Page 1

Před tichem Sobota, 12. ledna 1985

Stěrač se trápil na prasklém předním skle, se slábnoucí silou odsunoval sníh a zase se vracel do výchozí polohy. Ochromený bolestí zíral Bernhard Forstner na pavučinovou trhlinu. Upřeně sledoval odumírající pohyb stěrače a měl pocit, jako by mu kynula vychrtlá ruka kostlivce. Hned po nárazu motor utichl, reflektory naposled zablikaly a od té doby se vše ponořilo do tmavé zimní noci. Forstner zkoušel všechno možné, aby dostal VW Passat, který vybočil z  dráhy, pod kontrolu, ale jel příliš rychle a  zasněžená vozovka byla hladká jako zrcadlo. Zoufale přihlížel, jak se blíží les, a jako šílenec točil volantem sem a tam, ale vůz ho už neposlouchal. S ohlušujícím třesknutím narazil čelně do kmene silné jedle. Žlutě lakovaná kapota se zmačkala, jako by byla z papíru, čelní sklo prasklo a pak o sobě dala vědět bolest. To všechno netrvalo víc než pár vteřin, ale Bernhard Forstner vnímal každý detail jako ve zpomaleném filmu. Od nehody uplynulo asi deset minut, ale jemu připadaly jako věčnost. Stěrač jako voják v beznadějné pozici bojoval se sněhovým přívalem, který spadl z větví stromu. Teď už však byl na konci svých sil. Naposledy sebou zaškubal a znehybněl. I Bernhard Forstner cítil, jak ho opouštějí síly. Byl zaklíněný za volantem, který ho nemilosrdně vtlačil do opěradla. Muž věděl, že mu už nezbývá moc času. 9


Každý nádech ho bolel tak, jako by mu hrudník rozřezávaly žiletky. Vytušil, že má několik žeber zlomených a nejméně jedno určitě probodlo plíci. Prozradila mu to jemná krvavá pěna, kterou stále častěji vykašlával. Necítil ruce ani nohy, což svědčilo i o tom, že si poškodil páteř, když ho vtlačená přístrojová deska zaklínila mezi volant a sedadlo. Forstner si nic nenamlouval – bylo mu jasné, že tohle je konečná. Jako lékař věděl, kdy nastal kritický okamžik. Trpěl typickými příznaky ochromení a vnitřního krvácení. Cítil, jak ho ve vlnách zaplavuje železná únava a hrozí, že ho strhne do bezvědomí. Zanedlouho prohraje boj se stále těžšími víčky a upadne do posledního spánku, ze kterého se už neprobere. Avšak cosi v něm – jakási zoufalá, železná vůle – to v žádném případě nemínilo připustit. Pokud teď tady, na téhle Bohem zapomenuté silnici uprostřed fahlenberského lesa, zemře, nepřijde o život jen on. Jestli nyní naposled vydechne, bude ztracený i Sven, jeho malý šestiletý chlapec, který si k Vánocům přál nové nádraží pro železniční model a  spoléhal na to, že ho opravdu dostane. Synek totiž věděl, že se na otce může vždy spolehnout. A i teď, kdy šlo o chlapcův život, se spoléhá na otcovu pomoc – na to, že Bernhard Forstner přijde a zachrání ho. Musím zůstat naživu. Forstner se k té myšlence upnul s houževnatou zarputilostí a  zároveň bojoval proti blížícímu se bezvědomí. Pokoušel se soustředit na ledový vítr, který ho roztříštěným sklem ve dveřích u řidiče štípal do obličeje. Zároveň se zaměřil na tiché cvakání chladnoucího motoru. Snažil se jednotlivé zvuky počítat a rozeznat v nich nějakou zákonitost. Hlavně aby zůstal při vědomí. Musím zůstat naživu, než mě tu někdo najde! 10


