Issuu on Google+

1

Wegener si rozepnul zip manšestráků, dvěma prsty vytáhl penis a uvolnil se. Několik vteřin bylo naprosté ticho, potom crčela na uschlé listí horká moč, na etapy, proud vyschl, pak začal téct nanovo, narůstal do oblouku, zakrněl a zase ho vystřídal další. Wegener stál rozkročený a počítal, tenký pramínek se zdvihl po desáté, pojedenácté, podvanácté, poklesl, náhle zanikl a pak už jen kapal. Kdo se vzdálí z místa činu, neměl by se aspoň vracet s pomočenými botami, říkal vždycky Früchtl, a sám to nikdy nedokázal, ovšem kdyby předtím nic neříkal, nikdo by si jeho bot nevšímal. Wegener zaklonil hlavu. Díval se do noci. Kovové obložení dálkového potrubí se lesklo v měsíčním světle, stříbřitý pás se ztrácel vpravo a vlevo mezi stromy. Kdyby ho člověk sledoval ve stále stejném odstupu a měsíční svit na něj dopadal ve správném úhlu, pás by se leskl v nejasném labyrintu dubů a betonových pilířů nad šustícím listím kilometry daleko až k hranici sektorů. Tohle potrubí ukazuje cestu na Západ, pomyslel si Wegener, tohle potrubí je tlustá Ariadnina nit socialismu. A usmál se. Kdyby to nahoře slyšeli, potřásli by hlavami a řekli: Při povrchním pohledu snad, ale při bližším pohledu se ukáže, že tohle potrubí ukazuje mnohem spíš cestu na Východ, hluboko do Socialistické unie až na Ural, dokonce až na Sibiř, to je přece zásadní rozdíl, na Západ proudí jen plyn, jinak nic. Wegener zatřepal penisem, zastrčil ho zpátky do kalhot a za11


táhl zip. V hloubi lesa zaplanuly reflektory pro zajišťování stop, zářící skvrny přeťaté stromy, bylo jich stále víc a rychle se slily v jednu velkou skvrnu, k níž teď napůl osleplý mířil jako ke světlu na konci tunelu, zakopával o větve a křoviska, až bylo vidět natolik, že se mohl kouknout na boty: dvě skvrnky na pravé botě, jedna na levé. Lienecke se svými lidmi vztyčil osm reflektorů, čtyři z každé strany potrubí, které se teď stříbřitě nelesklo, ale bylo skrvnité a obrostlé mechem, největší potrubí z mnoha ošuntělých zásobovacích kanálů, které přetínaly Východní Německo ve stále užších a užších pruzích. Za třepetající se policejní páskou se zástupci Ministerstva energetiky a bezpečnostní experti už dávno proměnili ve znuděné čumily. Vedle nich hučel generátor na návěsu náklaďáku, červené kabely se jako stopy zaschlé krve vinuly listím na pahorek. Lienecke rozděloval pytle na odpad po celých kartonech. Jeho asistenti začali jako horlivě shrabovat listí a dávali je do pytlů, jako by politbyro s okamžitou platností uschlé listí zakázalo. Jako vždycky, když Wegener viděl Lienecka a jeho lidi při práci, jak se sklánějí, natahují, hrabou, odlepují, oškrabují, pytlují, třídí, zametají, ryjí, byl rád, že s podobnými skládačkami nemá nic do činění a může se spolehnout na tyhle chlápky, kteří dostatečně brzy zjistili, že štěstí nebo neštěstí závisí na kapce potu, spermatu nebo moči na botě a že nevyčerpatelná trpělivost je vzácný dar, s nímž to lze dotáhnout daleko, hlavně v Německé demokratické republice. Nikdo z asistentů během práce nemluvil. Ani Lienecke nic neříkal. Jen generátor hučel a listí šustilo. Občas zapraskala větvička. Šestice mužů v bílých kombinézách rovnoměrně prohledávající zem připadala Wegenerovi jako pozoruhodně se ovládající zvířata při namáhavém a marném hledání potravy. Tenhle druh zajišťovačů stop se dorozumíval neviditelnými znameními, telepaticky si vytyčoval rajón, měl svou tajnou choreografii, neohrabaně se pohyboval po lesní půdě jako letargická populace čápů albínů, zpomalený synchronizovaný pohyb v jedné řadě rychlostí jednoho kroku za minutu. Wegener se otočil k oběma uniformovaným mužům, kteří se opírali o fobos a kouřili bez 12


