Issuu on Google+

Předmluva

Agatha Christie, odedávna považovaná za královnu detektivky, stále jasně vládne tomuto klasickému žánru jako největší a nejznámější autorka. Svým nejlepším románem, Vraždou Rogera Ackroyda (1926), což je pravděpodobně nejslavnější detektivka všech dob, pobouřila kritiku a zároveň si zajistila přední místo mezi nejuznávanějšími spisovateli v oboru. Případ vyřešil Hercule Poirot, bývalý příslušník belgické policie, který se objevil ve třiatřiceti příbězích, jako např. Vražda v Orient‑expresu (1934), Vraždy podle abecedy (1936), Pět malých prasátek (1943), Po pohřbu (1953), Viděla jsem vraždu (1969) a Opona: Poslední pří‑ pad Hercula Poirota (1975). Sama Agatha Christie měla ze svých detektivů nejraději postarší slečnu Marplovou, která se objevila ve dvanácti románech, z nichž můžeme jmenovat např. Vraždu na faře (1930), Mrtvou v knihovně (1942), Kapsu plnou žita (1953), Karibské tajemství (1964) a jeho pokračování Nemesis (1971) a konečně Zapomenutou vraždu (1976), která byla napsána stejně jako Opona během náletů o téměř třicet let dříve. Z jednadvaceti próz, v nichž nevystupuje ani jeden ze známých detektivů Agathy Christie, uveďme Deset malých černoušků (1939) – ten je zcela bez detektiva – a dále Hadí doupě (1949), Zkoušku neviny (1958) či Nekonečnou noc (1967). Christie napsala během své spisovatelské kariéry šedesát šest románů, vlastní životopis, šest knih pod jménem Mary Westmacott, vzpomínky na cestu do Sýrie, dvě knihy 7


poezie, básně a příběhy pro děti, víc než tucet tajemných divadelních a rozhlasových her a zhruba sto padesát povídek. Tento výbor shrnuje devět příběhů, které nebyly až na výjimky nikdy reedovány. Poprvé vyšly v některých případech před šedesáti až sedmdesáti lety. Poirot vystupuje ve dvou příbězích – v „Záhadě bagdádské truhly“ a ve „Vánočním dobrodružství“. Jde o původní verze dvou povídek Agathy Christie zahrnutých do souboru The Adventure of the Christ­ mas Pudding (Královský rubín a vybrané povídky, 1960). „Přes okraj“ je vypjatý psychologický příběh a povídka „Herečka“ je založená na chytrém podvodu. Záhadné příběhy „Mezi zdmi“ a „Osamělý bůh“ jsou romantické povídky, které Agatha Christie napsala na počátku své literární dráhy. Další dva – „Vysněný dům“ a „Dokud světlo nepohasne“ – jsou okořeněné trochou nadpřirozena. A nakonec tu máme ještě „Zlato z ostrova Man“ (v češtině byl původně nazván „Zlatá půlpence“ – viz níže, pozn. red.), typ příběhu, který byl ve své době jedinečný, ale postupně získal velkou popularitu po celém světě. Máme před sebou devět příběhů, v nichž se projevuje nenapodobitelný styl Agathy Christie. Skutečná hostina pro skutečné znalce! Tony Medawar Londýn prosinec 1996

Rád bych poděkoval Johnu Curranovi, Jaredu Cadeovi, Karlu Pikeovi, autorovi knihy Agatha Christie: The Collector´s Guide (Agatha Christie: Průvodce pro sběratele), a dále Geoffu Bradleymu, editorovi Crime and Detective Stories (Kriminální a detektivní příběhy). T. M.