To je ale hodně troufalý záměr, ozvala se logická stránka jeho rozumu. S každou minutou se mu plíce dále plní krví. Zanedlouho mu zkolabuje krevní oběh a  boj proti bezvědomí skončí beznadějnou prohrou. Už teď mu v hlavě vířily myšlenky, všechny dávno zdánlivě zapomenuté vzpomínky a pocity z dětství, které mu signalizovaly dojem hřejivého bezpečí. Byl to zázrak mozku, známý jako zkušenost na prahu života a smrti, který nám údajně usnadňuje umírání. Poslední dar, který dostaneme od přírody, než nás navrátí do svého klína. V tak časnou hodinu, a hlavně za takového nečasu sotva někoho napadne, aby se vydal po odlehlé lesní silnici. Najdou ho nejdřív během dopoledne, jakmile silničáři uklidí sníh z dálnic a hlavních komunikací a začnou protahovat silnice nižších tříd. To už ale bude pozdě – pro Forstnera i Svena. Před očima se mu začala míhat světla, nejdřív slabě, pak ale stále silněji. Zelenošedé předivo roztříštěného čelního skla se rozzářilo. Hned uvidí jasné světlo, které popisují všichni lidé, jimž se na poslední okamžik podařilo uniknout smrti. Hlavně aby se to povedlo i jemu. Ale pozor, to ne! Ta světla nebyla halucinace, nešlo o úskok mozku, který měl nešťastníkovi usnadnit umírání. Byla skutečná – šlo o reflektory přijíždějícího automobilu. Forstner už slyšel brumlání motoru – tlumené sněhem, ale přesto reálné. Naděje mu propůjčila nové síly. Zvedl hlavu tak, jak mu to zaklíněné tělo a ochablé svaly dovolovaly. Auto k němu opatrně zamířilo. Teď už byly jasně vidět obdélníkové reflektory. Pak motor ztichl a světla zhasla. Forstnerovi projela hrudí další vlna bolesti, ale myšlenky měl dostatečně jasné na to, aby poznal, že s druhým autem není něco v pořádku. 11


Proč zhasl? A proč nevystupuje? Zničehonic ho znovu ozářilo světlo, tentokrát nikoli z reflektorů, nýbrž z kapesní svítilny. Intenzivně oslňovalo a kolébavě se k němu blížilo. Kroky byly slyšet stále jasněji, vrzavě se bořily do sněhu a nakonec utichly vedle řidičových dveří. Forstner nedokázal otočit hlavu. Musel vynaložit veškerou sílu, aby promluvil. „Prosím... pomozte... mému synovi.“ Člověk vedle něho – soudě podle kroků se zdálo, že je to muž – neřekl ani slovo. Forstner místo toho slyšel, jak si stáhl rukavici a nahmatal mu na krční tepně pulz. „Prosím...,“ zasípal bezvládný řidič, krátce zvedl hlavu, ale ta mu hned zase klesla na hruď, aniž proti tomu mohl něco dělat. Za zavřenými víčky se mu míhaly světelné skvrny – tentokrát to jednoznačně byla halucinace. Neznámý se vzdálil. Obešel havarovaný vůz a zalomcoval pravými zadními dveřmi. Celá karoserie však byla tak prohnutá, že se nedaly otevřít. Forstner slyšel několik tlumených úderů, než se roztříštilo sklo. Něco hladkého se třelo o látkový potah zadního sedadla a Forstnerovi se v nepochopitelně absurdním okamžiku vybavil obraz vlastní kožené aktovky. Potom se kroky k němu vrátily. Následovalo další změření pulzu. Bernhardu Forstnerovi chyběla síla na to, aby ještě jednou zvedl hlavu. Namáhavě dýchal a slyšel šelestění v hrudi, která už byla stejně necitelná jako zbytek těla. Přesto byl při dostatečně jasném rozumu, aby poznal, kdo je muž vedle něho. Forstner s posledním vypětím sil vyslovil synovo jméno. „Co... je... s ním?“ Každé slovo provázelo chrlení horké krve, která mu naplnila ústa hořkou měděnou pachutí. 12


„Pšt!“ zasyčel muž. „Hned to skončí.“ Poslední výrazný cit v životě Bernharda Forstnera byl bezmocný vztek. „Vem... tě... čert!“ Ucítil toho druhého těsně vedle sebe a uslyšel šepot. „Ten si mě už dávno vzal.“ Pak se navždy zatmělo.

