S TÁ Ž I S TA
/ 11
Sotva jsem usnul, jako by mě do vody hodil, telefon po půl hodině znovu zazvonil. Chňapl jsem po něm na první zařinčení, bezděčně, skoro v panice, Chirurgie a učebnice chirurgie, nad kterou se mi zavřely oči, se s žuchnutím svezla z postele na podlahu. Panebože, co je to zas? Sestra měla zoufalý hlas: „Pane doktore, ten pacient, co jste ho prve vyšetřoval, přestal dýchat a pulz je nehmatný.“ „Už tam běžím.“ Šátravě jsem zavěsil sluchátko a zahájil navyklé pohyby: kalhoty, košile, boty a na úprku chodbou k výtahu jsem si ještě dopínal zip poklopce. Stiskl jsem knoflík a uslyšel pronikavý hukot elektrického motoru. Až při netrpělivém čekání na výtah mi došlo, že vlastně nevím, o kterém z pacientů mluvila. Byla jich taková spousta. Hlavou se mi honily tváře těch, které jsem večer kontroloval. Paní Takurová, Roso, Sperry, pak ten nový a stařec s karcinomem žaludku. Musí to být on. Byl to soukromý pacient a poprvé jsem ho viděl, když mě odvolali od nového příjmu, protože ho přepadly znenadání prudké bolesti břicha. Byl na kost vyhublý a tak slabý, že se takřka nemohl hýbat, dokonce málem ani nebyl schopný odpovídat na otázky… Nervózní z toho, že výtah pořád ne a ne přijet, jsem zabušil na dveře. Věděl jsem o tom starci jen málo. Víc o něm nevěděla ani ošetřující sestra. Chorobopis neobsahoval žádné podrobnosti: stálo tam jen stručně, že je mu jedenasedmdesát let a tři roky už trpí rakovinou žaludku: před dvěma měsíci mu byl žaludek chirurgicky odstraněn. Podle chorobopisu byl do nemocnice přijat kvůli bolestem, závratím a celkové nevolnosti. Výtah s mechanickou lhostejností konečně dovrzal až ke mně do patra a hnědé posuvné dveře se otevřely. Nastoupil jsem, stiskl tlačítko a znovu netrpělivě čekal, až mě ta neohrabaná potvora dopraví do přízemí. Když jsem předtím starce vyšetřoval, nic nečekaného jsem neobjevil. Očividně trpěl velkými bolestmi, a také nebylo divu – karcinom už mu nepochybně metastázoval po celém břiše. Po marných pokusech zastihnout telefonicky jeho soukromého lékaře, jsem mu jednoduše předepsal novou infuzi a pár demerolů, aby snáz usnul. Nic víc mě nenapadlo. Výtah mě konečně vyložil v přízemí. V rychlosti jsem přešel přes dvůr, vstoupil do hlavní nemocniční budovy a po zadním schodišti jsem se pustil vzhůru do poschodí, kde ležel pacient. Když jsem vkročil do pokoje, uviděl
15. den