0035050

ROZHLÉDL SE PO CELE. Ten zvláštní pach. Už si na něj měl zvyknout. Už se měl stát jeho nedílnou součástí.

Věděl, že si na něj nikdy nezvykne.

Jmenoval se John Meyer Frey. Podlaha, na niž zíral, byla žlutá jako chcanky a podivně se leskla, stěny, které na něj padaly, bývaly kdysi nejspíš bílé, na stropě nad jeho hlavou se šklebila loupající se omítka a kulaté vlhké skvrny zápasily o místo s nazelenalým podkladem, díky němuž působilo těch pět celých dva metrů čtverečních ještě stísněněji než ve skutečnosti.

Zhluboka se nadýchl.

Nejhorší ze všeho byly nejspíš hodiny.

Dokázal snést nekonečnou chodbu železných mříží, které věznily to, co toužilo po útěku, vydržel zvuk řinčících klíčů, odrážející se ode zdí, znovu a znovu, až z toho šla hlava kolem a myšlenky se rozmělňovaly na prach, snesl dokonce výkřiky Kolumbijce v cele číslo devět, které s postupující nocí stále sílily.

Ale ty hodiny vystát nemohl.

Dozorci nosili na zápěstích obrovské cibule z kočičího zlata, jejichž ciferníky ho jakoby sledovaly, když některý z dozorců procházel kolem. Kus odsud visely na vodovodním potrubí, které vedlo prostorem mezi Východním blokem a Západním křídlem, ještě jedny hodiny, nikdy nepochopil, proč visí právě tam, bylo to opravdu nesmyslné místo, ale visely tam a tikaly a ignorovat je byla holá nemožnost. Čas od času dokonce slyšel, jak odbíjejí kostelní hodiny v Marcusville, byl si jistý, že se nemýlí, byl to ten bílý kamenný 9

RO S LU N D & H ELLS TRö M

kostelík se štíhlou věží na náměstí, důvěrně ho znal, a zvlášť při svítání, když na chvíli zavládlo téměř úplné ticho a on ležel na pryčně s otevřenýma očima a něco hledal na nazelenalém stropě, pronikal jejich hlas zdmi a ony počítaly, úder za úderem.

Právě o tohle šlo. Počítaly. Odpočítávaly.

Hodinu za hodinou, minutu za minutou, vteřinu za vteřinou, a on ani za nic nechtěl vědět, o kolik času byl připraven, že mu přede dvěma hodinami patřilo víc života než v tuto chvíli.

Tohle bylo právě takové ráno.

Probděl skoro celou noc, převracel se ze strany na stranu a snažil se usnout, potil se a počítal minuty, znovu se převracel. Kolumbijec křičel víc než obvykle, přibližně od půlnoci a potom celou noc, až někdy do čtyř, úzkost se odrážela ode zdí podobně jako řinčení klíčů, křik byl každou hodinou hlasitější, bylo to něco španělsky, čemu John nerozuměl, stejná věta znovu a znovu.

Kolem páté si na chvíli zdříml, neviděl na žádné hodiny, ale přesto věděl, že to bylo právě tehdy, čas měl v sobě, tělo jako by teď počítalo samo, i když se snažil myslet na něco jiného.

Bylo kolem půl sedmé, rozhodně ne víc, když se probudil.

Pach cely na něj okamžitě zaútočil, hned při prvním nádechu se mu sevřel žaludek a on se na chvíli naklonil nad špinavý otvor záchodu, byla to spíš jen díra v porcelánu, na níž chyběl poklop, a nacházela se příliš nízko i pro člověka měřícího metr sedmdesát pět jako on. Klečel na kolenou a čekal, jestli bude zvracet, a potom, když se mu to nepovedlo, si strčil do krku dva prsty.

Musí se vyprázdnit.

První nádech z něj musí ven, musí pryč, jinak mu bude zatěžko se zvednout, postavit se na nohy.

