Jocicz vykukoval mrtvému přes rameno, ruce ohmatávaly, prsty šplhaly vzhůru po napjatém provaze, sevřely se v pěst, krátce a silně zatáhly. Wegener se díval Jociczovi přímo do očí. Jocicz očima neuhnul. „Poprava,“ prohlásil Wegener. „Vypadá to tak,“ souhlasil Jocicz. „Nebo inscenovaná poprava.“ „I to je možné.“ „Kdy?“ „Zhruba před osmačtyřiceti hodinami,“ odpověděl Jocicz. „Spíš méně. Smrt nenastala v důsledku strangulace, nýbrž zlomením vazu. Postavili ho na střechu auta a šlápli na plyn, pád z výšky půl druhého metru, exitus.“ „Dobrá.“ „Boty svázané tkaničkami dohromady a katovská oprátka s osmi uzly, pane Wegenere. Máte dobré vyhlídky zapadnout do sraček až po krk.“ „To mi neušlo.“ „Soudě podle šatů, je to hlavoun.“ „Určitě.“ Jocicz si rukou prohrábl vlasy. Malý žlutý list, který se mu zachytil ve vlasech, plachtil dolů. Wegener zaznamenal, že mrtvé tělo páchne. Potem, zatuchlinou a pozvolna nastupujícím rozkladem. „Co teď budete dělat?“ Wegener se oběma rukama chytil studené příčky žebříku. „Vyšetřovat. Jsem přece vyšetřovatel.“ „Vyšetřovatel, který nesmí nikoho zatknout.“ „To nevadí, nikdy se nikdo nezatkne,“ řekl Wegener a pomalu sestoupil ze žebříku.
19