13


I O třiadvacet let později

Ticho ve velké kanceláři bylo nesnesitelné. Od dvojitého okna bylo zvenčí slyšet jen kvílení listopadového větru. Profukoval parkoviště lesní kliniky, strhával poslední listy ze stromů, lomcoval okenicemi staré budovy a předpovídal mráz a sníh. Jan Forstner se snažil zakrýt neklid, plíživou stísněnost, která se ho zmocňovala pokaždé, když se kolem něho rozhostilo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Ticho v něm vyvolávalo ošklivé vzpomínky a bylo úplně jedno, jak moc se jim vzpíral. Když bylo ticho, vybavovaly se mu obrazy, ze kterých ho mrazilo. Noc. Sníh. Liduprázdný park... Kdyby teď byl doma nebo jel autem, zapnul by rádio, jakoukoli stanici, hlavně hlasy a hudbu, které by ukončily ticho. Avšak tady, v  kanceláři prof. dr. Raimunda Fleischera, mu nezbývalo nic jiného než použít trik, který se v takových situacích už mnohokrát osvědčil. Jan si vzpomněl na nějakou jednoduchou melodii; upnul se hned k první, která ho napadla. Trik spočíval v tom, že se soustředil na hudbu tak, až se domníval, že ji v místnosti opravdu slyší. Tentokrát to byly Clocks, skladba od Coldplay, kterou hráli v rádiu, když Jan vjel na parkoviště pro návštěvníky správní budovy. Odvrátit pozornost od ticha se mu podařilo snáz, 15


než si myslel. V hlavě mu zněly stále se opakující klavírní akordy a rázný rytmus – a vzpomínky zmizely. Vypadalo to, že Fleischer si ničeho nevšiml. Vedoucí lékař a ředitel seděl v koženém křesle a studoval Janovy podklady, jako by se z  nich chtěl naučit každou podrobnost zpaměti. Ten pohled Janovi připomněl vlastního otce, který až do noci vysedával v pracovně, listoval spisy a diktoval zprávy. Když člověk dospěje, nepřipadá mu už leccos tak velké a významné jako ve vzpomínkách na dětství, ale Fleischer představoval pro Jana výjimku. Profesor byl pořád ještě kus chlapa. Šedý kašmírový svetr mu trochu těsně obepínal široká ramena a prozrazoval atletické tělo. Na rozdíl od většiny profesorů, se kterými se Jan dosud seznámil, kladl Fleischer očividně velký důraz na sport a vyváženou stranu. Psychiatr dávno překročil padesátku, ale rozhodně vypadal mladší. Určitě za to mohly i husté, šedivě melírované vlasy, které se pokoušel zkrotit tužidlem. Výraznými rysy obličeje, širokými lícními kostmi, myslitelskou vráskou mezi huňatým obočím a  velkými brýlemi na čtení připomínal Janovi Gregoryho Pecka v  roli Attica Finche v  klasickém filmu Jako zabít ptáčka. V případě remaku by měl Fleischer určitě skvělé šance na hlavní roli. Jan klouzal pohledem po prostorné kanceláři. Napravo stála zapuštěná do zdi knihovna, přeplněná odshora až dolů odbornou lékařskou literaturou a  několika ročníky Psychiatrické praxe. Protější stranu místnosti zabíral leštěný konferenční stůl, na kterém trůnila objemná váza s čerstvě řezanými květinami. Stěnu za stolem zdobila velkorozměrná abstraktní malba s převládajícími žlutými a červenými odstíny. Vedle ní viselo několik zarámovaných listin a soukromých fotografií. 16