Od okamžiku, kdy sem přišel, se nestalo ani jedinkrát, že by prospal celou noc bez přerušení, byly to teď čtyři roky 10

O D P LATA

a on přestal doufat, že se mu to ještě kdy podaří. Ale tahle noc, tohle ráno si vyžádaly ještě víc než ty ostatní.

Byly to předposlední noc a předposlední ráno Marvina Williamse.

Kolem oběda měli stárnoucího muže odvést zamčenou chodbou do Domu smrti, do jedné z jeho dvou cel.

Posledních čtyřiadvacet hodin.

Marv byl jeho soused a jeho přítel. Marv byl ten, kdo teď seděl v cele smrti ze všech nejdéle. Byl tak moudrý, tak hrdý, tak jiný než všichni ti ostatní blázni.

Klyzma s diazepamem do konečníku, Marv měl slintat, až pro něj přijdou, měl teď na konec dostat něco na uklidnění, měl pomalu a ospale přistoupit na to, že ho povedou mezi uniformovanými dozorci, a v okamžiku, kdy se zamknou dveře do Východního bloku, měl zapomenout, jak to tu páchlo. „Johne.“ „Ano?“ „Jsi vzhůru?“ Marv tu noc také nespal. John slyšel, jak se převrací ze strany na stranu, jak obchází těsným prostorem kolečko za kolečkem, jak si prozpěvuje něco, co se podobá dětskému popěvku. „Ano. Jsem vzhůru.“ „Neměl jsem odvahu zavřít oči. Rozumíš tomu, Johne?“ „Marve...“ „Strach usnout. Strach spát.“ „Marve...“ „Nemusíš nic říkat.“ Mříže byly smetanově bílé, šestnáct ohavných kovových tyčí od jedné zdi ke druhé. Když se John postavil a naklonil se dopředu, udělal to, co vždycky dělával, palcem a ukazováčkem obemknul jednu ze železných tyčí, přidržoval se za její studený kov. Pokaždé stejným způsobem: dva prsty obemkly to, co obemykalo jeho.

11

RO S LU N D & H ELLS TRö M

Znovu uslyšel Marvův hlas, jeho hluboký, klidný baryton. „Možná je to tak lepší.“ John mlčky vyčkával. Rozmlouvali spolu od okamžiku, kdy ho sem přivezli, už první ráno mu Marvův přívětivý hlas pomohl k tomu, aby vstal, aby našel sílu vstát, aniž by zakolísal. Od té chvíle spolu vedli rozhovor, který ještě pořád pokračoval, do prázdného prostoru před sebou, do zdi, po několik let, aniž by se viděli. Ale teď… Hlas se mu zasekl někde v krku. Odkašlal si. O čem se mluví s někým, kdo bude žít ještě jeden den a jednu noc a potom zemře?

Marv těžce oddechoval. „Chápeš to, Johne? Už nemám sílu dál čekat.“ Každý den měl jednu hodinu.

To bylo všechno.

Tam venku byly dny delší. Ale tady, tady měli hodinu na to, aby se mohli nadechnout na cvičišti obehnaném zdí, na jejímž horním konci byl asi metr ostnatého drátu, kolem ve zděných věžích ozbrojení dozorci.

Těch zbývajících třiadvacet hodin na podlaze žluté jako chcanky, pět celých dva metrů čtverečních.

Hodně četli. John nikdy dřív nečetl. Ne dobrovolně. Po několika měsících mu Marv vnutil Dobrodružství Huckleberryho Finna. Směšnou knížku pro děti. Ale přečetl ji. A pak další. A potom ještě jednu. Teď četl každý den. Aby nemusel přemýšlet. „Co to bude dneska, Johne?“ „Dneska chci mluvit s tebou.“ „Musíš číst. Víš to.“ „Dnes ne. Zítra. Zítra zase budu číst.“ 12

O D P LATA

Černý Marv. Jediný negr ve vesnici.

Takhle měl ve zvyku se představovat.

