Brífink Jsme lepším druhem díky tomu, že jsme tuhle válku vybojovali. CORMAC „KOUMÁK“ WALLACE
Je dvacet minut po konci války a já se dívám, jak z díry ve zmrzlé zemi lezou pahejlové jako mravenci z pekla, a modlím se, abych ty nohy, co mám od narození, měl ještě dneska večer. Jednotlivé roboty, velké asi jako vlašský ořech, v tom hejnu nejde rozeznat, lezou jeden přes druhého a celá ta děsivá změB nohou a tykadel splývá v jednolitou, kypící, vražednou masu. Prsty, v nichž vůbec nemám cit, si neobratně stáhnu brýle přes oči. Mám rande se starým kámošem Robem. Ráno je nezvykle tiché. Slyšet je jenom vzdychání větru v holých korunách stromů a chraplavý ševel stovky tisíc mechanických šestinohých stvoření, které pátrají po lidské kořisti. Vysoko nahoře zní kejhavý rozhovor divokých husí, přelétajících nad zmrzlou aljašskou krajinou. Je po válce. A teF je načase zjistit, co tu můžem najít. Stojím asi deset metrů od díry. Z téhle vzdálenosti a ve světle vycházejícího slunce vypadají zabijácké stroje skoro krásné, jako bonbony rozsypané v tundře. Dech mi stoupá z pusy v bledých obláčcích. Přimhouřím oči před sluncem a stáhnu z ramene otřískaný plamenomet. Jedním palcem v rukavici zmáčknu tlačítko zapalování. Cvak. Plamenomet nechytá. 7
Musí se trochu rozehřát, aby se tak řeklo. Stroje se blíží. V klidu. Tohle jsem dělal už kolikrát. Vtip je v tom, že jsem stejně nevzrušený a metodický jako oni. Pár let strávených s Robem na mně asi zanechalo stopy. Cvak. TeF už vidím jednotlivé pahejly. Každého tvoří chumel ostnatých nožek, připojený ke dvoudílnému krunýři. Z vlastní zkušenosti vím, že každá strana krunýře obsahuje jinou kapalinu. Teplo lidské pokožky reakci odstartuje. Kapaliny se spojí. Bác! A někdo má zbrusu nový pahýl. Cvak. Nevědí, že jsem tu. Ale jejich průzkumníci se rozlézají terénem po polonáhodných drahách založených na analýze pohybu mravenčích dělníků, kterou provedl Velký Robo. Roboti se toho tolik naučili. O nás i o přírodě. Už to nemůže trvat dlouho. Cvak. Dávám se pomalu na ústup. „No tak, ty parchante!“ mumlám. Cvak. To byla chyba – promluvit. Teplo mého dechu je pro ně jako maják. Děsivá záplava se rozeběhne mým směrem. Tiše a rychle. Cvak. První pahejl vyšplhá na mou botu. TeF musím dávat bacha. Nesmí zreagovat. Jestli bouchne, mám chodidlo pryč, a to v tom lepším případě. Neměl jsem sem chodit sám. Cvak. Záplava tělíček už proudí kolem mých nohou. Cítím, jak mě za námrazou pokrytý chránič holeně tahá vedoucí pahejl, který po něm šplhá jako horolezec. Tykadla z kovových vláken klepou do rytmu, Bap, Bap, Bap, jak robot pátrá po zrádném teple lidského těla. Cvak. 8
Kriste Pane. No tak. No tak. Dělej! Cvak. Někde u pasu narazí na rozdíl v teplotě, protože tam jsou v kovu zbroje slabší místa. Když vám zreaguje pahejl na úrovni torza a máte na sobě kompletní brnění, není to nutně rozsudek smrti. Ale pro moje koule budoucnost zrovna růžově nevypadá. Cvak. Fúúúú. Chytlo. Z plamenometu vyskočí ohnivý jazyk. Tváře mám tím teplem rozpálené, až z nich stoupá pára. Zorné pole se mi najednou zúží. Jediné, co vidím, jsou přesně odměřené oblouky ohně, které tryskají z mé zbraně do tundry. Z řeky smrti se stalo lepkavé, škvířící se želé. Pahejlové se smaží a po tisících se rozpouštějí. Vzduch, který se přitom uvolňuje z jejich krunýřů, tence piští. Nekoná se žádný