Předmluva Andrease Wilhelma Historie plná záhad, záhadná historie
Nejsem vědec. Nejsem dokonce ani student dějin nebo alespoň archeolog amatér. Proto jsem se domníval, že jde o nedorozumění, když mě Lars A. Fischinger požádal, zda bych nenapsal úvodní slovo k jeho nové knize. Ale čím déle jsem o tom přemýšlel, tím víc se mi jeho nápad zamlouval. Protože my tři – tedy Lars A. Fischinger, čtenář/ka a já – máme opravdu hodně společného. Zajímáme se o záhady tohoto světa a jeho dějin, přitahují nás nezodpovězené otázky. Připouštíme možnost, že některé věci proběhly úplně jinak, než se oficiálně tvrdí. Jsme skeptičtí. Mé romány pojednávají o tajných společnostech, mytologii a záhadách starých, zaniklých kultur, o templářích a rosekruciánech, kabale, dědictví Ježíšovy rodové linie, legendách o světové potopě, Aleisteru Crowleym, Tabule Smaragdině, stáří pyramid, egyptském „kacířském“ faraonovi Achnatonovi, proroctvích Edgara Cayceho a zaniklé Atlantidě. Hlavní inspirací pro moji tvorbu byly knihy podobné této z pera Larse A. Fischingera, které jsem doslova hltal. Pak již nebylo daleko k proslulé spisovatelské otázce: „Co by bylo, kdyby…?“ Ale romány jsou fikce, nehledě na to, jak blízko mají k realitě. Mnohem napínavější je zabývat se skutečnými hádankami, které dosud nikdo nerozluštil. Taková tajemství samozřejmě otevírají nekonečný prostor spekulacím, a kde chybí jasné odpovědi, tam je dost místa pro nejrůznější domněnky, dohady nebo teorie. Když v Platónově zprávě
13
o Atlantidě nejsou správně uvedené velikosti, když je chybně udané místo nebo když jsou časové údaje mylné – když, když, když… Není divu, že za těchto okolností je Atlantida lokalizována jednou u Kuby, pak před západním pobřežím Afriky, v jižní Anglii, na Helgolandu nebo v Antarktidě. Je nanejvýš chvályhodné, že etablovaná tvrzení vědy jsou stále znovu zpochybňována a napadána. Akademický establishment se odvolává na odbornost a výsostné znalosti, a proto je nutně konzervativní; koneckonců mu jde o udržení mocenské pozice. Historické vědy člověku občas připomínají onu pověstnou scénu z filmu Truman show, kde chtějí Trumanovi již v dětském věku vymluvit jeho badatelské ambice. Když se ho učitelka zeptá, čím by chtěl být, a on odpoví, že badatelem, ta dobrá žena před ním rozloží mapu světa a lakonicky prohlásí: „No, tak to přicházíš pozdě, všechno už totiž bylo objevené.“ Většina skeptiků bohužel prezentuje své teorie omračujícím stylem, zcela podle zásady: Dokud neexistují důkazy, které moji hypotézu vyvracejí, tak musí platit za stejně pravděpodobnou jako všechny ostatní. A tak se mnozí skeptikové chovají stejně dogmaticky jako etablovaní vědci, které kritizují. Protože absence protidůkazů samozřejmě není žádným důkazem, že je daná teorie správná. Kdo ze čtenářů se chce ponořit hlouběji do této logiky, tomu vřele doporučuji, aby si na internetu našel teorii důkazu. Správně bychom také měli zohlednit počet předpokladů, o něž se ta či ona teorie opírá, neboY podle principu „Ockhamovy břitvy“ je obecně korektní považovat za nejpravděpodobnější to řešení, které si vystačí s nejmenším počtem předpokladů. Lars A. Fischinger se od těchto dogmatických skeptiků osvěžujícím způsobem liší, neboY je to skeptik mezi skeptiky. Nic netvrdí, jen dokumentuje. Předkládá známá fakta a teorie, které se snaží tato fakta přesvědčivým způsobem interpretovat. Zpochybňuje nejen etablovaný obraz světa, ale i pestrou paletu alternativních idejí. A pak ponechá na čtenáři, aby si vytvořil vlastní názor.
