Page 1

NÁKAZA

/ 7

Jedenadvacetiletý student biologie z Yale jménem John Nordyke se probudil za svítání na okraji vesnice v Zairu, severně od Bumby. Převalil se v propoceném Zaire, Afrika spacáku a zadíval se ven špinavým okén7. září 1976 kem svého nylonového horolezeckého stanu. Naslouchal přitom zvukům tropického deštného pralesa, smíšeným se zvuky procitající vesnice. Slabý vánek přinášel teplý, dotěrný odér kravského hnoje, prolnutý štiplavým pachem kouře ohňů, na nichž se vařilo. Vysoko nad sebou zahlédl opice, skotačící v bujné vegetaci, která mu zakrývala výhled na oblohu. Spal trhaně, a když vstal, cítil se nejistý a slabý. Bylo mu nesporně hůř než včera, kdy dostal asi hodinu po večeři záchvat zimnice a horečku. Usuzoval, že je to malárie, ačkoli proti ní pečlivě preventivně užíval chinin. Problém byl ten, že se člověk nemohl vyhnout mrakům moskytů, které se každý večer vynořovaly ze skrytých jezírek v bažinaté džungli. Váhavou chůzí zamířil do vesnice, aby se vyptal na nejbližší kliniku. Nějaký potulný mnich mu řekl, že v Jambuku, městečku vzdáleném několik kilometrů na východ, je belgická misijní nemocnice. Johnovi bylo špatně a bál se, proto rychle sbalil tábor, nacpal stan a spacák do batohu a vyrazil do Jambuku. John na šest měsíců přerušil studium, aby mohl fotografovat africká zvířata, kterým hrozilo vyhubení, jako třeba gorilu horskou. Byl to jeho chlapecký sen – kráčet ve stopách slavných badatelů devatenáctého století, kteří jako první prozkoumali černý kontinent. Jambuku bylo jen o málo větší než vesnice, z níž právě odešel, a misijní nemocnice nevzbuzovala velkou důvěru. Byla to jen chatrná skupina budov, všechny vesměs naléhavě potřebovaly opravu. Zdi byly ze škvárobetonových tvárnic a střechy buH z rezivějícího vlnitého plechu, nebo doškové, jako u domorodých chýší, a po elektřině ani stopy. Johna přijala nejprve jeptiška oděná v tradičním rouchu, mluvila jen francouzsky, a pak musel čekat v zástupu všemožně vyčerpaných a nemocných domorodců. Při pohledu na ostatní pacienty uvažoval, že tady chytne nejspíš něco ještě horšího, než už má. Nakonec ho přijal usoužený belgický doktor, který uměl trochu anglicky, i když ne moc. Prohlídka byla rychlá, a jak už John tušil, diagnóza zněla „nával“ malárie. Lékař naordinoval injekci chininu a poradil Johnovi, aby se vrátil, kdyby mu do zítřka nebylo líp.

Prolog


8 /

ROBIN COOK

Po prohlídce poslali Johna do ošetřovny, aby si vystál frontu na injekci. Tehdy si všiml nedostatečného zabezpečení asepse. Sestra neměla jednorázové jehly, ale střídala jen tři injekční stříkačky. John si byl jistý, že jejich krátký pobyt ve sterilizačním roztoku nestačí, aby je zbavil choroboplodných zárodků. Kromě toho je sestra lovila z tekutiny prsty. Když na něj přišla řada, chtěl něco říci, ale jeho francouzština nebyla dostatečně plynná a věděl, že lék potřebuje. Bylo to pro něj těžké rozhodnutí, ale v této chvíli nezbytné. Během následujících několika dní byl John rád, že mlčel, protože se brzy začal cítit lépe. Zůstal v oblasti Jambuku a zabýval se fotografováním příslušníků kmene Budza. Byli to vášniví lovci, dychtiví předvádět svou zdatnost plavovlasému cizinci. Třetí den se John připravoval k návratu na řeku Zaire ve stopách Henryho Stanleye, když se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. První, čeho si všiml, byla úporná bolest hlavy, následovaná v rychlém sledu zimnicí, horečkou, zvracením a průjmem. Doufal, že to přejde, zalezl do stanu, třásl se v něm celou noc a snil o domově s čistými prostěradly a koupelnou přes chodbu. Ráno si připadal slabý a dehydratovaný, potmě několikrát zvracel. S velkou námahou absolvoval ranní toaletu, oblékl se, poskládal věci a zvolna zamířil do misijní nemocnice. Když dorazil na izolaci, začal zvracet jasně červenou krev a zhroutil se na podlahu kliniky. O hodinu později procitl v místnosti obývané dvěma dalšími pacienty, oba trpěli malárií, která odolávala všem lékům. Lékař, tentýž, který Johna vyšetřil při předchozí návštěvě, se polekal Johnova stavu a zaznamenal několik podivných vedlejších symptomů: zvláštní vyrážku na hrudi a malá povrchová krvácení v očích. Ačkoliv jeho diagnóza ještě stále zněla malárie, nebyl si už tak jistý. Nešlo o typický případ. Jako přídatnou léčbu se rozhodl nasadit chloramfenikol pro případ, že by měl chlapec tyfovou horečku.