8


Vysněný dům

I Toto je příběh Johna Segrava. Dozvíte se o jeho životě, který nebyl nijak uspokojivý, o nikdy nenaplněné lásce, o jeho snech i o jeho smrti. A pokud ve snech a smrti dosáhl všeho, čeho se mu nedostalo v životě a v lásce, pak se snad jeho život přece jen dá považovat za úspěšný. Kdo ví? John Segrave pocházel z rodiny, s kterou to šlo během posledního století pomalu z kopce. Od alžbětinské doby vlastnili nemovitosti, ale všechen majetek postupně prodali. Rodina se tedy rozhodla, že by si alespoň jeden ze synů měl osvojit užitečné umění vydělávat peníze. Osud tomu ve své bezděčné ironii chtěl, že byl pro tento úkol vybrán právě John. Právě on, mladík s podivně jemnými rysy kolem úst a tmavýma protáhlýma očima, které připomínaly divokého elfa nebo fauna, jenž právě vyběhl z lesa, měl být obětován na oltář financí. John Segrave miloval vůni hlíny, slanou chuť mořského povětří a nekonečnou oblohu nad hlavou. A najednou se s tím vším měl rozloučit. V osmnácti letech se stal nižším úředníkem ve velké obchodní společnosti. Po sedmi letech byl stále ještě úředníkem, ne sice začínajícím, ale ani povýšeným na lepší pozici. Nedokázal prorazit. Byl přesný, pracovitý, těžkopádný – prostě úředník. Nic víc a nic míň. A přece se mohl stát – kým vlastně? Na to si téměř ne9


dokázal odpovědět ani on sám, ale přesto byl přesvědčen, že mohl v životě hrát jinou, mnohem důležitější roli. Cítil ve svém nitru sílu, bystrost a prozíravost, o nichž neměli jeho spolupracovníci ani ponětí. Měli ho rádi. Byl oblíbený pro svou přirozenou a přátelskou povahu a nikdo přitom ani neocenil, že je neobtěžuje žádnými důvěrnostmi. Zcela nečekaně ho překvapil sen. Nešlo o žádnou dětinskou představu, kterou by po léta rozvíjel. Přišel k němu jedné letní noci, nebo spíš až k ránu. Vzbudil se z něj, snažil se ho zachytit, ale unikal mu tak, jak už to sny umějí. Jsou nepolapitelné. Až ho z toho brnělo celé tělo. Zoufale se ho držel. Nesmí mu zmizet, nesmí… musí si ten dům zapamatovat. Samozřejmě to byl ten dům! Dům, který tak dobře znal. Byl to skutečný dům, anebo ho znal jen ze snů? To si nepamatoval, ale určitě ho znal. Moc dobře ho znal. Svítalo a do pokoje se vkrádalo slabé šedivé světlo. Ve vzduchu visela zvláštní, podivuhodná nehybnost. Londýn se teď, v půl páté ráno, na okamžik ocitl ve stavu naprostého klidu. John Segrave ležel bez hnutí, zavinutý do svého snu, z něhož vyzařovaly radost, krása a mimořádná zázračnost. Zapamatoval si ten sen! Povedlo se mu to! Sen se většinou kolem člověka jen mihne, proběhne zrovna ve chvíli, kdy se ho procitající vědomí snaží nemotorně polapit. Dnes byl však rychlejší než sen! Přidržel si ho, právě když mu chtěl uniknout. Byl to skutečně pozoruhodný sen! Stál tam dům a – najednou se zarazil, protože když o tom tak přemýšlel, nepamatoval si ze snu nic jiného než ten dům. A pak si uvědomil, že ten dům vlastně ani nepoznává. Trošičku ho to zklamalo. O tomto domě se mu ještě nezdálo. Bílý dům stál na vysoko položeném pozemku. Poblíž rostly stromy, v dálce se rýsovaly modravé kopce, ale kouzlo toho domu nespočívalo v jeho poloze (a o to právě šlo, to bylo na celé věci to nejzajímavější). Byl to krásný, podivu10


hodně krásný dům. Když na tu zvláštní nádheru pomyslel, zrychlil se mu tep. Řeč je pochopitelně o vnějším dojmu, protože uvnitř nebyl. To nepřicházelo v úvahu. Naprosto ne. Jak nezřetelné obrysy jeho ložnice začaly nabývat v přibývajícím světle jistějších tvarů, pocítil rozčarování, jaké často prožívá ten, kdo procitne ze snu. Možná že ten jeho sen nakonec ani nebyl až tak úžasný – anebo se mu ta kouzelná část snu vysmekla a teď se mu vysmívá, protože chňapl naprázdno? Bílý dům na výšině – na tom vlastně není nic moc vzrušujícího, že? Vzpomínal si, že to byl poměrně velký dům se spoustou oken a se staženými roletami. Nebyly stažené proto, že by nikdo nebyl doma, tím si byl jistý, ale zatím ještě nikdo nevstal. Pak se svým absurdním představám zasmál a uvědomil si, že jde dnes na večeři k panu Wettermanovi.