sebemenšího smyslu pro Lieneckův přičinlivý balet. Policisti civěli do tmy a pravděpodobně záviděli svým kolegům, kteří odjeli před více než hodinou se psovodem a oběma slintajícími psisky na stanici, pokuřovali cigára, nosy jako obrácené komíny vyfukovaly kouř dolů, ale kouř se nedal zmást a neochvějně stoupal vzhůru. Wegener si dřepl. Sáhl do suchého listí. Tady už řadu dnů nepršelo. Možná celé týdny. Sběrači listí nemohli doufat ve stopy kol. Tím méně ve stopy nohou. Zbývala věčná naděje na nevědomky vyplivnutou žvýkačku, stopy laku na dubové kůře, papírek s poznámkami, který vyklouzl dírou v kapse. Wegener se narovnal a opřel se o kmen stromu. Hodinky ukazovaly čtvrt na deset. Když budou mít štěstí, skončí v jedenáct. Když budou mít smůlu, skončí mezi jednou a druhou po půlnoci. Komisař je nedůvěřivý dvacet čtyři hodin denně, říkával Früchtl. A nedůvěřivý komisař vytrvá na místě až do konce. Nedůvěřivý komisař nedůvěřuje ani kolegům, ani oddělení pro zajišťování stop, ani oběti vraždy, protože je v podezírání mistr. Nedůvěřivý komisař nedůvěřuje v první řadě sám sobě. Důvěřovat můžeš leda bohu, říkával Früchtl, ale u nás ani tomu ne. Lieneckova skupina se pomalu blížila k potrubí. Vedle generátoru se vršily naplněné pytle. Odkrytá lesní půda vypadala jako vráščitá hnědá kůže se žilkami kořínků, ale nikde žvýkačka nebo papírek s poznámkami. Lienecke zvedl pravou ruku. Jeho muži přikývli. Tohle jsou obrazy, které mi budou vířit v hlavě jako veverka v kole, až mi bude devadesát, pomyslel si Wegener, jako nekonečná smyčka na posteli v domově důchodců, i když poslední synapse přestanou fungovat a sliny mi budou v čůrcích stékat na polštář. Jiné lidi pronásledují v deliriu keře kručinky nebo kasselská pečeně či kamarádi z FDJ, já uvidím dva nabušené policajty před ozářeným ostrovem listí, na němž místní skupina Kukluxklanu z Köpenicku zpomaleně tančí, šlape, šustí a v pozadí se houpá mrtvola. A sestra řekne: Ale pane Wegenere! A přejede mi rukou v rukavici po posledních šedinách téměř něžně, jako by na ruce žádnou rukavici neměla, to už je přece dávno pryč, pane Wegenere, to bylo kdysi, ten váš les, ostrov listí, balet, 13


mrtvola, policajti, zástupce Ministerstva energetiky. To už máte za sebou, tohle kdysi hrálo ve vašem životě sedm deset dní, roli, dokonce snad hlavní roli, ale potom už ne, už nikdy. Wegener si uvědomil, jak ho náhle zachvátila únava. Jak mu tupě omotává hlavu jako silná molitanová matrace, všechno tlumí, všechno polyká. Nejradši by se svezl zády po kmeni stromu do suchého listí na zemi, se zašustěním se schoulil a požádal Lienecka, aby zhasl reflektory, všech osm, a to hned. Jeden z uniformovaných policajtů něco zabručel. Wegener se otočil. Daleko odsud zářily na lesní cestě dva světlé body a pomalu se blížily. Lienecke zvedl hlavu, přikývl a zase ji sklonil. Jeho asistenti přerušili hrabání a změnili úhel předních reflektorů. Světelné kužely se jeden po druhém posunuly směrem k plynovodu a osvětlily tristní přírodní scénu, šou může začít. Objevil se lesklý dlouhý fobos prius. Čumák chladiče se blyštěl. Nad autem se prudce zaleskla i mrtvola. Vyříznutá ze stínu plynovodu se ostře odrážela od černi lesa, splasklá komíhající se loutka na jediném provázku. Tenhle mrtvej nám všem ukazuje záda, pomyslel si Wegener, visí sice na provaze, ale to ještě neznamená, že chce mít něco společného s policií. Jeho tajemství patří jemu. Nezajímají ho policajti závislí na nikotinu, Lieneckovi roboti sbírající listí ani k smrti unavený vyšetřovatel. Tady se nikdo o nikoho nezajímá. Každý má svou exaktně vymezenou práci: viset, kouřit, civět, hledat. Wegenerovi zas jednou blesklo hlavou, jak absurdní je každé místo činu, je to neskutečné spojení zastaveného času a automatizované činnosti, zpředmětnělý člověk, vynucené svévolné společenství, o něž by nikdo z přítomných neprojevil zájem. Náhoda způsobí, že jeden člověk je oběšený, jiní hrabou kolem něj, ale mohla by zinscenovat i opak. V aktuální konstelaci jsem kapitán policie, pomyslel si Wegener, a ten oběšený hubený stařec v drahém kabátě, s hedvábnou kravatou, zlatými hodinkami a botami navzájem svázanými tkaničkami je oběť. Pětasedmdesát, osmdesát let života skončí pod Severní magistrálou u Müggelského jezera, ať už z jakéhokoliv důvodu, a hned se rozběhne 14