Doktor Lugasa, okresní zdravotní komisař pro oblast Bumba, pohlédl otevřeným oknem své kanceláře na řeku Zairu v celé její šíři, třpytící se v ranním slunci. Byl by raději, kdyby se pořád ještě jmenovala Kongo se vší záhadností a vzrušením, které ten název vyvolával. Pak se přinutil vrátit duchem k práci a znovu se zadíval do dopisu, který právě obdržel z misijní nemocnice v Jambuku. Dopis se týkal úmrtí jednoho Američana, nějakého Johna Nordykea, a farmáře, 16. září 1976


NÁKAZA

/ 9

který přijel na návštěvu z plantáže u řeky Ebola. Misijní lékař tvrdil, že jejich úmrtí způsobila neznámá infekce, která se rychle šíří. Dva pacienti, co byli s Američanem na pokoji, čtyři členové plantážníkovy domácnosti, co se o farmáře starali, a deset ambulantních pacientů kliniky se dostavili s těžkými případy téže nemoci. Doktor Lugasa měl dvě možnosti. Za prvé neudělat nic, což byla bezpochyby ta nejmoudřejší možnost. Bůhví, jaké tam v buši bují endemické choroby. Za druhé mohl vyplnit děsivou hromadu úředních formulářů a nahlásit incident do Kinshasy, kde by někdo jako on sám, jen výš postavený na byrokratickém žebříčku, pravděpodobně rozhodl, že nejlepší bude nepodniknout nic. Doktor Lugasa samozřejmě věděl, že pokud by se rozhodl formuláře vyplnit, byl by pak povinen odcestovat do Jambuku, kterážto představa mu v tomto zvláště vlhkém a horkém ročním období připadala mimořádně odporná. Jen s krátkým zábleskem provinilosti nechal doktor Lugasa dopis spadnout do koše na papíry.

O týden později doktor Lugasa nervózně přešlapoval při pohledu na věkovitý letoun DC–3, přistávající na letišti v Bumbě. Jako první vystoupil doktor Bouchard, nadřízený doktora Lugasy z Kinshasy. Předchozího dne telefonoval doktor Lugasa doktoru Rudolfu Bouchardovi, aby jej informoval o zprávě, kterou právě dostal – v oblasti kolem misijní nemocnice v Jambuku se šíří vážná nákaza neznámou nemocí. Nezasahovala jen místní obyvatelstvo, ale také nemocniční personál. Oba lékaři se pozdravili na asfaltové cestě a pak nastoupili do Toyoty Corolly doktora Lugasy. Doktor Bouchard se zeptal, jestli nejsou nějaké nové zprávy z Jambuku. Doktor Lugasa si odkašlal, ještě stále rozčilený z toho, co se ráno dozvěděl prostřednictvím vysílačky. Jedenáct ze sedmnácti členů lékařského personálu už bylo po smrti, spolu s nimi sto čtrnáct vesničanů. Nemocnice byla zavřená, protože už ji dost dobře neměl kdo provozovat. Doktor Bouchard se rozhodl, že v celé oblasti Bumba bude vyhlášena karanténa. Rychle vyřídil nezbytné telefonáty do Kinshasy a pak přikázal zdráhavému doktoru Lugasovi, aby obstaral dopravu na zítřejší ráno – navštíví spolu Jambuku a posoudí situaci z první ruky. 23. září 1976