II Maisie Wettermanová byla jedinou dcerou Rudolfa Wettermana a po celý život byla zvyklá dostávat všechno, co si zamanula. Když jednou navštívila svého otce v kanceláři, povšimla si Johna Segrava. Přinesl nějaké listiny, o které ho otec požádal. Po jeho odchodu se na něj otce zeptala. Wetterman měl povídavou náladu. „Je to jeden ze synů sira Edwarda Segrava. Stará dobrá rodina, ale už mele z posledního. Tenhle chlapec díru do světa neudělá. Mám ho docela rád, ale je to takový nekňuba. Není v něm kouska elánu.“ Johnův elán Maisie celkem nezajímal. Téhle kvality si cenili spíš její rodiče. Každopádně přesvědčila otce, aby Johna Segrava pozval za čtrnáct dní na večeři. Šlo o večeři, které se účastnil jen omezený okruh lidí: ona, její otec, John Segrave a Maisiina přítelkyně, která u ní právě pobývala. Přítelkyně si neodpustila pár poznámek. 11


„Je pozvaný na zkoušku, viď, Maisie? A pak ho otec náležitě zaplatí, úhledně zabalí do malého balíčku a přinese ho z města domů jako dárek pro svoji holčičku.“ „Allegro! No to je vrchol.“ Allegra Kerrová se zasmála. „Ty vždycky musíš mít, co si zamaneš, Maisie. Tenhle klobouk se mi líbí, musím ho mít! A když to jde s klobouky, proč by to nešlo s manželi, ne?“ „To je nesmysl. Vždyť jsem ho jen tak letmo zahlédla.“ „To je sice pravda, ale už ses rozhodla,“ řekla Allegra. „Co tě na něm tak přitahuje, Maisie?“ „Nevím,“ odpověděla Maisie Wettermanová pomalu. „Je takový… jiný.“ „Jiný?“ „Ano. Nedokážu to vysvětlit. Je hezký, takovým zvláštním způsobem hezký, ale v tom to není. Jako by člověka ani nevnímal. Opravdu. Ten den, kdy jsem byla v otcově kanceláři, mi nevěnoval jediný pohled.“ Allegra se znovu zasmála. „Ale to je starý trik. Ten chlapík bude určitě pěkně mazaný.“ „Allegro, ty jsi strašná!“ „Hlavu vzhůru, má milá. Tatíček své malé holčičce to hebounké jehňátko koupí.“ „Jenže já to takhle nechci.“ „Ty chceš lásku s velkým L, viď?“ „Proč by se do mě nemohl zamilovat?“ „Není důvod, proč by nemohl. Myslím, že to udělá.“ Allegra se při těch slovech usmála a přejela přítelkyni pohledem od hlavy k patě. Maisie Wettermanová byla malá, spíš baculatá, tmavé vlasy měla elegantně střižené a upravené. Přirozeně bezvadnou pleť přibarvila módními odstíny pudru a rtěnky. Měla hezká ústa i zuby, menší tmavé oči, kterými často pomrkávala, a kulatější bradu. Byla překrásně oblečená. „Ano,“ prohlásila Allegra na závěr zevrubné prohlídky. 12


