prázdné místo, což docent Bernát nemůže nechat bez komentáře. „doufám, že tohle volné místo na nikoho nečeká. Nebo mi tím snad někdo chce naznačit, že se dostaví i policajt?

V tom případě jdu ještě jednou nabít.“ „Síla zvyku, rudolfe,“ omlouvá se jeho žena lída a uklízí talíře i příbor.

Jan Mašek skutečně nepatří mezi oblíbence docenta Bernáta, a tak o něm dospělí u večeře raději nemluví. Jenom klukům vrtá hlavou, proč tu s nimi táta není, proč jim nikdo na jejich otázky neodpovídá. a tak si počkají až na večerní sprchování, kam s nimi půjde jenom máma. Ta se je snaží oba postupně poctivě vydrhnout. ☐ 10 ☐

Ivan brání zvednutou ruku, zabalenou v ručníku. „Mami, né, tuhle mi nechej, ta je posvátná, tou jsem střílel!“ „Tak posvátná? Tu bych ti naopak měla vydrhnout tak, aby vás už nic podobného nikdy nenapadlo. Střílení není žádná hra, kluci. a myslím to vážně! Ještě jednou vás uvidím s puškou v ruce a bude mazec. Jenom dědu mi musíte podržet, na toho bych si sama netroufla.“ „ale táta přece taky střílí! Má pušku, vlastně pistoli, a pěknou! až já budu policajt jako on, budu taky tak dobrej… Mami, a kdy už přijede?“ chce slyšet odpověď Ivan. „Kluci, táta a já…“ Soňa neví, jak začít. „Kdy si s náma teda zahraje na zahradě fotbal? Slíbil to a táta sliby plní! ríša trávník celý posekal, a dvakrát, úplně do nízka,“ přidává se Jonáš. „a postaví nám táta tu slíbenou houpačku? Máme připravený trámky a v dílně v koutě velký skoby…“ „Táta vás, kluci, moc pozdravuje, ale zůstal v Praze. Tady s náma bydlet nebude.“ „Proč? Proč tady nebude s náma? Proč je tam sám? To nás už nemá rád kvůli té rozbité židli?“ Jonáš má na krajíčku. „Má vás rád, kluci, má vás moc rád…“ „Mami, tak proč tady s náma nechce být? Vždycky říkal, že by bez nás nedokázal žít nikdy nikde. a zítra je sobota, takže v práci být nemusí…“ Ivan argumentuje jako dospělý. a Soňa neví, co odpovědět, i když smršť otázek čekala.

Nakonec převede řeč na pohádku před spaním, vyprávění o tom, jak ona byla poprvé na honu, plánování soboty a neděle. Správně vsadila na únavu kluků z dnešního odpoledne. Sama si potřebuje řadu věcí srovnat v hlavě a připravit se na první společný den s celou rodinou po dlouhé době.

Ví, že máma se nebude vyptávat, Vendy ji naopak brzy začne ničit nejen dotazy, ale i radami. ríša počká a vyslechne to, co mu sama bude chtít povědět. Maličko se obává reakce táty. Co si skutečně myslí o tom, že chce zůstat definitivně doma? Jak se teď bude vyjadřovat o honzovi? Přijme její rozhodnutí být s romanem, kterého zná už z doby, kdy s ním ☐ 11 ☐

chodila ještě na gymnáziu? Má mu to celé po pravdě povědět, nebo nechat věci plynout jenom tak?

Sobotní dopoledne v kuchyni u Bernátů probíhá jako obvykle. Vůně všech dobrot, které lída připravuje, se line celým domem. až dokončí oběd, přijdou na řadu koláčky pro kluky. Tyhle chvilky tráví společně s rudolfem, rád se jí „plete pod nohy“. Pochoduje od linky ke sporáku, kde nakukuje pod pokličky, kontroluje a radí, pak si sedne ke stolu a čte si noviny. rudolf je takto v blízkosti své ženy rád. Začátkem víkendu mívá dobrou náladu, může si přispat, nikam nespěchá, všichni dělají to, co on rozhodne.

