K apitola 1
Když Edie Kiglatuková stavěla na kamínka konvici
s kusem ledu na čaj, přemítala o tom, proč je lovecká výprava, kterou vede, tak neúspěšná. Jeden důvod byl, že oba muži, které doprovázela, byli mizerní střelci. A také se nezdálo, že by Felixi Wagnerovi a jeho společníkovi Andymu Taylorovi vadilo, jestli něco trefili nebo ne. V posledních několika dnech strávili polovinu času zíráním do map a psaním do zápisníků. Třeba je zajímala jen romantika arktické divočiny, vidina autentického života v pustině s Eskymáky, jak slibovala turistická brožurka. Ale přesto, pomyslela si, nepřežijí tu dlouho, když nedokážou sehnat nějakou potravu. Vařící ledovcovou vodu nalila do termosky s qungikem, kterému běloši říkají labradorský čaj, a zbytek odložila stranou pro sebe. Člověk musí urazit víc než tři tisíce kilometrů na jih z Umingmak Nuna, Ellesmerova ostrova, kde byli teď, aby v tundře našel rostoucí qungik, ale jižani si z nějakého důvodu myslí, že labradorský čaj je autentičtější, takže svým loveckým klientům ho tak vždycky podávala. Sama dávala přednost anglickému snídaňovému čaji vařenému s ledovcovou vodou, oslazenému spoustou cukru a obohacenému kouskem tuleního tuku. Jeden klient jí jednou řekl, že na jihu prošla voda střevy dinosaurů, než se dostala do trubek, zatímco ledovcová voda ležela zmrzlá a nedotčená zvířaty ani lidmi pěkně dlouho 5