to věčné divadlo, vyšetřovací mašina, otázky, lži, tušení, vždycky je jen pět možných odpovědí: přirozená smrt, nehoda, sebevražda, zabití, vražda, všechny jsou možné, a každý závěr přijde vždycky pozdě, uspokojí nanejvýš úřední ctižádost a bolest příbuzných, je bezvýznamný. Poskakující světla na lesní cestě se už proměnila v reflektory, nyní sjížděly z vyvýšeniny, projely prohlubní, udělaly oblouk, oslnily. Výfuk zachrchlal, wartburg, model aktivista, pomyslel si Wegener, ale udržovaný. Auto zastavilo vedle generátoru. Chrchlání zmlklo. Ministerská delegace koukala. Záďová aluminiová křídla se zaleskla a zavanul oblak oleje, ten věčný zápach přehřátého tuku, potom reflektory zhasly, rozsvítil se vnitřek vozu, světlovlasý muž uvnitř hledal něco v tašce, vytáhl to, otevřel dveře, pozdravil čumily, zabouchl dveře a šel k Wegenerovi. „Doktor Sascha Jocicz,“ představil se poněkud bez dechu, „soudní lékařství Berlín-Střed, pohotovost.“ „Martin Wegener, kriminálka Köpenick,“ řekl Wegener a musel přetrpět dlouhý bolestivý stisk ruky. „Podplukovník Wegener?“ „Kapitán, pane doktore.“ Doktor se při služebním drcení cizích rukou neusmíval, tak se Wegener rovněž neusmál. Jocicz mu pustil ruku a pohlédl na plynovod, na mrtvého, na blyštící se prius, na pytle s listím. Pohledem přejel celou scenérii zprava doleva a zpátky zleva doprava. Naskenoval si to, pomyslel si Wegener. Jocicz se otočil, odkráčel ke svému wartburgu, trhnutím otevřel zadní dveře, vyškubl z auta velký kovový kufr, prudce dveře zabouchl, přezkoumal si v zadním skle účes, jemně si přejel rukou po pěšince. Je celý hranatý, pomyslel si Wegener, má hranatou lebku, hranatou bradu. Pod ní hranatá ramena. Nohy v kalhotách zřejmě jako ocelové nosníky. Svalnaté podpěry, aby mohl extra příkře chodit. „Kdo rámusí tak pozdě větrem a tmou?“ Lienecke se protáhl pod policejní páskou. „Á, pan kolega je sečtělý.“ Jocicz podal Lieneckovi ruku, při stisku se jim ve tváři nepohnul ani sval. „No, Ulfe!“ 15


