Page 1

PROLOG

Věděl jsem, že otevření těch červených dveří mi zničí život. Uznávám, zní to melodramaticky a zlověstně, přičemž nemám vlohy ani pro jedno, a na těch červených dveřích vlastně nic hrozivého nebylo. Byly to celkem obyčejné dřevěné dveře rozdělené na čtyři desky, jaké stráží vchod do tří ze čtyř domů na předměstí, s vybledlou barvou, nikdy nepoužitým klepátkem ve výši prsou a kulovou klikou z falešné mosazi. Jenže když jsem k nim šel a na cestu mi slabě svítily lampy ze vzdálené ulice, tmavý výklenek připomínal tlamu, která se mě chystá celého zhltnout, a pocit zkázy byl neodbytný. Každý krok vyžadoval úsilí, jako kdybych pod nohama neměl poněkud popraskaný chodník, ale ještě měkký beton. Cítil jsem veškeré tělesné příznaky hrozícího nebezpečí: Mrazení v zádech? Ano. Zježené chlupy na rukou? Rozhodně. Mravenčení v zátylku? Jistě. Napjatá kůže na hlavě? Samozřejmě. V domě nesvítilo ani jediné světlo. Chynna mě varovala, že to tak bude. Dům z nějakého důvodu vypadal příliš tuctově a nevýrazně. To mě jaksi znepokojovalo. Stál osaměle na konci slepé ulice a krčil se ve stínu, jako kdyby se skrýval před nezvanými hosty. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Neměl jsem dobrý pocit z ničeho, ale tak to chodí. Když mi Chynna zavolala, čtvrIáci, které trénuju, právě dohráli zápas městské basketbalové ligy vnitřního Newarku. Všechny děti v našem týmu jsou podobně jako já plody pěstounské péče (říkáme si BezRodi, což znamená „bez rodičů“ – černý humor) a během posledních dvou minut utkání se jim 7


podařilo ztratit šestibodový náskok. Na hřišti ani v životě BezRodi pod tlakem zrovna nevynikají. Chynna zatelefonovala ve chvíli, kdy jsem svoje mladé basketbalisty svolával k pozápasovému motivačnímu proslovu, který většinou skládám z hlubokých myšlenek typu „Výborný zápas“, „Příště jim to nandáme“ nebo „Nezapomeňte, že příští čtvrtek hrajeme“, načež se postavíme do kroužku a skandujeme slovo „obrana“, nejspíš proto, že žádnou nemáme. „Dane?“ „Kdo je to?“ „Tady Chynna. Prosím vás, přijQte.“ Hlas se jí třásl, a tak jsem rozpustil družstvo, skočil do auta a vyrazil na místo. Dokonce jsem ani neměl čas vysprchovat se. Když jsem se blížil ke dveřím, pach potu z tělocvičny se mísil s pachem potu, který mě poléval ze strachu. Zpomalil jsem. Co to se mnou je? Především jsem si měl dát sprchu. Když se nevysprchuju, nestojím za nic. Odjakživa. Jenže Chynna byla neoblomná. Přímo mě prosila. Než někdo přijde domů. A tak jsem teQ v propoceném šedém tričku, které se mi lepilo na hruQ, směřoval k těm dveřím. Jako většina mladých lidí, se kterými jsem pracoval, měla i Chynna vážné problémy a snad právě kvůli tomu jsem slyšel varovné houkání. Její hlas se mi po telefonu nezamlouval a na něco podobného jsem nebyl připravený. Zhluboka jsem se nadechl a ohlédl jsem se. V dáli jsem v předměstské noci spatřil známky života – světla v domech, poblikávající televizi nebo možná obrazovku počítače, otevřená garážová vrata –, ale v téhle slepé ulici se nedělo nic, žádný zvuk ani pohyb, jen ticho v temnotě. Když mi zavibroval mobilní telefon, málem jsem z toho měl infarkt. Předpokládal jsem, že je to Chynna, ale byla to Jenna, moje exmanželka. Přijal jsem hovor a řekl: „Ahoj.“ „Mohla bych tě o něco poprosit?“ 8


