I C AV E R S H A M , S Í D L O M A R S H A L Ů BERKSHIRE, LEDEN 1204
„To není spravedlivé!“ Desetiletá Mahelt Marshalová se mračila na starší bratry, kteří si hráli na obléhání hradu. „Proč nemůžu být rytíř?“ „Holky na loupeživé výpravy nejezdí,“ odbyl ji Will s přezíravostí téměř čtrnáctiletého mužského dědice hrabství Pembrokeu. Snažila se mu vyškubnout uzdu, ale uhnul z jejího dosahu. „Holky sedí doma, vyšívají a rodí děti. Jenom muži jezdí do války.“ „Ženy musí bránit hrad, když pán není doma,“ odbyla ho. „Tak to alespoň dělá máma – a ty ji musíš poslouchat.“ Pohodila hlavou a ohlédla se po Richardovi, jemuž bylo dvanáct a občas se dal přemluvit, aby se přidal na její stranu. Momentálně se v jeho pihovaté tváři sice objevil široký úsměv, ale jinak bratr nedal nijak najevo, že by jí chtěl přispěchat na pomoc. „Ale když se otec vrátí, musí matka udělat, co jí poručí,“ odsekl Will. „Když je táta doma, neposílá ji s kopím v ruce na hradby, nebo ano?“ „Vždyť je to jenom jako.“ Mahelt byla rozhodnutá, že se nedá odbýt. „Ty taky nejsi muž.“ Když Richard viděl, jak Will zrudl, zazubil se ještě víc. „Tak ji nechej, ať hájí hrad,“ přimlouval se za sestru. „Možná to jednou bude potřebovat, až se provdá.“ William protočil panenky, ale nakonec se vzdal. „No dobře, ale není rytíř a nemůže sedět na Equovi.“ „Jasně že ne.“ „A bude Francouzka. My jsme Angličané.“ „To není spravedlivé,“ protestovala Mahelt znovu.
11