výbuch, jen sem tam některý s prskáním vzplane. Žár kapalinu v jejich skořápkách odpaří před tím, než stihne vybuchnout. Nejhorší je, že jim je to úplně jedno. Jsou moc primitivní na to, aby mohli chápat, co se s nimi děje. Milují to teplo. Vydechnu, až když jejich vůdce sleze z mé nohy a odcupitá do plamenů. Ne, že bych nechtěl na toho zmrda dupnout, ale už jsem viděl lítat nohy. Na začátku Nové války byly duté výbuchy zreagovaných pahejlů a zmatené, zchromené výkřiky, které následovaly, stejně běžné jako palba. Každý voják vám poví, že si Robo rád hraje. A když se do toho dá, je to sakra taneček. Poslední pahejl se sebevražedně odplíží ke kouřící hromadě žhnoucích zbytků svých soudruhů ve zbrani. Vyhrabu vysílačku. „Koumák základně. Šachta patnáct… mám tu čertíky ze škatulky.“ Krabička na mě zakejhá s italským přízvukem: „Rozumím, Koumáku. Tady Leo. VraB se. Zvedni zadek a doval ho k šachtě numero sedici. Doprdele! Máme tu něco fakticky velikýho, šéfe.“ 9
Zmrzlá půda mi křupe pod nohama, když běžím k šachtě číslo šestnáct podívat se, jak „veliký“ to je.
Leonardo je kus chlapa, a je ho ještě větší kousek s tou exozbrojí, kterou našel v horské stanici záchranné služby kousek na jih od Yukonu a která mu zakrývá celou spodní polovinu těla. Bílý doktorský kříž na EXu má přestříkaný černým sprejem. Někdo z naší čety mu uvázal lano lechtáku kolem pasu. Pomalu couvá, krok sun krok, a motory kvílí, jak táhne z díry něco velkého, černého. Zpod zacuchané hřívy černých kudrn odfrkne Leo: „Ty kráso. Ta věc molto grande.“ Cherrah, moje specialistka, namíří do díry hloubkoměr a oznámí, že šachta vede přesně 128 metrů hluboko. Pak zkušeně poodstoupí. Na tváři má vpadlou jizvu z dob, kdy bývala méně opatrná. Nemáme ani tušení, co se může zezdola vynořit. Je to legrační, říkám si. U lidí je všechno po deseti. Počítáme na prstech rukou a nohou a vypadáme u toho jak opice. Ale stroje počítají na vlastním hardwaru zrovna tak jako my. Jsou binární do morku kostí. Všechno je pro ně násobkem dvou. Lechták se vynoří z díry jako pavouk vlečící mouchu. V dlouhých drátěných ramenou svírá černou kostku velikosti basketbalového míče. Kostka musí být těžká jak olovo, ale lechták má strašnou sílu. Většinou je používáme na tahání lidí, co spadnou z útesu nebo do díry, ale fakt je, že lechták uzvedne cokoli, od čtyřkilového děcka po vojáka v plné exozbroji. Když si nedáte dobrý pozor, polechtá vás, až vám ze žeber nadělá třísky. Leo zmáčkne tlačítko a lechták povolí stisk. Kostka se zaduněním dopadne do sněhu. Celá četa se na mě zadívá. TeF je to na mně. Cítím v kostech, že je tahle věc důležitá. Musí být, kolem je tolik falešných stop a jsme tak blízko míst, kde skončila válka. Sto metrů od místa, kde Velký Robo, nebo Archos, jak 10
si říkal, vybojoval svůj poslední boj. Jaká cena útěchy tu na nás čeká? Co může být pohřbeno pod touhle zmrzlou plání, na níž lidstvo obětovalo všechno, co mělo? Dřepnu si ke kostce. Zírá na mě jen velké, temně černé nic. Žádná tlačítka nebo rukojeti. Ani nic jiného. Nic. Jen pár škrábanců na povrchu, které způsobil lechták. Není to zrovna odolné, napadne mě. Jednoduché pravidlo: čím křehčí Robík je, tím je chytřejší. Mám dojem, že tahle věc možná bude mít mozek. A jestli ho má, tak chce přežít. Takže se k ní nahnu docela blizoučko a zašeptám: „Hele, mluv, nebo umřeš.