Tentokrát mu ale lída idylku zkazí. „rudolfe, nemohla jsem spát,“ povzdechne si zhluboka. „Pořád přemýšlím nad tím, jestli Soňa udělala dobře, když se odstěhovala z Prahy. Nikdo mi pořádně nevysvětlil, co se tam vlastně stalo. Já jsem s honzou vždycky vyšla v dobrém.“ „Chlastal, to se stalo! a co s takovým chlapem? To nesnáším,“ odsekne od novin rudolf. „ale ty jsi tam s nimi nežil. Je jedno, jestli ty to snášíš, nebo ne. určitě nepil denně… a každý máme své mouchy, ty, já, Soňa, Vendy i richard. Kluci honzu milují a on je. Takovýho tátu bych od nich neodháněla. Ty ano?“ ale pan docent si nechce nechat říct. „už ho prý vyhodili i z práce, toho slavného kriminalistu!“ lída se ale nedá. „Posloucháš mě, co ti říkám? Pořád je to táta kluků a manžel naší dcery.“ „Policajtská koule u nohy je to. Nikam to nedotáhl. Kapitán! Měla od něj odejít už dávno. Nevím, na co čekala,“ rozhorlí se docent, odhodí noviny, vytáhne si pivo z lednice, ale už ho ani neotevře, protože se náhodou podívá z okna. a nevěří svým očím. Postaví vztekle flašku na stůl a vyběhne před dům.

Za kliku branky zrovna bere honza s batohem na zádech! ☐ 12 ☐

Je otevřeno, takže klidně vejde dovnitř. Když uvidí docenta, jak se k němu vzteky bez sebe řítí, zastaví se, batoh klidně pomalu postaví na zem a čeká na rudolfův útok. „a ven! Jsi na mým pozemku! Ještě krok a pustím na tebe psa!“ křičí zuřící rudolf, i když ví moc dobře, že honzu nezastaví. „Felixe? S tím jsme kamarádi. Přijel jsem za svou rodinou.“ „V mém domě? Nikdy! Chlap, co chlastá a dovolí, aby místo do něj stříleli do jeho ženy, je pro mě míň než sajrajt na botách, co se musí spláchnout do kanálu!“ „Znamená to, že mě nepustíte dovnitř?“ pořád klidně se ptá honza, což rudolfa úplně vytočí. oba se dobře znají, vědí, co jeden od druhého mohou čekat, ale docent se s prohrou nechce smířit. „odchod!“ Zakřičí, jenže se za ním na prahu otevřených dveří domu objeví Soňa, Jonáš a Ivan, kteří se přišli podívat, co se to venku děje. „Tatííí!“ a kluci tátovi s radostným jekotem vletí do náruče. „Sakra, chlapi, už se mi po vás stýskalo!“ zvedne je honza oba ze země a tiskne k sobě. „Ještě štěstí, že někdy i proti naší vůli zasáhnou děti, aby se alespoň na několik vteřin svět přestal mračit,“ říká si jen tak pro sebe lída, která celou scénu pozorovala z kuchyňského okna. Je ráda, že po dlouhé době v jídelně nezůstane to včerejší místo prázdné a bude prostírat zase pro všechny.

Kluci táhnou tátu dovnitř, do svého pokoje, a to i docent musí kapitulovat, jenže s porážkou se neumí vyrovnat. Jak je jeho častým zvykem, práskne za sebou dveřmi, aniž by někomu řekl, jestli se vrátí.

V ten moment se začne lída obávat, aby honzův nečekaný vpád do vily nebyl pro rudolfa záminkou k něčemu, co by si strašně nepřála. Zjistila totiž už před časem, že její muž má milenku. Přitom už se věci vracely do starých kolejí, vypadalo to, že ho záletnické choutky přešly. Jenže když ☐ 13 ☐

k ní odešel naposledy, odehrálo se to navlas stejně jako dnes.

