Imámova dcera - zlom
30.4.2012
13.58
Stránka 11
KAPITOLA PRVNÍ
Moje ulice
Hráli jste někdy hru na strašidla pod schody? Řekla bych, že si tak hraje spousta malých dětí. Je to táta, samozřejmě, vy víte, že je to táta. Ale předstíráte, že není. Předstíráte, že nevíte, že to on je to strašidlo, jen aby to bylo ještě trochu strašidelnější, jen abyste ospravedlnili ten úprk, jekot, ztřeštěný smích. Nejste ještě v posteli a máma s tím moc spokojená není. Je kousek za vámi, něžné ruce vás postrkují nahoru po schodech. Myslí si, že když si táta hraje na strašidla, budete z toho mít noční můry. Vy si myslíte, že je to nesmysl. Líbí se vám to. Tajně doufáte, že dnes večer to zase přijde. Dneska večer táta odněkud vyskočí a pěkně vás vyděsí, bude zase dělat, že je strašidlo. Zastavíte se na třetím schodu. „Tati, dneska večer nebudeš strašit, že ne?“ Tajně doufáte, že bude. „Žádné strašidlo pod schody není.“ A pak najednou: „Huáááá! Huáááá! HUÁÁÁÁÁ!“ Je tam! Je to on! Je to tak legrační a tak nádherně, úžasně strašidelné. Co uděláte? Vyběhnete po schodech, ale budete riskovat, že vás přitom strašidlo chytí? Nebo se vrhnete zpátky dolů do matčiny vždycky tak trpělivé, bezpečné náruče? 11