“ Shodím plamenomet z ramene, takže ho kostka musí vidět. Jestli může něco vidět. Palcem přecvaknu zapalovač, aB to slyší. Jestli vůbec má sluch. Cvak. Kostka sedí na věčném ledu jako neživý kus obsidiánu. Cvak. Vypadá jako kus lávy, dokonale opracovaný nástroji z nějaké jiné planety. Artefakt, který tu ležel pohřbený už věky, od časů, kdy nebyli lidé ani stroje. Cvak. Pod povrchem kostky se zamíhají slabá světélka. Kouknu na Cherrah. Pokrčí rameny. Možná to byl jen odraz slunce, a možná taky ne. Cvak. Čekám. Sníh se zatřpytí. Led kolem kostky začíná tát. Přemýšlí to, snaží se to rozhodnout. Obvody pod černým povrchem se zahřívají, jak kostka uvažuje o konci své vlastní existence. „Přesně tak,“ řeknu potichoučku. „Jen si to přeber, Robíku.“ Cvak. Fúúúúúú. Zápalný hořák v ústí plamenometu naskočí s ohlušujícím vzuuum. Leo se za mými zády zachechtá. Rád vídá ty chytřejší z nich umírat. Říká, že je to pro něj zadostiučinění. Zabít něco, co neví, že je naživu, není žádný kumšt. 11
Odraz plamene hořáku zlomek vteřiny tančí po povrchu kostky, a pak se ta věc rozsvítí jak vánoční stromeček. Po jejím povrchu se míhají symboly. Brebentí na nás v sekvencích nesmyslného skřípotu a vrzotu robořeči. Zajímavé, napadne mě. Tahle věc nebyla vyrobena, aby přímo komunikovala s lidmi. Jinak by na nás už chrlila propagandu v angličtině jako ostatní kulturně vyspělí roboti, a snažila by se poplést lidská srdce a hlavy. Co je tohle za věc? AB je to co chce, zoufale se to s námi snaží mluvit. Ani nezkoušíme porozumět. Každé vrznutí a cvaknutí robořeči má v sobě zakódováno tolik informací jako průměrný slovník. Kromě toho dokážeme slyšet jen zlomek zvukových frekvencí, na které dokáže naladit své mechanické uši Robo. „Jéé, tatí, že si ji můžeme nechat? Prosím, prosím?“ žadoní Cherrah s úsměvem. Rukou v rukavici típnu hořák plamenometu. „Tak to dovalíme domů,“ rozhodnu a četa se dá do práce. Připneme kostku na Leův EX a dovlečeme ji do předsunutého tábora. Pro jistotu ji umístím v elektromagneticky odstíněném stanu sto metrů od ležení. Roboti jsou nevypočitatelní. Nikdy nevíte, kdy si Robo bude chtít hrát. Drátěná síB natažená přes stan zablokuje přístup jakémukoli zbylému myslícímu stroji, který by chtěl popíchnout mou kostku ke hravosti. Konečně jsme spolu sami. Ta věc opakuje jednu větu a jeden jediný symbol. Vyhledám je v polním překladači a čekám, že to bude jen další robotický nesmysl. Ale zjišBuju něco užitečného. Tenhle robot mi říká, že nemá dovoleno umřít, za žádných okolností – ani v případě zajetí. Ta kostka je důležitá. A ukecaná. Prosedím ve stanu s tou věcí celou noc. Robořeč přeložit neumím, ale kostka mi ukazuje jiné věci – obrazy a zvuk. Někdy jsou to záběry z výslechů lidských vězňů. Někdy jsou to rozhovory s lidmi, kteří si myslí, že mluví s člověkem. Větši12
nou ale jde o konverzace nahrané zpravodajskou technikou. Lidé, kteří jeden druhému popisují průběh války. A to všechno s faktografickými poznámkami a detekcí lži provedenou myslícími stroji a srovnáním s odpovídajícími daty ze satelitních záběrů, rozpoznáváním objektů, predikcí emocí, gest i řeči. Kostka je nabitá informacemi, jako by to byl fosilizovaný mozek, který do sebe vsákl celé lidské životy a uložil je v sobě, vrstvu po vrstvě, čím dál tím zhuštěněji. V jednu chvíli uprostřed noci mi to najednou