10 /

ROBIN COOK

Když oba lékaři následujícího dne zajeli vozem do vylidněného dvora misijní nemocnice v Jambuku, uvítalo je podivné ticho. Podél zábradlí prázdné verandy pobíhala krysa a na jejich smysly zaútočil hnilobný zápach. S bavlněnými kapesníky u nosů zdráhavě vystoupili z landroveru a opatrně nakoukli do nejbližší budovy. Byly v ní dvě mrtvoly, obě už rozložené horkem. Teprve až ve třetí budově našli někoho, kdo byl ještě naživu – ošetřovatelku v horečnatém deliriu. Lékaři vstoupili do opuštěného operačního sálu, navlékli si rukavice, pláště a masky v opožděné snaze ochránit se. Ještě stále v obavách o vlastní zdraví ošetřili nemocnou sestru a pak hledali další členy personálu. Mezi téměř třiceti mrtvými našli čtyři další pacienty, kteří se drželi naživu. Doktor Bouchard vyslal rádiem zprávu do Kinshasy s požadavkem, aby pohotovostní služba zairského letectva převezla helikoptérou několik pacientů z misijní nemocnice do hlavního města. Než však oddělení infekčních chorob v univerzitní nemocnici poskytlo informace, jak pacienty izolovat během transportu, žila už jen ošetřovatelka. Technika izolace bude muset být vynikající, zdůraznil Bouchard, protože mají zřejmě co dělat s vysoce nakažlivou a smrtelně nebezpečnou chorobou. 24. září 1976

Belgická ošetřovatelka, přemístěná letecky do Kinshasy, zemřela ve tři hodiny ráno navzdory masivní terapii. Nebyla provedena žádná diagnóza, ale po autopsii byly vzorky její krve, jater, sleziny a mozku odeslány do Institut de Médicine Tropical v belgických Antverpách, dále do Centra pro kontrolu chorob v americké Atlantě a do Výzkumného ústavu mikrobiologického v anglickém Porton Down. V oblasti Jambuku bylo nyní známo dvě stě devadesát čtyři případů nemoci, s úmrtností kolem devadesáti procent. 30. září 1976

Virus z Jambuku se podařilo izolovat takřka současně ve třech mezinárodních laboratořích. Bylo zaznamenáno, že strukturálně je stejný jako marburský virus, pozorovaný poprvé roku 1976 jako smrtelná nákaza mezi zaměstnanci laboratoří, pracujícími se zelenými opicemi z Ugandy. Nový virus, výrazně virulentnější než marburský, byl pojmenován Ebola – po řece Ebola severně od Bumby. Byl ozna13. října 1976


NÁKAZA

/ 11

čen za nejsmrtonosnější mikroorganismus, pozorovaný od dob dýmějového moru.

Dva měsíce po počáteční nákaze se neznámá choroba v Jambuku začala považovat za úspěšně potlačenou, protože v oblasti nebyly po několik týdnů hlášeny žádné nové případy. 16. listopadu 1976

V oblasti Bumba zrušili karanténu a obnovili leteckou dopravu. Virus Ebola se evidentně vrátil ke svým původním zdrojům. O jaké zdroje jde, zůstalo naprostou záhadou. Mezinárodní tým odborníků včetně doktora Cyrilla Dubcheka z Centra pro kontrolu chorob, který sehrál velkou roli při lokalizaci viru horečky z Lassy, zkoumal celou oblast a pátral po zdroji viru Ebola mezi savci, ptáky a hmyzem. Virologové neměli pražádný úspěch. Nenašli ani stopu. 3. prosince 1976