„TeQ zrovna něco mám.“ „Jenom potřebuju na zítra večer hlídání. Můžeš s sebou vzít Shelly, jestli chceš.“ „Se Shelly teQ máme menší potíže,“ řekl jsem. „Zase? Ale ona je pro tebe skvělá.“ „Se skvělými ženskými mívám problémy.“ „Jako bych to nevěděla.“ Jenna, moje bývalá, je už osm let znova vdaná. Její nový manžel je uznávaný chirurg a jmenuje se Noel Wheeler. Noel pro mě pracuje jako dobrovolník v centru pro mládež. Mám Noela rád a on má rád mě. Z předchozího manželství má dceru a s Jennou mají šestiletou holčičku jménem Kari. Jsem Kariin kmotr a pro obě děti jsem strejda Dan. Občas je hlídám. Vím, že to vypadá nesmírně rozumně a spořádaně, a nejspíš to tak i bude. V mém případě je to asi čirá nutnost. Nemám nikoho jiného – rodiče ani sourozence –, a proto je mým nejbližším příbuzným bývalá manželka. Děti, se kterými dělám, stojím na jejich straně a snažím se jim pomáhat a chránit je, jsou můj život, ačkoli si nejsem úplně jistý, jestli se mi daří konat nějaké dobro. „Jsi tam?“ zeptala se Jenna. „Přijdu,“ odpověděl jsem. „V půl sedmé. Jsi zlatíčko.“ Jenna do sluchátka předvedla hlučný polibek a zavěsila. Chvíli jsem se díval na telefon a vzpomněl jsem si na naši svatbu. Byla to chyba, že jsem se oženil. Je chyba, když vůbec s někým navazuju bližší vztah, ale nemůžu si pomoct. Když zazní tklivá melodie, člověk se může zasnít nad tím, že je lepší milovat a lásku ztratit než ji vůbec nepoznat. Myslím, že pro mě to neplatí. V lidské DNA je zakódováno opakovat chyby, ačkoli už víme svoje. Můžete mě tedy považovat za nebohého sirotka, který se vypracoval do špičky svého ročníku na prestižní univerzitě, ale nikdy se tak docela nezbavil svého původu. Třebaže to působí staromódně, chtěl jsem život s někým sdílet. Bohužel je mi souzen jiný osud. Jsem samotář, který nechce být sám. 9


„Jsme evoluční odpad, Dane…“ Tohle mě naučil můj oblíbený pěstounský „táta“. Byl to vysokoškolský profesor, který se rád pouštěl do filozofických debat. „Zamysli se nad tím, Dane. Co v dějinách lidstva dělali ti nejsilnější a nejchytřejší? Bojovali ve válkách. Přestalo to teprve v tomhle století. Předtím jsme ty vůbec nejlepší posílali na frontu. Kdo tedy zůstával doma a rozmnožoval se, zatímco výkvět umíral na vzdálených bojištích? Chromí, nemocní, slabí, postižení, zbabělci – zkrátka a dobře ti nejhorší. Proto jsme my všichni genetický vedlejší produkt, Dane – tisíce let jsme vyřazovali elitu a nechávali naživu ztroskotance. Z toho důvodu jsme odpad – hnůj, který zbyl po staletích špatného křížení.“ Pohrdl jsem klepátkem a lehce jsem zaIukal na dveře. S vrznutím se pohnuly. Nevšiml jsem si, že jsou pootevřené. Ani tohle se mi nelíbilo. Už se mi toho nelíbilo až dost. Jako kluk jsem viděl spoustu hororů, což bylo zvláštní, protože jsem je nesnášel. Nesnášel jsem, když na mě něco vybaflo. A opravdu se mi dělalo špatně z filmové krve. Přesto jsem se na ně díval a vychutnával jsem si předvídatelně pitomé chování hrdinek. A teQ jsem si vzpomněl zrovna na scény, kdy taková spoře oblečená hrdinka zaklepe na dveře a ty se otevřou, zatímco divák křičí: „Zdrhej, ty náno!“ Jenže ona z nepochopitelných důvodů neposlechne a za dvě minuty už zabiják vyškrabuje lžící její mozek z lebky. Měl jsem jít pryč. A opravdu jsem se obrátil, ale pak jsem si vzpomněl na Chynnin telefonát, na její slova a roztřesený hlas. Vzdychl jsem, otočil se zpátky k mezeře a nahlédl do předsíně. Tma. Ideální příležitost pro máchnutí dýkou. „Chynno?“ Hlas se mi vrátil ozvěnou. Čekal jsem ticho. Takhle to bývá, ne? Žádná odpověQ. Strčil jsem do dveří a obezřetně jsem o krok postoupil… „Dane? Jsem vzadu. PojQte dál.“ 10


