Před tichem Sobota, 12. ledna 1985
Stěrač se trápil na prasklém předním skle, se slábnoucí silou odsunoval sníh a zase se vracel do výchozí polohy. Ochromený bolestí zíral Bernhard Forstner na pavučinovou trhlinu. Upřeně sledoval odumírající pohyb stěrače a měl pocit, jako by mu kynula vychrtlá ruka kostlivce. Hned po nárazu motor utichl, reflektory naposled zablikaly a od té doby se vše ponořilo do tmavé zimní noci. Forstner zkoušel všechno možné, aby dostal VW Passat, který vybočil z dráhy, pod kontrolu, ale jel příliš rychle a zasněžená vozovka byla hladká jako zrcadlo. Zoufale přihlížel, jak se blíží les, a jako šílenec točil volantem sem a tam, ale vůz ho už neposlouchal. S ohlušujícím třesknutím narazil čelně do kmene silné jedle. Žlutě lakovaná kapota se zmačkala, jako by byla z papíru, čelní sklo prasklo a pak o sobě dala vědět bolest. To všechno netrvalo víc než pár vteřin, ale Bernhard Forstner vnímal každý detail jako ve zpomaleném filmu. Od nehody uplynulo asi deset minut, ale jemu připadaly jako věčnost. Stěrač jako voják v beznadějné pozici bojoval se sněhovým přívalem, který spadl z větví stromu. Teď už však byl na konci svých sil. Naposledy sebou zaškubal a znehybněl. I Bernhard Forstner cítil, jak ho opouštějí síly. Byl zaklíněný za volantem, který ho nemilosrdně vtlačil do opěradla. Muž věděl, že mu už nezbývá moc času. 9