Doktor Rudolf Richter, vysoký, důstojný oftalmolog, původem ze západního Německa, spoluzakladatel Richterovy kliniky v Los Angeles, si posunul brýle a studoval propagační materiály, rozložené na kulatém stole v konferenčním sále kliniky. Po pravici měl svého bratra a partnera Williama, absolventa vysoké školy ekonomické, který materiály zkoumal se stejnou pozorností. Týkaly se kampaně na příští čtvrtletí, jak získat nové předplatitele plánu zdravotní péče kliniky. Kampaň se zaměřila na mladé lidi, relativně zdravou skupinu. Ti představovali v předplácení zdravotní péče zdroj skutečných peněz, jak rychle zdůraznil William. Rudolfovi se letáky líbily. Byla to první příjemná věc, která ho dnes potkala. Den začal špatně, nabouraným blatníkem na křižovatce silnice do San Diega, jehož důsledkem byla ošklivá proláklina na jeho novém BMW. Pak tu byla chirurgická pohotovost, která kliniku podporovala. Pak ten tragický pacient s AIDS a jakousi osudnou komplikací, který mu kašlal do obličeje, když se pokoušel vyšetřit mu sítnici. A k dovršení všeho ho kousla jedna z opic, které používal při svém výzkumu očních cizopasníků. To je ale den! Los Angeles, Kalifornie 14. ledna Dnes


12 /

ROBIN COOK

Rudolf zvedl inzerát, navržený pro losangeleský Times Sunday Magazine. Byl dokonalý. Kývl na Williama a ten pokynul propagačnímu pracovníkovi, aby pokračoval. Následující část prezentace představoval třicetisekundový televizní šot, určený pro večerní zprávy. Bezstarostné dívky v bikinách na pláži v Malibu v něm hrály volejbal s nějakými pohlednými mladíky. Rudolfovi připomněl drahý inzerát na Pepsi Colu, ačkoliv vychvaloval koncepci předplacené zdravotní péče, poskytované organizacemi jako Richterova klinika, v kontrastu s konvenční medicínou dodatečně placených služeb. S Richardem a Williamem tu seděla spousta dalších lékařů z řad personálu včetně doktora Navarrea, šéflékaře. Všichni to byli vedoucí pracovníci kliniky a patřilo jim menší množství akcií. William si odkašlal a zeptal se, má-li někdo z personálu nějaké dotazy. Nikdo se nepřihlásil. Po odchodu pracovníků z propagace vyjádřila skupina přívětivé uznání tomu, co jim bylo předloženo. Následovala krátká diskuse o výstavbě nové satelitní kliniky, která měla uspokojit nárůst předplatitelů z oblasti Newport Beach, a pak schůze skončila. Doktor Richter se vrátil do své ordinace a vesele zastrčil propagační letáky do aktovky. Byla to skvostná místnost, pokud bral člověk v úvahu relativně nízkou gáži, kterou pobíral jako lékař. Jeho plat však byl jen nepatrným zlomkem v porovnání s tím, co mu vynášely akcie kliniky. Richterova klinika i doktor Rudolf Richter si finančně stáli velmi dobře. Doktor Richter dokončil vyšetření objednaných návštěv a obešel své pacienty na pooperačním oddělení: dvě odchlípené sítnice, obtížné případy. Oběma se dařilo dobře. Cestou zpět do ordinace si pomyslel, jak málo se jako jediný oftalmolog na klinice zabývá chirurgií. Vadilo mu to, ale vzhledem k tomu, kolik bylo ve městě oftalmologů, měl štěstí, že je na tom aspoň takhle. Byl rád, že ho bratr před osmi lety získal pro nápad s klinikou. Převlékl se z bílého pláště do modrého blejzru, vzal aktovku a opustil kliniku. Bylo po deváté hodině večer a dvoupatrové kryté parkoviště zelo téměř prázdnotou. Během dne tam bylo vždycky plno a William už mluvil o potřebě jeho rozšíření, nejen kvůli prostorám, ale i kvůli investicím – takovým věcem Rudolf vpravdě nerozuměl, a ani nechtěl. Doktor Richter přemítal o hospodaření kliniky a nevšiml si dvou mužů, čekajících ve stínu garáže. Nezaznamenal je, ani když vykročili za ním. Byli oblečeni v tmavých úřednických oblecích. Vyšší z nich měl jednu paži skrčenou, jakoby soustavně ztuhlou v této pozici. V ruce svíral objemnou aktovku, kterou musel vzhledem k nehybnosti loketního kloubu držet ve výšce.