„No, Sascho!“ Wegener přemýšlel, čí stisk byl silnější, jestli Ulfův, nebo Saschův. „Startér?“ Lienecke vysvobodil svou ruku a poškrábal se na hlavě. Soudní lékař vyhrál. „Neumějí to. Alespoň ne v zimní sérii. A to mám letos už druhý. Pastorek se vždycky spolehlivě zlomí.“ „Co stojí startér u wartburgu?“ „Moc. Ale u nového agitátora je údajně všechno jinak.“ Jocicz otevřel kovový kufr a vytáhl z něj bílý ochranný oděv. „Znáte někoho, kdo by měl agitátora?“ zeptal se Wegener a podíval se do nebe. Silný vítr se zmocnil korun stromů. Celý les se rozšuměl. „Já znám dokonce člověka, co má fobos daču.“ „Já taky,“ reagoval Lienecke, „Bacha Krenze.“ Jocicz se hranatě usmál a vsoukal se do obleku. „Co čekáte od konzultací se Západním Německem ohledně plynu, pane kapitáne? Moje matka pořád říká, že všichni politici jsou zločinci. O tom by měl kriminalista něco vědět.“ „Vaše paní matka má zřejmě pravdu,“ odpověděl Wegener. „Jisté je jen to, že nakonec žádného nezatknou.“ „To máte pravdu. Nikoho z nich nezatknou.“ „Lafontaine si ve Výmaru cpe břicho durynskými klobásami,“ utrousil Linecke, „při tom se dvanáct hodin hádají o cenách plynu, a on pak zase odjede. Ve volkswagenu phaeton s vyhřívanými sedadly a funkčním startérem.“ „Dvanáct hodin nestačí.“ Wegener se díval na mrtvého, který se nyní ve větru slabě pohupoval. Hučení v korunách stromů zesílilo. Dunění oceánu. Listy poletovaly ve světle reflektorů jako velké zlaté sněhové vločky. „Kdo sní víc klobás? Lafontaine, nebo Bacha Krenz?“ „Jen se na Bacha podívejte, je to vačnatec. V požírání klobás trumfne každýho.“ „Za to je šest měsíců, Sascho.“ „Řekl jsem vačnatec, ne pytel sádla. Za vačnatce jsou jen tři.“ Wegener se otočil a upřel zrak do tmy, najednou cítil, že tady 16


ještě někdo je, dívá se na něj, všechno sleduje. Opírá se o kmen dubu, má dalekohled pro noční vidění a směrový mikrofon. Mohl by leccos vyprávět o tom, co se tady v posledních hodinách stalo, a teď si jen přeje, aby tahle pátrací skupina konečně skončila s nesmyslným hledáním stop, které neexistují, protože už byly dávno odstraněny. Aby mohl jít konečně domů i pozorovatel pozorovatelů. Já vás cítím, špiclové, pomyslel si Wegener, za každým keřem, za každou zdí, ať jste jakkoliv zamaskovaní, jestli se můžu na něco spolehnout, tak na svůj nos, smrdíte všude, na půdách, ve sklepích, za kontejnery na odpad, cítím vaše vajgly, vaše štěnice, vaše teleobjektivy, vaši sebejistotu, tu především. Wegener pořád upíral oči do tmy. Lienecke a hranatý soudní lékař se na něj dívali. Nikdo nic neříkal. Šumění listů a hučení generátoru, jinak nic. Ať tam stál kdokoliv, teď se stáhl, nehlučně a neviditelně. Tohle je vhodná chvíle kopnout uniformované policajty do zadku, pomyslel si Wegener, aby se s baterkami rozběhli po lese, pak by se možná od nějakého kmene stromu odlepil prchající stín, který by stejně nedostihli, ale aspoň by věděli, že skutečně existuje. Jeden člověk z Lieneckových mužů něco zavolal, sehnul se, klekl si do listí. Lienecke si nasadil brýle a překročil třepetající se pásku. „Německý les,“ řekl Jocicz, „je zřídlem radosti pouze do okamžiku, kdy se musí prohledat kvůli otiskům prstů.“ Wegener přišlápl policejní pásku. „Máte něco proti tomu, abych vás zblízka sledoval při práci?“ „Učil jste se u Josefa Früchtla?“ „Naštěstí.“ „Tak to vás nemůžu odmítnout.“ Ne,“ odpověděl Wegener, „to nemůžete.“ Jocicz si upravoval ochranný oblek. „V kufru je ještě jeden.“ Teď byly i čtyři reflektory na druhé straně plynovodu nově nasměrovány. Mrtvý visel v protisvětle, potrubí bylo špinavý červ z ohýbaného plechu, svařovaných švů a silných matic. Vyděšení znovu oživlí noční motýli kroužili denním jasem, zítra vás studený 17