„Celkový dojem vynikající. Nemám nejmenších pochyb, Maisie.“ Kamarádka se na ni nevěřícně zadívala. „Myslím to vážně,“ ujišťovala ji Allegra. „Namouduši. Ale dejme tomu – čistě teoreticky – že by to nedopadlo. Tedy že by se do tebe nezamiloval. Že by jeho náklonnost k tobě byla sice upřímná, ale pouze platonická. Co potom?“ „Možná o něj vůbec nebudu stát, až ho blíž poznám.“ „Přesně tak. Na druhou stranu se ti ale může náramně zamlouvat. A v tom případě…“ Maisie pokrčila rameny. „Řekla bych, že jsem dost hrdá…“ Allegra jí skočila do řeči. „Hrdost se vždycky hodí, když člověk potřebuje zamaskovat city – a přitom si cítí, co chce.“ „No, já bych pro něj přece byla skvělá partie,“ řekla Maisie a začervenala se. „Proč bych to zastírala. Když se na to podíváš z jeho pohledu…, čí jsem dcera…, je to tak.“ „Profesní partnerství a  tak  dále,“ souhlasila Allegra. „Ano, Maisie, jsi dcerou svého otce, to se musí nechat. A mě to těší. Jsem ráda, když se moje kamarádky chovají tak, jak se od nich očekává.“ Lehce posměšný tón Allegřiny poznámky Maisie poněkud vyvedl z míry. „Jsi hrozná, Allegro.“ „Ale příjemně dráždivá, viď, drahoušku. Proto mě tu taky máš. Studuji historii a vždycky mě zajímala postava dvorního šaška. Proč si ho drželi? Proč ho podporovali? Teď, když jsem se stala jedním z nich, už to chápu. Je to docela dobrá role a něco přece dělat musím. Vždyť co jsem vlastně zač? Hrdá a nemajetná jako hlavní postava sentimentální novely, dívka z dobré rodiny a s nevalným vzděláním. ,Co dělat? Bůh ví,‘ řekne si takové děvče. Taková ta chudá příbuzná, která bude klidně bydlet v pokoji bez topení, vykonávat příležitostné práce a ,pomáhat drahé sestřence té a té‘. Je to sice poměrně vzácný druh člověka, ale vlastně ho nikdo 13


nechce – s výjimkou těch, kteří si nemohou dovolit služebnictvo – a pak se k němu chovají jako k otrokovi. A tak se ze mě stal dvorní šašek. Byla to ode mě vlastně drzost. Tu a tam prohodit nějakou tu moudrost (ne moc často, jinak bych se podle toho musela chovat) a přitom chytře pozorovat lidské povahy. Lidé si o sobě docela rádi poslechnou, jak jsou hrozní. Proto se také táhnou za módními kazateli. Mám s tím velký úspěch. Dostávám spoustu pozvánek. Můžu si náramně snadno žít u různých přítelkyň – jen si musím dávat pozor, abych náhodou neprojevila nějakou vděčnost.“ „Tobě se nikdo nevyrovná, Allegro. Je ti úplně jedno, co říkáš.“ „A to se právě mýlíš. Mně to vůbec není jedno. Dávám si velký pozor, a než něco řeknu, rozmyslím si to. Moje zdánlivá upřímnost je vždycky dobře promyšlená. Musím být opatrná, protože potřebuju s touhle rolí vystačit do konce života.“ „Proč se nevdáš? Dobře vím, že tě o ruku požádala už spousta mužů.“ Allegřiny rysy najednou ztuhly. „Já se nikdy vdát nemůžu.“ „Protože…“ nadhodila Maisie a tázavě se zadívala na přítelkyni. Ta jen maličko přikývla. Na schodech se ozvaly kroky. Komorník otevřel dveře a oznámil: „Pan Segrave.“ John vešel bez zvláštního nadšení. Netušil, proč ho starý pán pozval. Kdyby se z toho dokázal vyzout, udělal by to. Dům na něj působil depresivně s tou svou výstavnou velkolepostí a vysokými koberci. V pokoji, kam byl uveden, ho přišla uvítat dívka, kterou snad jednou zahlédl v kanceláři jejího otce. „Těší mě, pane Segrave. Prosím, seznamte se se slečnou Kerrovou.“ To ho probralo. Kdo je to? Kde se tu vzala ta pomíjivá, 14