Tenkrát také práskl dveřmi, nikomu nic neřekl, druhý den si přišel pro věci a všem oznámil: „Vracím se k Míle.“ a tak je původně plánovaná oslava návratu ztracené dcery zase pokažená a u stolu je opět jedno prázdné místo. atmosféra u prostírání stolu není díky prostořeké Vendy ani trochu pohodová. „Ségra, jestli ho nevyhodíš, něco mu řeknu sama!“ Vendy má na honzu vztek. „Co je to za chlapa, kterej nastrčí ženskou, když po něm střílí?“ ptá se neomaleně a čeká pádnou odpověď. Nikdy neměla honzu právě v lásce a je rozhodnutá mu pobyt ve vile hodně znepříjemnit. „Vendy, uklidni se, za tohle nemohl. Mířili na něj, ale trefili mě. a v nemocnici byl celou dobu se mnou, přespával vedle mě na lehátku, staral se,“ brání honzu docela upřímně Soňa. „To mě podrž, ty ho snad furt miluješ?!“ „Vždyť se rozvádíme,“ chce trapnou debatu ukončit už tak dost nervózní Soňa. „Jenom aby. Celý jsem to obrečela, když tě postřelili...

Máma byla strachy bez sebe a táta, představ si, ten se dokonce vrátil od tý svý domů! Jenže… dneska se sem nakvartýruje honzíček, a on k ní zdrhá zpátky.“ richard celou dobu obě mlčky pozoruje. Netušíme, na čí je straně. Vždycky vypadá, jako by neměl na nic názor, neuměl se postavit věcem čelem. Soňa je starší sestra, Vendy mazel rodiny. richard má honzu rád.

Společný oběd nakonec i bez hlavy rodiny proběhne v relativním klidu. honza se Vendiným narážkám, které si pochopitelně neodpustí ani u stolu, jen usmívá. lída se k němu chová hezky, Soňa před kluky alespoň kamarádsky.

Největší radost z honzova nečekaného příjezdu a toho, že je tady, mají kluci. Nadšeně ho tahají z jednoho konce zahrady na druhý, ukazují místo, kam nutně potřebují postavit houpačku, protože z ní bude vidět až k vrátkům. Kontrolují a krokují plochu trávníku, jestli ji ríša připravil na fotbal ☐ 14 ☐

správně velkou. už nepřemýšlejí nad tím, co máma tvrdila, jak táta kvůli práci nemůže přijet. Všichni jsou zase pohromadě. dokonce už je jim jedno, že nejsou v Praze, ale u babičky, kde začali chodit i do školy. Netuší, že táta dostal od dědy ultimátum. Smí zůstat do večera, a pak vypadne. ani ve snu je nenapadne, že v okamžiku, kdy běží do kůlny pro skoby a kladivo, máma znovu zopakuje jejich tátovi své rozhodné Ne. ani tentokrát na ni honzovy sliby a prosby nezabírají. ale v ten okamžik se honza rozhodne neposlechnout.

Nevzdá se ani kluků, ani své ženy. Za záchranu rodiny bude bojovat.

Ve vile Bernátových se objeví nový host. a alespoň pro část obyvatel domu není zrovna vítaný. roman, Sonina láska, stojí před brankou hned s dvěma pugéty v ruce. Chtěl dnes manželům Bernátovým oficiálně oznámit dlouho utajovaný vztah s jejich dcerou. Když uvidí přes plot na zahradě honzu a kluky, je zaskočený a nemile překvapený. Zůstává raději stát za brankou. Všimne si ho naštěstí jenom Soňa a nenápadně se vytratí, aby romanovi všechno vysvětlila. „Co tady dělá policajt?“ zní jeho otázka místo pozdravu. „Netušila jsem, že přijede. ale do večera určitě zmizí. Táta mu to vysvětlil dost jasně. a řekla jsem ti, že od kluků ho nechci a nikdy nebudu odstrkovat, mají se moc rádi.“ „ano, to chápu, taky svou dceru miluju, ale copak on sem bude dojíždět každý víkend?“ „romane, prosím tě… Nebude sem jezdit, slibuju. ale dnes k nám ještě nechoď, řeknu ti, až bude vhodná doba. Ty kytky dej třeba své ženě, já se s nimi nemohu vrátit na zahradu. Nezlob se a snaž se to pochopit, raději už běž, ať tě tady nikdo nevidí.“ Zamilovaný pár se v té chvíli zmůže jen na vzdušný polibek.

Soňa se rychle obrátí, nadechne, vydechne, nasadí úsměv a vrací se za svými fotbalisty a montéry. ale roman je uražený. Zase dala přednost honzovi! Zase ☐ 15 ☐