NÁKAZA

/ 13

Jak se přibližoval ke svému autu, vycítil doktor Richter za zády kroky mužů, kteří zrychlili tempo. Hrdlo mu sevřel nepříjemný pocit. Těžce polkl a nervózně pohlédl přes rameno. Uviděl dva muže, kteří zřejmě kráčeli přímo k němu. Když procházeli pod stropním světlem, doktor Richter mohl ocenit, jak pečlivě jsou oblečeni, že mají čisté košile a hedvábné kravaty. Hned měl o trochu lepší pocit. Stejně však zrychlil krok, když obcházel zezadu svůj vůz. Našel klíče, odemkl dvířka na straně řidiče, hodil dovnitř aktovku a vklouzl do příjemné vůně koženého čalounění. Zavíral dveře, když tu ho nějaká ruka zastavila. Doktor Richter zdráhavě zvedl oči do klidné, prázdné tváře jednoho z mužů, kteří ho sledovali. Na mužově obličeji se objevil náznak úsměvu, když k němu doktor Richter tázavě vzhlédl. Doktor Richter se opět pokusil přitáhnout k sobě dvířka a zavřít je, ale muž je zvenčí pevně držel. „Můžete mi říci, kolik je hodin, pane doktore?“ zeptal se muž zdvořile. „Jistěže,“ přitakal Richter, rád, že nalezl bezpečné vysvětlení pro mužovu přítomnost. Podíval se na hodinky, ale než stihl promluvit, ucítil, jak ho naráz táhnou z auta. Chabě se pokusil bránit, ale úder otevřenou dlaní na tvář ho omráčil a srazil k zemi. Nějaké ruce hrubě hledaly jeho náprsní tašku, slyšel zvuk trhající se látky. Jeden z mužů řekl „obchodník“ tónem, který zněl opovržlivě, zatímco druhý vyštěkl: „Vem tu aktovku.“ Doktor Richter cítil, jak mu ze zápěstí stáhli hodinky. Skončilo to stejně náhle, jako začalo. Richter slyšel vzdalující se kroky a bouchnutí dveří auta, pak skřípot pneumatik na hladkém betonu. Několik vteřin ležel bez pohnutí, šVastný, že je naživu. Našel brýle a nasadil si je, všiml si, že levé sklo prasklo. Jakožto chirurg měl v první řadě starost o své ruce: to bylo první, co zkontroloval ještě předtím, než se zvedl ze země. Vstal a prohlížel se. Bílou košili a kravatu měl ušpiněné kolomazí. Vpředu na blejzru mu chyběl knoflík a na jeho místě zela malá trhlina ve tvaru otisku koňského kopyta. Kalhoty měl roztržené od pravé přední kapsy až ke koleni. „Bože, to je ale den!“ řekl si pro sebe a pomyslel si, že v porovnání s přepadením je ten ranní nabouraný blatník triviální záležitost. Na chvíli zaváhal, pak znovu našel klíče a vrátil se na kliniku. Zamířil zpět do ordinace. Zavolal bezpečnostní službu a rozvažoval, má-li kontaktovat losangeleskou policii. Představa nežádoucí pozornosti, kterou by to upoutalo ke klinice, ho přinutila váhat – a vůbec, co by policie mohla dělat? Zatímco diskutoval sám se sebou, zatelefonoval manželce, aby jí vysvětlil, že přijde o trochu později, než ho čekali. Pak si šel na záchod prohlédnout