Tohle mu řekl onoho prvního rána, když mu nohy vypověděly službu. Hlas na druhé straně zdi a John na něj reagoval přesně tak, jak měl ve zvyku, vyzval hlas, ať se jde vycpat a ať se nažere hoven. Jediný negr ve vesnici. John to sám viděl, když čtyři dozorci kráčeli vedle něj, otevřeli železné mříže a potom úplně poprvé zamkli. Ve Východním bloku nebyl žádný jiný běloch. Byl sám. Bylo mu sedmnáct a měl větší strach než kdykoliv předtím, odplivl si na zeď, kopl do ní, až se mu na boty snesly malé úlomky omítky jako prach, a vykřikl negře zasranej, já si tě podám, ale pak se mu zlomil hlas.

Rozhovor měl své pokračování, později večer. Ahoj, jmenuju se Marv, jsem jediný negr ve vesnici. John už neměl sílu dál křičet. A Marv jenom dál mlel, o tom, jak vyrůstal v nějaké díře v Louisianě, o tom, jak se ve třiceti přestěhoval do horské vesnice v Coloradu, jak když mu bylo čtyřiačtyřicet, navštívil jednu krásnou ženskou v Columbu v Ohiu, zašel v nesprávném okamžiku do nesprávné čínské restaurace a potom přihlížel, jak mu u nohou umírají dva muži. „Máš strach?“ Smrt. Jediné, na co nesměli myslet. Jediné, na co mysleli. „Nevím, Johne. Nevím už vůbec nic.“ Mluvili spolu bez přestávky celé dopoledne, měli si toho tolik co říct, když už jim zbývalo tak málo času.

Viděli, jak odtud odváděli jiné, věděli už, jak to chodí, stálo to v nařízeních Oddělení pro nápravu a převýchovu, která byla rozvěšená všude po zdech a popisovala, jak se má žít každá hodina posledního dne. Před malou chvílí tu byla lékařka, diazepam v tubě do konečníku a na Marva to už pomalu začínalo působit, nedařilo se mu jasně vyslovovat jed13

RO S LU N D & H ELLS TRö M

notlivá slova, ať se o to snažil sebevíc, když mluvil, člověk měl pocit, že mu z koutku úst teče slina.

John si přál, aby ho mohl vidět.

Stát těsně vedle něj, a přesto ne doopravdy, cítit blízkost, ale nemít možnost se ho ani dotknout, ani mu položit ruku na rameno.

Dveře na druhé straně se otevřely.

Tvrdé podpatky na podlaze žluté jak chcanky.

Vysoké čepice, které se podobaly kšiltovkám, hnědozelené uniformy, nablýskané černé šněrovací boty; čtyři dozorci, kteří po dvou pochodovali k Marvově cele. John sledoval každý jejich krok, viděl, jak se o pár metrů dál zastavili, s tváří obrácenou k tomu, co se nacházelo na druhé straně zdi. „Natáhni před sebe ruce!“ Vernon Eriksen měl jasný hlas, dialekt byl typický pro jižní Ohio, homeboy, který chtěl v devatenácti jedno léto pracovat v nápravném zařízení v Marcusville, a potom u toho zůstal a za pouhých pár let to dotáhl na hlavního dozorce v Marcusvillských celách smrti.

John už neviděl, co se dělo dál, bránily mu v tom velké uniformy.

Ale věděl.