dojde – dívám se na puntičkářský záznam historie robotického povstání. Tohle je zatracená černá skříňka celý války. Některé z lidí, které mi kostka ukazuje, znám. Já a pár mých kámošů. Jsme tam! Velký Robo držel prst na tlačítku nahrávání až do samého konce. Ale jsou tam i desítky dalších. Dokonce i děcka. Jsou tam lidi z celého světa. Ne všichni to přežili, ne všichni vyhráli svoje bitvy, ale všichni bojovali. A bojovali tak statečně, že to Velkého Roba přimělo probrat se a načmárat si pár poznámek. Lidské bytosti, které vystupují v záznamu, aB už přežily, nebo ne, jsou zahrnuty pod jednou strojovou klasifikací: Hrdina. Ty zatracené stroje nás znaly a milovaly, i když v tu dobu zrovna rvaly naši civilizaci na cucky. Nechávám kostku odležet ve stanu dobrý týden. Moje četa zatím beze ztrát na životech dočistí Ragnoracká datová pole. Pak se ožerou. Další den to začínáme balit, a já se pořád nemůžu přimět, abych se vrátil a pohlédl realitě těch příběhů do očí. Nemůžu spát. Nikdo by nikdy neměl zažít to, co jsme zažili. A v tom stanu je to všechno, jako hororový film tak úchylný, že z něj divák zešílí. Ležím a nemůžu spát, protože vím, že každá z těch příšer bez duše, se kterou jsem bojoval, tam na mě čeká, živá, zdravá a generovaná v kvalitním 3D. Příšery si chtějí popovídat, podělit se o to, co se stalo. Chtějí, abych na to nezapomněl a zapsal všechno, co uvidím. 13
Ale já si nejsem jistý, že si někdo z nás chce tyhle věci pamatovat. Říkám si, že by možná bylo lepší, kdyby naše děti nevěděly, co všechno jsme museli dělat, abychom přežili. Nechce se mi udělat si procházku po historii ve společnosti vrahů. A kromě toho, kdo jsem, abych dělal takové rozhodnutí za celé lidstvo? Vzpomínky vyblednou, ale slova tu zůstanou napořád. Takže do stanu nechodím. A nespím. A než se naděju, moje četa balí tábor, protože už zítra odjíždíme. Vyrážíme domů, aB už si za domov zvolíme kterékoli místo. Pět z nás sedí u ohně ve vyčištěné zóně. Pro jednou se nemusíme starat o tepelné signály, satelitní průzkum nebo vzum, vzum, vzum průzkumníků. Nic z toho – jen si prostě ze všeho děláme prdel. A upřímně, Dělat si Prdel je, co se týče Koumákovy čety, expertiza numero uno, teda hned po likvidaci robotů. Já mlčím, ale oni si právo D si P tvrdě vydřeli. Takže se jen sem tam zašklebím, když po sobě parta střílí vtípky a dělá ramena. Mluví o vší té srandě, co jsme zažili s Robem. O tom, jak Tiberius zneškodnil párek paheljů velkých jako krabičky od sirek a přidělal si je k botám. Ti zasraní malí prevíti ho nešBastnou náhodou provezli přímo skrz plot z ostnatého drátu. Odnesl si z toho pár fakt hrůzostrašně vypadajících jizev ve tváři. Jak oheň dohasíná, vtípky postupně přejdou ve vážnější rozhovor. Až nakonec Carl vytáhne Jacka, seržanta, co nám velel přede mnou. Carl o něm mluví s úctou, a když náš inženýr vypráví celý příběh, zjišBuju, že jsem napnutý, i když jsem u toho všeho byl. Do háje, to byl den, kdy mě povýšili. Ale jak Carl mluví, přestanu postupně poslouchat. Jack mi schází a je mi líto toho, co se mu stalo. Dokážu si vybavit jeho obličej, jak se na mě vesele zubí, i když třeba jen na chvilku. Je to prostě tak, že Jack Wallace už tu mezi námi není proto, že si šel hodit taneček se samotným Velkým Robem. Robo 14