Většina snímků zachycovala Fleischera při slavnostních příležitostech a na kongresech. Úplně dole visela očividně starší fotografie, na které se šťastně usmívala skupinka mladých lidí. Všichni se tvářili jako studenti na maturitním tablu – vyzařovali pocit úlevy a hrdosti, že to zvládli, a zároveň zvědavost, co přinese budoucnost. Jan mezi nimi objevil Fleischera na první pohled, protože budoucí profesor převyšoval spolužáky nejméně o hlavu. Už tehdy měl husté vlasy nagelované, jen byl o něco hubenější než dnes. Na vnějším okraji malé galerie visely dvě rodinné fotografie ve zdvojeném rámečku. Na té starší si hrála na písku dvě děvčátka, jejichž rodiče se slunili na lehátkách a spiklenecky mrkali na neviditelného fotografa. Na dalším snímku vzaly dvě pohledné rozesmáté mladé ženy otce mezi sebe a položily mu hlavy na hruď. „To je moje životní pýcha,“ ozval se Fleischer. Jan si teprve nyní všiml, že ho profesor sleduje. „Starší je Livia. Její sestru jsme pojmenovali podle babičky Annabelle. Právě díky mladší dceři se co nevidět sami staneme prarodiči.“ Jan opětoval jeho úsměv. „Z dětí se stávají dospělí.“ Výstižnější komentář ho v té chvíli nenapadl. Na nezávazné povídání byl příliš rozčilený, protože ať už výsledek této rozmluvy dopadne jakkoli, rozhodne o  Janově další životní dráze. V duchu se smířil s tím, že se už k činnosti praktického lékaře nevrátí. Před dvěma týdny však nečekaně našel v poštovní schránce pozvánku od Fleischera. Poprvé znovu ucítil naději. Bylo mu přirozeně jasné, že pozvánka zdaleka neznamená příslib, ale po všech odmítnutích, která obdržel v posledních měsících, chápal tento vstupní pohovor přinejmenším jako šanci – a bylo sporné, jestli se mu po všem, co se stalo, ještě nějaké dostane. 17


„To máte asi pravdu. Děti dospějí a z rodičů jsou staří lidé. Je to tak.“ Fleischer si povzdechl a v očích se mu mihl náznak lítostivosti. Pak položil před sebe složku s  Janovou žádostí o zaměstnání a uznale přikývl. „A jak vidím, Jane, i z vás se něco stalo. Vynikající maturita, studium medicíny v Heidelbergu, několik asistenčních pozic u renomovaných kolegů a excelentní ukončení lékařské fakulty. Navíc jste působil na jednom z forenzních ústavů, kde práce vyžaduje pevné nervy. Klobouk dolů, Bernhard by byl na vás pyšný.“ „Tato oblast mě zajímala už během studia,“ nadhodil Jan skoro omluvně. Chvála ho uvedla do rozpaků. „Sexuální delikventi?“ Fleischer zvedl obočí a sejmul si brýle. „To vůbec není jednoduchý obor. O to více na mě zapůsobila vaše dizertace. Summa cum laude. To jste byl lepší než já. Mám-li správné informace, nástroj na typizaci pedofilních pachatelů, který jste vyvinul, se používá v nejednom institutu.“ „Ve dvou, abychom byli přesní – a musím připomenout, že dotazník v jednom případě prochází teprve zkušební fází a není jisté, jestli skutečně dojde k jeho implementaci.“ Fleischer se usmál. „Připadá mi, jako by proti mně seděl váš otec. Byl jako vy, Jane, velmi ctižádostivý, ale s chválou si nevěděl rady.“ „Víte, nechtěl bych...“ „Ne, to je v pořádku,“ přerušil ho Fleischer odmítavým pohybem ruky. „Tak se mi to líbí, právě proto jsem měl Bernharda rád. Tento jeho povahový rys se formoval už během našeho studia. Nepatřil k  těm namyšleným klukům, kteří se považují za budoucí polobohy. O to víc mě těší, že podobný charakter nacházím i u vás. Nesnáším lidi 18

0035219  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you