P Reichenbašské vodopády PRV N Í K A PI T O L A
Tak prosím uchopte tento fakt chapadlem svého intelektu: loutka a její výrobce nejsou nikdy totožní. – sir Arthur Conan Doyle, London Opinion, 12. prosince 1912
9. srpna 1893 Arthur Conan Doyle svraštil čelo a nemyslel na nic jiného než na vraždu. Založil si paže na široké hrudi a prohlásil: „Zabiju ho.“ Nacházel se vysoko ve Švýcarských Alpách; cítil, jak ho zdejší vzduch šimrá v téměř třícentimetrovém kníru, a připadalo mu, že mu profukuje skrz naskrz ušima. Měl je posazené hodně vzadu na hlavě, takže působily dojmem, že jsou věčně nastražené, jako by Arthur naslouchal ještě něčemu jinému v dálce za sebou. Na tak podsaditého muže vlastnil pozoruhodně ostře řezaný nos. Šedivět začal teprve nedávno, a tento proces by nejraději urychlil. V pouhých třiatřiceti letech byl již proslulým spisovatelem. Mezinárodně uznávaný literát s hnědými vlasy přece nebude slavit takové úspěchy, jako kdyby byl starý sušinka, nebo snad ano? Arthurovi dva spolucestující vystoupili na římsu, na níž stál – nejvyšší bod Reichenbašských vodopádů, na který se dalo vylézt. Silas Hocking byl duchovní a romanopisec, známý až v Arthurově Londýně. Jeho nejnovější příspěvek k náboženské literatuře, Její Benny,
7