14 /

ROBIN COOK

obličej v zrcadle. Nad pravou lícní kostí měl odřeninu, znečištěnou špínou z parkoviště. Zatímco si ji opatrně ošetřoval antiseptikem, snažil se spočítat, jakou částkou přispěl k blahobytu lupičů. Dospěl k závěru, že to byla asi stovka dolarů v náprsní kapse, kreditní karty a identifikační doklady včetně kalifornské lékařské licence. Nejvíc ho však mrzela ztráta hodinek. Byl to dárek od manželky. No, to se dá nahradit, pomyslel si, když uslyšel zaklepání na vnější dveře. Pracovník bezpečnostní služby se podlézavě omlouval, takový problém tu prý ještě nikdy neměli, škoda že tam nebyl on. Sdělil doktoru Richterovi, že garáže prošel jen půl hodiny před ním, při své obvyklé obchůzce. Doktor Richter muže ujistil, že ho z ničeho neobviňuje, je pouze třeba podniknout kroky k zajištění toho, aby se takový incident neopakoval. Lékař pak vysvětlil své důvody, proč nechce volat policii. Následujícího dne se doktor Richter necítil dobře, ale přičítal to šoku a skutečnosti, že bídně spal. V půl šesté mu však už bylo tak špatně, že uvažoval o zrušení schůzky, kterou měl se svou milenkou, sekretářkou v oddělení zdravotních záznamů. Nakonec do jejího bytu zaskočil, ale brzy odešel, aby si odpočinul, načež strávil noc neklidným převalováním v posteli. Den nato bylo doktoru Richterovi opravdu zle. Když vstal od štěrbinové lampy, měl závraV a točila se mu hlava. Snažil se nemyslet na to, že ho kousla opice nebo že na něj kašlal ten pacient s AIDS. Byl si dobře vědom, že AIDS se nepřenáší takovým náhodným kontaktem. Starosti mu dělala spíš ta infekce bez diagnózy. V půl čtvrté dostal zimnici a začínal pociVovat intenzivní migrenózní bolest hlavy. Pomyslel si, že je to začátek horečky, zrušil zbytek návštěv, které měl objednané na odpoledne, a odjel z kliniky. To už si byl dost jistý, že má chřipku. Když dorazil domů, stačil manželce jen pohled na jeho bledý obličej a zarudlé oči, aby ho poslala do postele. V osm hodin ho hlava bolela tolik, že si vzal percodan. V devět dostal úporné křeče v břiše a průjem. Manželka chtěla zavolat doktora Navarrea, ale doktor Richter jí řekl, že dělá zbytečný poplach a že mu bude dobře. Vzal si dalmane a usnul. Ve čtyři hodiny se probudil a odvlekl se do koupelny, kde zvracel krev. Zděšená manželka se od něj vzdálila jen na tak dlouho, aby stihla zavolat sanitku, která by ho odvezla na kliniku. Nic nenamítal. Neměl sílu cokoli namítat. Věděl, že takhle zle mu ještě nikdy v životě nebylo.


NÁKAZA

/ 15

Marissu Blumenthalovou něco vyrušilo. Jestli ten stimul vyšel z jejích vlastních myšlenek nebo z nějaké malé změny v jejím okolí, to nevěděla, nicméně sou20. ledna středění bylo pryč. Když zvedla oči od knihy, kterou držela v klíně, uvědomila si, že bledou zimní bělobu za oknem vystřídala inkoustová čerň. Pohlédla na hodinky. Žádný div. Bylo skoro sedm. „Ježkovy voči,“ zamumlala Marissa jeden z výrazů, které si uchovala z dětství. Rychle vstala a na okamžik pocítila závraV. Ležela natažená na dvou nízkých houpacích křeslech s vinylovým potahem v koutě knihovny Centra pro kontrolu chorob (CKC) v Atlantě déle, než by myslela. Měla na ten večer domluvenu schůzku a plánovala si návrat domů na půl sedmou, aby se stihla připravit. Zvedla objemnou Fieldovu Virologii a zamířila k polici s rezervacemi, cestou si protahovala ztuhlé svaly na nohou. Ráno si byla zaběhat, ale jen tři kilometry, ne obvyklých šest. „Potřebujete pomoci s tou příšerou na polici?“ žertovala paní Campbellová, starostlivá knihovnice. Zapínala si přitom svou věčnou šedou pletenou vestu. V knihovně nebylo nijak zvlášV teplo. Jakkoli zněla humorně, nebyla šeptaná poznámka paní Campbellové nepodložená. Učebnice virologie vážila čtyři a půl kila – deset procent Marissiny tělesné váhy. Marissa měřila jen sto padesát centimetrů, ačkoliv – pokud se jí někdo zeptal – tvrdila, že měří sto padesát pět, i když to byla pravda, jen když měla podpatky. Aby vrátila knihu na místo, musela se rozpřáhnout nazad a pak ji skoro hodit na polici. „Jediné, s čím bych potřebovala pomoct,“ řekla Marissa, „je dostat obsah téhle knihy do mého mozku.“ Paní Campbellová se podmanivě usmála. Byla to milá, přátelská osoba, jako skoro každý v CKC. Celá organizace dělala na Marissu spíš dojem akademické instituce než federální agentury, kterýžto statut oficiálně získala roku 1973. Panovala tu atmosféra nadšení a upřímnosti. Ačkoliv sekretářky a provozní zaměstnanci odcházeli v půl páté, odborný personál zůstával bez výjimky déle, pracovalo se často až do časných ranních hodin. Lidé tu věřili, že to, čemu se věnují, má smysl. Marissa vyšla z knihovny, jejíž prostory byly beznadějně nedostatečné. Polovina knih a periodik Centra se bez ladu a skladu válela v místnostech roztroušených po celém komplexu. V tom smyslu tedy CKC opravdu byla