Hlas byl tlumený, vzdálený. Opět se mi to nezamlouvalo, ale teQ už jsem nemohl ustoupit. Ustupování už mě v životě stálo moc. Neváhal jsem. Věděl jsem, co je třeba udělat. Otevřel jsem dveře dokořán, vešel jsem a zavřel za sebou. Jiní by si na mém místě vzali pistoli nebo nějakou jinou zbraň. Taky mě to napadlo. Jenomže to není můj styl. TeQ už na tom nezáleželo. Nikdo nebyl doma. To mi Chynna řekla. A i kdyby doma někdo byl, poradil bych si s ním, pokud by to bylo nutné. „Chynno?“ „Běžte do pokoje, budu tam za chvilku.“ Ten hlas působil… divně. Spatřil jsem světlo na konci chodby a vydal jsem se k němu. Něco jsem zaslechl. Zastavil jsem se a poslouchal jsem. Znělo to jako tekoucí voda. Možná sprcha. „Chynno?“ „Převlíkám se. Hned tam budu.“ Vstoupil jsem do tlumeně osvětleného pokoje. Všiml jsem si knoflíku stmívače a napadlo mě jím otočit, ale pak jsem jej nechal být. Oči si rychle přivykly. Pokoj byl obložený laciným dřevem, které se daleko spíš podobalo umělé hmotě. Na stěně visely dva portréty smutných klaunů s velkými květinami na klopách, malby, jaké se dají pořídit při výprodeji zvlášI nevkusného motelového vybavení. Na pultu stála otevřená obří láhev neznačkové vodky. Měl jsem dojem, že slyším šepot. „Chynno?“ zavolal jsem. Žádná odpověQ. Stál jsem a snažil se zaslechnout šepot. Nic. Ohlédl jsem se do míst, kde jsem uslyšel tekoucí vodu. „Hned tam jsem,“ ozval se hlas. Strnul jsem a ucítil jsem mrazení. Protože hlas teQ byl blíž. Slyšel jsem ho jasněji. A něco na něm bylo skutečně podivného: Rozhodně nezněl jako Chynnin. Střetly se ve mně tři pocity. Za prvé, panika. Tohle není Chynna. Vypadni z domu. Za druhé, zvědavost. Jestli to 11


není Chynna, tak kdo to sakra může být a co se tady děje? Za třetí, znovu panika. Po telefonu to byla Chynna – tak co se jí stalo? Nemohl jsem jen tak utéct. Udělal jsem krok ke dveřím, kterými jsem vešel, a vtom se to celé seběhlo. Do obličeje mi zasvítil reflektor a oslepil mě. Zavrávoral jsem dozadu a zakryl jsem si obličej rukou. „Dan Mercer?“ Zamrkal jsem. Ženský hlas. Profesionální. Hluboký. Zněl jaksi povědomě. „Kdo je to?“ Náhle se v pokoji objevili další lidé. Muž s kamerou. Další s něčím, co vypadalo jako mikrofon. A pak ta žena s povědomým hlasem, nádherná ženská s kaštanově hnědými vlasy, oblečená do kostýmku. „Wendy Tynesová, NTC News. Proč tu jste, Dane?“ Otevřel jsem ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Poznal jsem tu ženu z televizního pořadu… „Proč jste po internetu vedl konverzaci se sexuálním podtextem s třináctiletou dívkou, Dane? Celou vaši komunikaci jsme zdokumentovali.“ …ve kterém líčí pasti na pedofily, chytají je a pak je ukazují celému světu. „Jste tady kvůli sexu s třináctiletou dívkou?“ Došlo mi, co se vlastně děje, a nedokázal jsem se ani pohnout. Do pokoje proudili další lidé. Možná produkční. Ještě jeden kameraman. Dva policisté. Kamery se přibližovaly. Světla nabývala na intenzitě. Na čele mi vyrazily kapky potu. Koktavě jsem se začal bránit. Ale bylo po všem. O dva dny později se pořad vysílal. Viděl ho celý svět. A jak jsem tušil, když jsem přicházel k těm dveřím, život Dana Mercera byl v troskách. * * *