prchavá bytost, oděná do ohnivě zbarveného hávu, který se kolem ní vlní? Ta bytost s řeckým profilem a maličkými křidélky boha Merkura na hlavě? Bytost, která vyvstává na nudném pozadí, jako by byla obklopená aurou neskutečna? Vešel Rudolf Wetterman, jemuž při každém kroku zavrzala ohromná lesklá náprsenka. Vydali se v neformálním hloučku na večeři. Allegra Kerrová hovořila se svým hostitelem. John Segrave se musel věnovat Maisie, ale hlavu měl plnou té dívky, která seděla po jeho druhé ruce. Byla úžasně činorodá. Šlo však o předem promyšlenou, nikoli přirozenou činorodost. A za tím vším se skrývalo ještě cosi jiného. Neklidný oheň, trhavý, vrtošivý…, bludička, která láká muže do bažin. Konečně se dočkal příležitosti a mohl s ní promluvit. Maisie právě předávala otci vzkaz od jakéhosi přítele, kterého ten den potkala. Jenže když měl teď John možnost mluvit, nebyl schopen slova. Jen němě žadonil pohledem. „Tak nadhodíme nějaké konverzační téma,“ oslovila ho Allegra zvesela. „Začneme s divadly, anebo s některou vernisáží, kterých je teď všude plno? Třeba zkusíme: ,Máte rád…?‘“ John se zasmál. „A když zjistíme, že máme oba dva rádi psy a nesnášíme nazrzlé kočky, bude vztah navázán, ne?“ „Rozhodně,“ odpověděla Allegra s vážnou tváří. „Myslím, že by bylo škoda začínat tak otrocky.“ „Ale zase bychom se tím dostali na téma, ke kterému by se mohli připojit všichni.“ „Pravda, ale mělo by to katastrofální následky.“ „Znát pravidla je užitečné – už proto, abychom je mohli porušovat.“ John se na ni usmál. „Rozumím tomu tak, že budeme pouze uspokojovat své rozmary, i když tím odhalíme vlohy ne nepodobné šílenství.“ Allegra zprudka, nekontrolovaně mávla rukou a shodila 15


přitom ze stolu vinnou sklenku. Ozval se zvuk rozbitého skla. Maisie i její otec zmlkli. „Je mi to strašně líto, pane Wettermane. Rozhazuji vám tu sklo po podlaze.“ „Milá Allegro, to přece vůbec nevadí, ani v nejmenším.“ John Segrave šeptem prohodil: „Rozbitá sklenička. Špatné znamení. Kéž by se to nestalo.“ „Nedělejte si starosti. Znáte úsloví: ,Do domu smůly smůlu nepřineseš?‘“ Znovu se obrátila na Wettermana. A John pokračoval v rozhovoru s Maisie a při tom se snažil vzpomenout si, odkud je ten citát. Nakonec mu to došlo. Řekla to Sieglinde ve Valkýře, když jí Sigmund nabídl, že opustí dům. Snad tím nemyslela…, napadlo ho. Jenže Maisie se ho zrovna v tu chvíli ptala, jak se mu líbí poslední Revue. Krátce na to připustil, že má rád hudbu. „Po večeři přinutíme Allegru, aby nám zahrála,“ řekla Maisie. Všichni se společně vydali do salonu. Wetterman to v hloubi duše považoval za barbarství. On sám dával přednost serióznímu posezení při víně a doutníku. Ale možná to takhle bude tentokrát lepší. Vždyť co by si proboha s tím mladým Segravem mohl povídat? Hrůza, tyhle Maisiiny rozmary. O Segravovi se nedalo říct, že by to byl nějaký krasavec – tedy skutečný krasavec – a rozhodně nebyl zábavný. Wetterman nakonec přivítal Maisiin návrh, že by Allegra Kerrová mohla zahrát. Alespoň něčím vyplní večer. Ten mladý pitomec dokonce ani neumí bridž. Allegra nehrála sice s profesionální jistotou, ale hrála dobře. Vybrala si moderní kusy, Debussyho, Strausse a něco ze Skrjabina. Potom se ponořila do první věty Beethovenovy Patetické s její nekonečnou bolestí a bezmezným žalem, který sahá od obzoru k obzoru, ale z níž zároveň vyvěrá neporazitelný duch. S vážností neutuchajícího hoře pak hudba spěje v dobyvatelském rytmu k závěrečné zkáze. 16


0035119