1. kapitola
D
o armády jsem nevstoupil, abych bojoval za krále a za vlast, ačkoliv jsem smýšlel docela vlastenecky. Ne, nechal jsem se odvést jenom tak, kvůli dobrodružství. A netušil jsem, jaké dobrodružství nakonec prožiji. Když jsem odcházel do války, nepřipadal jsem si jako hrdina. Jednoho jasného dubnového rána roku 1940 jsme vypluli z Liverpoolu na vojenské přepravní lodi Otranto, aniž bychom tušili, kam máme namířeno. Díval jsem se přes rozšiřující se pás hnědé merseyské vody na Royal Liver Building a uvažoval jsem, jestli ještě někdy uvidím zelené ptáky, kteří ji korunují. V Liverpoolu se tehdy ještě moc nebombardovalo. První vlnu náletů místní obyvatelé zažili až měsíc po mém odjezdu, prozatím se jednalo o víceméně poklidné město. Bylo mi jednadvacet a připadal jsem si nezničitelný. Sliboval jsem si, že pokud přijdu o nohu, už se nevrátím. Byl jsem rusovlasý voják s odpovídajícím temperamentem, který mě později dostal do řady problémů, ale nemohl jsem si pomoct. Při vstupu do armády jsem se přihlásil do RAF. Papírování však zabralo delší dobu a to byl můj první šťastný únik. Když jsem sledoval, jak v oblacích nad mou hlavou krouží spitfiry, pořád jsem chtěl létat, nicméně vstup do letectva by tehdy znamenal skoro jistou smrt. Piloti RAF byli králi vzduchu, ale když začala bitva o Británii, ti chudáci umírali po tuctech a já jsem měl štěstí, že jsem nebyl mezi nimi. 13