12


Když Marcia McWaidová poprvé spatřila dceřinu prázdnou postel, nepocítila paniku. Ta se dostavila až později. Probudila se v šest ráno, na sobotu brzy, a cítila se báječně. Její manžel Ted, se kterým byla dvacet let, spal vedle ní. Ležel na břiše s rukou kolem jejího pasu. Ted rád spával v tričku a bez kalhot. Od pasu dolů nahý. „Tam dole musím mít trochu prostoru,“ vysvětloval s úsměvem. A Marcia odpovídala, že nemusí vědět všechno, přičemž napodobovala zpěvavou mluvu dospívajících dcer. Marcia vyklouzla z jeho objetí a odebrala se do kuchyně. S pomocí nového kávovaru Keurig si připravila šálek kávy. Ted podobné vynálezy miloval – kluci a jejich hračky –, avšak tenhle byl opravdu užitečný. Vezmete kapsli a vložíte ji do přístroje – a za chvíli máte kafe. Žádné displeje, tlačítka, bezdrátové propojení. Tohle byl kávovar podle Marciina gusta. Nedávno dokončili rekonstrukci domu – přistavěli jeden pokoj a jednu koupelnu a ke kuchyni přidali prosklený výklenek. Hned ráno jej zalily sluneční paprsky, a proto se stal Marciiným nejoblíbenějším místem v domě. Vzala si kávu a noviny, usadila se do křesla u okna a nohy složila pod sebe. Malý kousek nebe. Začetla se do novin a popíjela kávu. Za pár minut začnou každodenní povinnosti. TřeIákovi Ryanovi a jeho družstvu Obrouček začíná v osm ranní basketbalový zápas. Ted je trénuje. Už druhou sezónu čekají na vítězství. „Proč nikdy nevyhrajete?“ zeptala se Teda Marcia. „Nabírám ty kluky podle dvou kritérií.“ „Jakých?“ „Jak sympatického mají tátu – a jak sexy je jejich máma.“ Laškovně ho plácla a možná by měla trochu strach, kdyby mámy neviděla postávat u hřiště a nebyla si zcela jistá, že Ted žertuje. Navíc byl vynikající trenér, nikoli co se týče strategie, ale ve smyslu jednání se svěřenci. Všichni ho měli rádi, a protože mu scházela soutěživost, i nejméně nadaní 13


hráči, kteří by sotva vydrželi celou sezónu, se dostavovali týden co týden. Dokonce překroutil písničku od Bon Joviho: „Dáváš prohře pěkné jméno.“ Kluci se smáli a slavili každý koš, což je pro třeIáky ideální. Marciina čtrnáctiletá dcera Patricia měla zkoušku představení studentů prvního ročníku, zkrácené verze muzikálu Bídníci. Hrála v něm několik menších rolí, ale její školní úsilí tím zřejmě nijak neutrpělo. A nejstarší dcera Haley, studentka posledního ročníku střední školy, vedla „kapitánský trénink“ dívčího lakrosového družstva. Tyto tréninky probíhaly neoficiálně mimo rámec osnov pro sportovní týmy. Na uvolněných a všeobecně oblíbených setkáních bez trenérů patřilo hlavní slovo kapitánkám. Jako většina předměstských rodičů Marcia na sport nahlížela se směsicí náklonnosti a nevole. Věděla, že z dlouhodobého hlediska je relativně bezvýznamný, a přece se jí dostal pod kůži. Půl hodiny klidu před začátkem nového dne. Nic jiného nepotřebovala. Dopila první šálek, připravila si druhý a sáhla po módní rubrice novin. V domě panovalo ticho. Marcia vyšla do patra zkontrolovat své blízké. Ryan spal na boku s tváří obrácenou příhodně ke dveřím, takže si matka mohla povšimnout jeho podobnosti s otcem. Vedle byl Patriciin pokoj. Také ona ještě spala. „Miláčku?“ Patricia se pohnula a snad i cosi zamumlala. Její pokoj, podobně jako Ryanův, vypadal, jako kdyby někdo do zásuvek s oblečením rozmístil dynamitové nálože a pak je odpálil. Část oblečení ležela bezvládně na podlaze a jiné kusy zraněním ještě nepodlehly a visely na prádelníku jako ranění na barikádě za Francouzské revoluce. „Patricie?“ Za hodinu máš zkoušku.“ „Už vstávám,“ zamručela Patricia hlasem, který naznačoval, že rozhodně nevstává. Marcia se přesunula o dveře vedle, k Haley, a nahlédla dovnitř. 14