podzim smete ve spánku z větví, pomyslel si Wegener a navlékl si příliš velký plastový oblek. Policisté se otočili a dál ve tmě kouřili. Jocicz čekal u pásky. Při pohledu na kapitána zabaleného ve fólii se mu tvář trochu zakulatila. Pak vykročil. Wegener ho následoval po vyčištěné lesní půdě, obloukem kolem pravého betonového pilíře plynovodu. Každým krokem byl oběšený o něco lépe vidět, váhavě zjevoval příchozím svou tvář, nakonec ukázal vrásčitý voskový obličej, křivý skobovitý nos, huňaté obočí, bílou bradku. Jocicz se u mrtvého zastavil a centimetr po centimetru si na něj svítil baterkou. Vyhrnul mu nohavice a zkoumal bledá ochlupená lýtka. Palec v rukavici mu vtiskl do masa. Vyfotografoval pokroucené ruce, zahnědlé nehty, klouby. Prohlédl si obnošené boty svázané tkaničkami k sobě, vyfotografoval je a nic neříkal. Jeho pohyby ztratily veškerou příkrost. Jako kočka se točil kolem ochablého těla, dělal si poznámky, vylezl po žebříku, ohmatal zátylek mrtvého, šedé vlasy, udivený obličej, posvítil mu do vyhaslých očí a zase slezl. Wegener přihlížel. Když Jocicz skončil, seděli oba policisté v autě, hlavu na prsou. Ministerská skupinka diskutovala. Lieneckovi muži už sebrali listí z celého uzavřeného prostoru. Jeden nakládal pytle na dva zakryté návěsy, ostatní procházeli lesem za hranicí vyznačenou páskou a svítili. Obrovité opilé světlušky, nenajdou nic, dokud nebudou smět něco najít. „Tak jestli mohu prosit,“ oslovil ho Jocicz přátelsky. Wegener se snažil navzdory únavě vystřihnout ve tváři zájem. „Chtěl jste přece být při tom.“ Jocicz posunul skládací žebřík blíž k plynovodu, vystoupal po jedné straně nahoru a posunkem naznačil Wegenerovi, aby ho následoval na druhé straně. Wegener vytáhl z kapsy oděvu ochranné rukavice, natáhl si je, vyzkoušel stabilitu žebříku. „Zcela bezpečné,“ zavolal na něj Jocicz seshora. „Nedůvěřivý komisař kontroluje žebřík,“ zamumlal Wegener spíš pro sebe a lezl nahoru, až měl záda a zátylek mrtvého čtyřicet centimetrů před obličejem. Teď byl patrný tmavý kruh, který oprátka vyryla do dlouhého krku. Dole fobos prius jako předčasně přistavený pohřební vůz. V černé střeše auta dva důlky. 18


Jocicz vykukoval mrtvému přes rameno, ruce ohmatávaly, prsty šplhaly vzhůru po napjatém provaze, sevřely se v pěst, krátce a silně zatáhly. Wegener se díval Jociczovi přímo do očí. Jocicz očima neuhnul. „Poprava,“ prohlásil Wegener. „Vypadá to tak,“ souhlasil Jocicz. „Nebo inscenovaná poprava.“ „I to je možné.“ „Kdy?“ „Zhruba před osmačtyřiceti hodinami,“ odpověděl Jocicz. „Spíš méně. Smrt nenastala v důsledku strangulace, nýbrž zlomením vazu. Postavili ho na střechu auta a šlápli na plyn, pád z výšky půl druhého metru, exitus.“ „Dobrá.“ „Boty svázané tkaničkami dohromady a katovská oprátka s osmi uzly, pane Wegenere. Máte dobré vyhlídky zapadnout do sraček až po krk.“ „To mi neušlo.“ „Soudě podle šatů, je to hlavoun.“ „Určitě.“ Jocicz si rukou prohrábl vlasy. Malý žlutý list, který se mu zachytil ve vlasech, plachtil dolů. Wegener zaznamenal, že mrtvé tělo páchne. Potem, zatuchlinou a pozvolna nastupujícím rozkladem. „Co teď budete dělat?“ Wegener se oběma rukama chytil studené příčky žebříku. „Vyšetřovat. Jsem přece vyšetřovatel.“ „Vyšetřovatel, který nesmí nikoho zatknout.“ „To nevadí, nikdy se nikdo nezatkne,“ řekl Wegener a pomalu sestoupil ze žebříku.

19



0035214