PROLOG
Věděl jsem, že otevření těch červených dveří mi zničí život. Uznávám, zní to melodramaticky a zlověstně, přičemž nemám vlohy ani pro jedno, a na těch červených dveřích vlastně nic hrozivého nebylo. Byly to celkem obyčejné dřevěné dveře rozdělené na čtyři desky, jaké stráží vchod do tří ze čtyř domů na předměstí, s vybledlou barvou, nikdy nepoužitým klepátkem ve výši prsou a kulovou klikou z falešné mosazi. Jenže když jsem k nim šel a na cestu mi slabě svítily lampy ze vzdálené ulice, tmavý výklenek připomínal tlamu, která se mě chystá celého zhltnout, a pocit zkázy byl neodbytný. Každý krok vyžadoval úsilí, jako kdybych pod nohama neměl poněkud popraskaný chodník, ale ještě měkký beton. Cítil jsem veškeré tělesné příznaky hrozícího nebezpečí: Mrazení v zádech? Ano. Zježené chlupy na rukou? Rozhodně. Mravenčení v zátylku? Jistě. Napjatá kůže na hlavě? Samozřejmě. V domě nesvítilo ani jediné světlo. Chynna mě varovala, že to tak bude. Dům z nějakého důvodu vypadal příliš tuctově a nevýrazně. To mě jaksi znepokojovalo. Stál osaměle na konci slepé ulice a krčil se ve stínu, jako kdyby se skrýval před nezvanými hosty. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Neměl jsem dobrý pocit z ničeho, ale tak to chodí. Když mi Chynna zavolala, čtvrIáci, které trénuju, právě dohráli zápas městské basketbalové ligy vnitřního Newarku. Všechny děti v našem týmu jsou podobně jako já plody pěstounské péče (říkáme si BezRodi, což znamená „bez rodičů“ – černý humor) a během posledních dvou minut utkání se jim 7