Postel byla prázdná. Navíc byla ustlaná, což matku nepřekvapilo. Na rozdíl od pokojů obou sourozenců tento vynikal až pedantským pořádkem. Připomínal předváděcí místnost v prodejně nábytku. Oblečení se nenacházelo na podlaze, ale v pečlivě zavřených zásuvkách. Sportovní trofeje – a těch bylo mnoho – stály v dokonalých řadách na čtyřech policích. Ted musel nedávno přidat čtvrtou poté, co Haleyino družstvo vyhrálo prázdninový turnaj ve Franklin Lakes. Haley poháry rozdělila na všechny čtyři police, protože nechtěla, aby na té poslední stál jenom jeden. Marcia si nebyla jistá důvodem. Haley zřejmě nechtěla vzbudit dojem, že jen čeká na další, ale také za to mohl její celkový odpor k neuspořádanosti. Měla všechny poháry v přesných rozestupech, které se s rostoucím počtem zkracovaly. Nejprve mezi nimi bylo šest centimetrů, pak čtyři a potom dva. Haley zbožňovala vyváženost. Ačkoli tato báječná dívka Marcii dělala samou radost – byla cílevědomá, domácí úkoly psala bez reptání, nechtěla, aby si o ní ostatní mysleli něco špatného, a vyznačovala se značnou soutěživostí –, určitý rys jejího chování, hraničící s obsedantně kompulzivní poruchou, matku znepokojoval. Marcia zauvažovala, kdy se Haley vrátila domů. Haley neměla žádnou večerku, protože ji jednoduše nepotřebovala. Byla zodpovědná a nikdy nezneužívala toho, že je nejstarší. Marcia se včera cítila unavená a šla spát v deset. Těsně poté se za ní do ložnice přikradl Ted. Marcia už málem šla dál, když vtom se z nejasného důvodu rozhodla sesbírat špinavé oblečení. Vykročila k Haleyině koupelně. Mladší sourozenci, Ryan a Patricia, se nejspíš domnívali, že „koš na prádlo“ je jiný výraz pro „podlahu“ nebo „kterékoli jiné místo než koš na prádlo“, avšak Haley pochopitelně s obrovskou svědomitostí večer ukládala oblečení do koše. A právě u něj měla Marcia poprvé dojem, že ji na prsou tíží kámen. Koš byl prázdný. 15


Z kamene se stával balvan, když Marcia zkontrolovala Haleyin zubní kartáček, umyvadlo a sprchový kout. Všechno dokonale suché. Balvan dál rostl, když zavolala Teda a snažila se nepropadat panice. Pak zajeli na kapitánský trénink a zjistili, že se tam Haley vůbec neukázala. Balvan se dál zvětšoval, když Marcia obvolávala Haleyiny kamarádky a Ted rozesílal e-maily – a nikdo netušil, kde Haley je. Nakonec přivolali místní policii. Policisté navzdory Marciiným a Tedovým protestům vyjádřili přesvědčení, že Haley prostě utekla z domova za nějakým povyražením. O osmačtyřicet hodin později se do případu vložila FBI. Uplynul týden, aniž o Haley přišla jediná zpráva. Zdálo se, jako by se propadla do země. Uplynul měsíc. Nic. Pak dva. Pořád ani slovo. A pak konečně, během třetího měsíce, zpráva přišla – a růst balvanu, který se zvětšoval na Marciině hrudi, bránil jí v dýchání a v noci ji nenechal spát, se zastavil.

16

0035206  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you