Brífink Jsme lepším druhem díky tomu, že jsme tuhle válku vybojovali. CORMAC „KOUMÁK“ WALLACE
Je dvacet minut po konci války a já se dívám, jak z díry ve zmrzlé zemi lezou pahejlové jako mravenci z pekla, a modlím se, abych ty nohy, co mám od narození, měl ještě dneska večer. Jednotlivé roboty, velké asi jako vlašský ořech, v tom hejnu nejde rozeznat, lezou jeden přes druhého a celá ta děsivá změB nohou a tykadel splývá v jednolitou, kypící, vražednou masu. Prsty, v nichž vůbec nemám cit, si neobratně stáhnu brýle přes oči. Mám rande se starým kámošem Robem. Ráno je nezvykle tiché. Slyšet je jenom vzdychání větru v holých korunách stromů a chraplavý ševel stovky tisíc mechanických šestinohých stvoření, které pátrají po lidské kořisti. Vysoko nahoře zní kejhavý rozhovor divokých husí, přelétajících nad zmrzlou aljašskou krajinou. Je po válce. A teF je načase zjistit, co tu můžem najít. Stojím asi deset metrů od díry. Z téhle vzdálenosti a ve světle vycházejícího slunce vypadají zabijácké stroje skoro krásné, jako bonbony rozsypané v tundře. Dech mi stoupá z pusy v bledých obláčcích. Přimhouřím oči před sluncem a stáhnu z ramene otřískaný plamenomet. Jedním palcem v rukavici zmáčknu tlačítko zapalování. Cvak. Plamenomet nechytá. 7