První kapitola
Hercule Poirot seděl u stolu a snídal. Po pravé ruce měl šálek čokolády, z níž se ještě kouřilo. Měl odjakživa rád něco sladkého. K čokoládě přikusoval sladkou žemli. Ty dvě věci šly moc dobře dohromady. Poirot si spokojeně pokyvoval hlavou. Pečivo pocházelo už ze čtvrtého krámu, který vyzkoušel. Tohle dánské cukrářství bylo daleko lepší než to vedle. Prý francouzské – takový bohapustý podvod! Jeho labužnický žaludek byl uspokojen a klidně odpočíval. Také jeho mysl klidně odpočívala, snad až příliš klidně. Dokončil své magnum opus, analýzu velkých spisovatelů detektivních románů. Odvážil se mluvit s kousavou ironií o Edgaru Allanu Poeovi, vyjádřil politování nad nedostatkem metody nebo postupu v romantických výlevech Wilkie Collinse, vychválil do nebe dva americké, prakticky neznámé autory a různým jiným způsobem vzdal čest tam, kde byla na místě, a přísně ji odmítl prokazovat tam, kde ji nepokládal za zaslouženou. Pečoval o knihu, když byla v tisku, prohlédl si ji hotovou a prohlásil, že je to až na neuvěřitelné množství tiskových chyb knížka pěkná. Těšilo ho jeho literární dílo, těšily ho ty nesmírné spousty stran, které musil přečíst, těšilo ho, když házel s posměšným odfrknutím nějakou knihu na podlahu (ačkoli nikdy nezapomněl vstát, sebrat ji a pečlivě odložit do koše), a těšilo ho uznale pokývnout hlavou v těch několika řídkých případech, kdy jeho uznání bylo na místě. A teď? Užil příjemnou dobu odpočinku, který po du7