Jacka vyzval, a Jack šel. A to je tak všechno, co se o tom zatím dá říct. A to je ten důvod, proč týden po konci války sedím v tureckém sedu před robotím zajatcem, který pokrývá podlahu hologramy, a zapisuju všechno, co vidím a slyším. Jediné, co chci, je jet domů, dát si něco dobrého k jídlu a cítit se zase jako člověk. Ale životy válečných hrdinů se přede mnou odvíjejí jako Fábelské déja vu. Neprosil jsem se o to a nechce se mi do toho, ale hluboko v srdci vím, že někdo tyhle příběhy musí vypovědět. Vyprávět o povstání robotů od začátku až do konce. Vysvětlit, kdy a jak vlastně začalo a jak bylo poraženo. Jak nás roboti zaskočili a jak jsme se naučili se bránit. Kolik jsme toho vytrpěli, a můj Bože, my toho vytrpěli hodně. Ale taky, jak jsme se jim postavili. A jak jsme nakonec vystopovali Velkého Roba osobně. Lidé by měli vědět, že nepřítel nejdřív vypadal jako běžné věci všedního dne – auta, budovy, telefony. Později, když začali navrhovat svůj vzhled sami, byly podoby robotů povědomé, ale pokřivené, jako lidské a zvířecí bytosti z jiného vesmíru, které vytvořil jiný bůh. Stroje nás napadly v našem každodenním životě, přišly k nám z našich snů i nočních můr. Ale na nás byly krátké. Přeživší lidé byli bystří a adaptovali se. Pro většinu z nás to přišlo příliš pozdě, ale zvládli jsme to. Naše boje byly chaotickými zápasy jednotlivců a většinou jsou zapomenuty. Miliony našich hrdinů po celé zeměkouli položily život v samotě a zapomnění a svědkem jejich smrti byly jen neživé přístroje. Možná nikdy neuvidíme celý obraz, ale hrstce z nás se přihodilo, že válku sledovali. Někdo by měl vyprávět jejich příběhy. Takže takhle to je. Máte před sebou kompilát, přepis dat, která byla sebrána v šachtě číslo N-16 v permafrostu, vyvrtané centrální jednotkou umělé inteligence Archos, hlavní UI stojící za povstáním robotů. Zbytek lidstva má napilno, žije a buduje všechno odznova. Ale já si beru pár chvil na to, abych 15
náš příběh zachytil slovy. Nevím ani proč, nebo jestli na tom záleží, ale někdo by to udělat měl. Tady na Aljašce, na dně hluboké, temné jámy, roboti prozradili, že jsou na nás ve skutečnosti pyšní. Tady ukryli záznamy o nesourodé hrstce přeživších, kteří bojovali své osobní bitvy, velké i malé. Roboti nám složili poklonu tím, že studovali naše úvodní reakce i to, jak se náš způsob boje vyvíjel a zdokonaloval – až do té doby, kdy jsme je vší silou dokázali zlikvidovat. Následuje můj překlad archivu Hrdinů. Informace, obsažené v následujících řádcích, nejsou ničím ve srovnání s oceánem dat, obsažených uvnitř kostky. To, oč se s vámi teF podělím, jsou jen symboly načrtnuté na papír. Žádné video, ani audio, a nic z vyčerpávajících popisných dat, nebo prediktivních analýz toho, proč se věci staly tak, jak se staly, co se málem stalo a co se především nikdy vůbec stát nemělo. Můžu vám poskytnout jen slova. Nic extra. Ale bude to muset stačit. Nezáleží na tom, kde jste tohle našli. Není podstatné, jestli to čtete za rok, nebo za sto let. Až dočtete tuhle kroniku, budete vědět, že lidstvo doneslo pochodeň poznání až do temné hlubiny nepoznatelného, až na samotný kraj sebezničení. A pak jsme ji přinesli zpět. Budete vědět, že jsme lepším druhem proto, že jsme tuhle válku vybojovali. CORMAC „KOUMÁK“ WALLACE VOJENSKÉ ČÍSLO: ARMÁDA GRAY HORSE 217 IDENTIFIKAČNÍ ČÍSLO LIDSKÉ ROHOVKY (SID): 44V11902 RAGNORACKÁ DATOVÁ POLE, ALJAŠKA ŠACHTA N-16
16