14
Nakonec zůstane většina hádanek nerozluštěná, a to je na tom nejhezčí. Sice stále hledáme odpovědi, ale to, co nás nejvíc fascinuje a pohání, jsou otevřené otázky. Nepřicházíme příliš pozdě. Ještě nebylo všechno objeveno. Lars A. Fischinger znovu rozkládá mapu světa a ukazuje na ní mnoho bílých míst. Jestli tohle není látka pro nové dobrodružné romány! Andreas Wilhelm v květnu 2010
15
Autorův prolog
„Nemějme strach z odvážných myšlenek!“ požaduje jeden můj přítel a kolega spisovatel. Mluví mi tím z duše, protože „odvážné myšlenky“ jsou předmětem i této knihy, v níž jde o historii za kulisami dějin, jak je známe ze školních lavic. O zakázanou historii… Dějiny záhadného a nepochopitelného. Dějiny plné jevů a událostí, které jsou v komunitě etablovaných vědců bu^ zcela ignorovány, nebo leží zapomenuty ve spodních šuplících s nálepkou Bizarnosti. Mě tyhle šuplíky přitahují. Už více než dvě desetiletí k nim opatrně přistupuji, sfoukávám z nich usazený prach, otevírám je a přehrabuji se v nich. Zvědavě, dychtivě. Obsahují totiž bohatství fantastických a podivných faktů o věcech z tohoto a možná i jiných světů. Tyto nálezy si rozhodně zaslouží, aby byly bez předsudků prozkoumány, studovány, prodiskutovány. Předpokládám, že nevěříte slepě všemu, co vám povídali ve škole a co denně vidíte v televizi nebo čtete v novinách. Jinak by tato kniha stěží vzbudila váš zájem. Prosím vás však, abyste zůstali stejně skeptičtí a nedogmatičtí, až se ponoříte do fascinujícího světa hraničních věd. Věřím společně s Hamletem, že „existuje mnoho věcí mezi nebem a zemí, o nichž se naší moudrosti ani nesnilo“. A v tomto smyslu kráčí Zakázaná historie v Shakespearových stopách. Stejně tak se ovšem hlásím i ke slovům svého přítele a kolegy spisovatele
16
Waltera-Jörga Langbeina, který napsal již v roce 1993 ve svém bestselleru Velké záhady uplynulých 2500 let: Vše nemusí být právě takto, může to být i docela jinak. Některé záhady jsou zdánlivé záhady, z některých se jen záhady dělají; ale pak tu jsou i takové, které tvrdošíjně odolávají příliš jednoduchým pokusům o vysvětlení. A nyní mě prosím doprovázejte za oponu zdání. A nemějte strach z odvážných myšlenek. Lars A. Fischinger Malta, září 2010
17
ČÁST I ARCHEOLOGICKÉ ZÁHADY
1. 65 milionů let stará kultura v Rumunsku?
Člověk se nikdy nesetkal s dinosaurem. Docela jednoduše proto, že v době, kdy dinosauři osídlili tuto planetu, lidé ještě neexistovali. Alespoň nás o tom přesvědčují antropologové a badatelé na poli evoluce. Ale co když přece… Možná na severovýchodě Rumunska? Začalo to jedním telefonátem, napsal v roce 1991 vídeňský autor Peter Krassa. Rumunský inženýr Eugen Tanvuia, který tou dobou žil již asi 17 let v Rakousku, mu vyprávěl o senzačním objevu, k němuž došlo při stavebních pracích v centru rumunského města Jasy na podzim roku 1990. Při výkopu základů pro novou budovu narazili dělníci nečekaně na vchod do systému podzemních chodeb. Jednalo se snad o pozůstatek nějaké cizí, prehistorické civilizace? Leccos hovořilo ve prospěch této domněnky. Vstup do jeskynního labyrintu byl totiž uzavřen kulatou kovovou deskou o průměru zhruba tři metry. Geologové, kteří prý byli k místu nálezu přivoláni, stáli před záhadou. Brzy došli k závěru, že taková deska se „s pomocí naší dnešní technologie nedá vyrobit“. Deska je ozdobená čtrnácti rovněž kulatými ornamenty. Ve středu čtyř z těchto ornamentů se nacházejí zobrazení člověka, který má ocas a je oblečen do podivných šatů. Celé to vzdáleně připomíná umění středoamerických kultur Aztéků a Mayů. Kolem těchto postav jsou vyryté dva kruhy, přičemž ten vnitřní dle
21
všeho představuje nějaký nápis (viz obrazová část). Ornamenty vnějšího kruhu zase připomínají „obludy podobné pravěkým ještěrům“, jak to Krassovi vylíčil rumunský inženýr Tanvuia. Také rumunští vědci, kteří dostali za úkol nález prozkoumat, stáli před otázkou, zda reliéfy znázorňují nějakou humanoidní rasu, která žila ve stejné době jako dinosauři. To by samozřejmě byla prvotřídní senzace. Pod tímto poklopem vedla kolmo dolů do hloubky deseti metrů šachta, jejíž stěny byly obložené žulou. Na konci šachty se nacházel prostor široký 3,6 metru a dlouhý 4,8 metru. I ten byl obložen žulovými kameny údajně dokonale hladkými a přesně do sebe zapadajícími. Avšak geologové, kteří místo zkoumali, brzy zjistili, že to ještě není všechno. V jedné stěně totiž objevili vstup do 2,4 metru vysokého a 1,6 metru širokého tunelu, který se svažoval v úhlu 30 stupňů. Tím mohli sestoupit o 450 metrů dál. V hloubce devadesáti metrů nakonec vstoupili do dalšího prostoru, který zcela zjevně nevytvořila příroda. Podle zprávy rumunského inženýra našli geologové v jedné ze stěn díru, jíž vytékala voda a mizela v jakési prohlubni. Vodu údajně analyzovali experti z laboratoře pro bakteriologii a virologii v Jasech. Výsledek jejich všestranného rozboru: Jde o skutečně zázračný pramen! Když vodou tři dny ošetřovali zvířata infikovaná rakovinou, nemoc prý ustoupila. Kromě toho se ukázalo, že voda úspěšně hubí různé viry a bakterie, a prý se dokonce nějakým způsobem podařilo „vytvořit v buňkách imunitní systém a opravit určité anomálie“. Protože byli zodpovědní činitelé přesvědčení, že tím byl konečně nalezen účinný lék proti rakovině, rozhodli se dát vstup do tunelového systému zabetonovat, aby se tam nedostal nikdo nepovolaný. Podivná reakce! Snažil jsem se vypátrat adresu inženýra Eugena Tanvuii, abych se o celé záležitosti dozvěděl víc. A skutečně – v jednom starším
22