Kapitola 1


16 /

ROBIN COOK

federálně řízenou zdravotní agenturou, nucenou šetřit na domácím rozpočtu. Marissa si všimla, že také vypadá jako federální agentura. Hala byla vymalovaná matnou, oficiální zelení a podlaha pokrytá šedým vinylem, uprostřed vyšlapaným. U výtahu visela nevyhnutelná fotografie usmívajícího se Ronalda Reagana. Hned pod obrázek někdo nemístně připíchl kartičku s nápisem: „Jestli se vám letos nelíbily odměny, tak jen počkejte napřesrok!“ Marissa vyběhla schody po dvou. Její kancelář – příliš honosné označení: spíš by se dalo říct králíkárna – byla o patro výš než knihovna. Sídlila ve skladišti bez oken, které kdysi možná sloužilo jako komora na košVata. Stěny byly z natřených škvárobetonových tvárnic a měla tu právě dost místa na kovový psací stůl, skříň na spisy, lampu a otáčecí židli. Byla však šVastná, že ji má. Boj o prostor zuřil v CKC bez ustání. A přece, navzdory všem handicapům, si byla Marissa dobře vědoma, že centrum funguje. Po celá léta poskytovalo fenomenální zdravotní služby nejen pro Spojené státy, ale i cizí země. Živě si vybavovala, jak tu před léty vyřešili záhadu legionářské nemoci. Od chvíle, kdy byla organizace roku 1942 založena pod názvem Úřad pro výzkum malárie, aby tuto nemoc vymýtila z amerického Jihu, byly takových případů stovky. Roku 1946 ji přejmenovali na Centrum nakažlivých chorob a zřídili tu specializované laboratoře pro bakterie, plísně, parazity, viry a rickettsie. Rok nato přidali laboratoř pro zoonózy, nemoci zvířat přenosné na člověka, jako je mor, vzteklina a slezinná sněV. Roku 1970 se organizace přejmenovala na Centrum pro kontrolu chorob. Když si Marissa ukládala několik článků do erární aktovky, přemýšlela o dřívějších úspěších CKC. Jeho dějiny byly jedním z primárních důvodů, proč sem přišla. Poté co dokončila pediatrickou stáž v Bostonu, přihlásila se k Epidemiologické zpravodajské službě (EZS) a byla přijata na dva roky jako zpravodaj. Bylo to jako dělat detektiva ve zdravotnictví. Teprve před třemi a půl týdny, těsně před Vánocemi, dokončila úvodní kurz, který jí měl poskytnout výcvik pro novou roli. Kurz se zabýval správou veřejného zdravotnictví, biostatistikou a epidemiologií – studiem a kontrolou zdraví a chorob u dané populace. Marissa si navlékala tmavomodrý plášV a na tváři se jí objevil pokřivený úsměv. Absolvovala úvodní kurz, no dobře, ale jak se jí při lékařském výcviku tak často stávalo, připadala si totálně neschopná poskytnout skutečnou pomoc v nouzi. Bude to obrovský skok – ze školních lavic na bitevní pole, až – a pokud vůbec – dostane nějaký úkol. Vědět, jak se chovat k případům specifické choroby v domorodých společenstvích, aby byla odha-

0035114  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you