Marv prostrčil ruce mezerou mezi mřížemi a Eriksen mu kolem zápěstí nasadil želízka. „Otevřete celu číslo šest!“ Vernon Eriksen byl dozorce, kterého se John časem naučil respektovat. Jako jediného. Zajímal se o každodenní život odsouzenců, ačkoliv ho k tomu vlastně nic nenutilo. „Cela číslo šest je otevřená!“ V reproduktoru na centrální strážnici to zaharašilo, dveře Marvovy cely se pomalu otevřely. Vernon Eriksen už čekal, kývl na své kolegy a zůstal stát na místě, když dva z nich vešli dovnitř. John ho pozoroval. Věděl, že hlavní dozorce 14

O D P LATA

právě tohle nenávidí. Dojít pro vězně, kterého zblízka poznal, odvést ho do Domu smrti, připravit ho na konec. Nebylo to nic, o čem by se kdy zmínil, nebylo to nic, co by kdy vůbec mohl říct, ale John to pochopil a vycítil už dávno, prostě to jenom věděl. Eriksen byl vysoký, ne zrovna mohutný, ale měl dobře stavěnou postavu, na temeni pár řídkých vlasů, staromódní tonzuru, která jako šedý půlměsíc lemovala okraje čepice, patřící k jeho uniformě. Teď nahlédl do Marvovy cely, sledoval pohyby svých kolegů, rukama v bílých rukavicích si pohrával s oběma svazky klíčů, které mu visely u pasu. „Zvedni se, Williamsi.“ „Je čas, Williamsi.“ „Vím, že mě slyšíš, Williamsi, tak už se, k čertu, zvedni, abych tě nemusel zvedat sám.“ John slyšel, jak dva dozorci přinutili jeho spoluvězně v sousední cele vstát z pryčny, slabé protesty zdrogovaného pětašedesátiletého muže. Znovu se podíval na Vernona Eriksena, jeho tvář byla pořád ještě otočená směrem do cely.

Chtěl křičet, ale ne na hlavního dozorce, ten byl, jakkoliv to bylo zvláštní, na jejich straně, křičet na něj mu připadalo nesmyslné. Místo toho se otočil, stáhl si kalhoty a čural do díry, která tam byla místo záchodu. Už žádná slova, žádné myšlenky. Zatímco Marva odváděli z cely na opačné straně zdi, snažil se John spláchnout kus papíru do díry naplněné vodou, proudem moči ho poháněl sem a tam, až se zachytil na bílém porcelánu. „Johne.“ Marvův hlas, někde za ním. Vytáhl si kalhoty, otočil se. „Chci s tebou mluvit, Johne.“ John se podíval na hlavního dozorce, ten krátce kývl, a přistoupil potom k mříži, ke kovovým tyčím vyplňujícím prostor mezi zámkem dveří a zdí. Naklonil se jako pokaždé, ukazováček a palec kolem jedné z nich. Stál najednou proti 15

RO S LU N D & H ELLS TRö M

člověku, kterého viděl jen párkrát v životě, ale se kterým po čtyři roky několikrát denně rozmlouval. „Ahoj.“ Hlas, který tak důvěrně znal, přátelský, pevný. Hrdý muž, s rovnými zády, černé vlasy už dávno prošedivělé, hladce oholený, tak jak si ho John vždycky představoval. „Ahoj.“ Marv slintal, John viděl, jak se snaží soustředit své myšlenky, jak ho svaly v obličeji nechtějí poslouchat. Vězeň, který měl za chvíli zemřít, by měl být klidný, žádná zbytečná úzkost, John si byl jistý, že to bylo kvůli dozorcům, kvůli jejich vlastní úzkosti. „Vezmi si to. Je to tvoje.“ John viděl, jak Marv zvedl ruku ke krku, jak neohrabaně tápe otupělými prsty, až se mu podařilo uchopit to, co hledal. „Stejně si to potom budu muset sundat.“ Křížek. Pro Johna to neznamenalo vůbec nic. Pro Marva všechno. John to věděl. Marv uvěřil před dvěma lety, stejně tak jako mnoho jiných, kteří seděli v téhle chodbě a čekali. „Ne.“ Starý muž zmuchlal stříbrný řetízek, ovinul jej kolem křížku a napřáhl ruku směrem k Johnovi. „Není tu nikdo jiný. Komu bych ho mohl dát.“ John pohlédl na řetízek, držel ho teď v ruce, a proto se ještě jednou pokradmu podíval na Vernona Eriksena.

Tvář hlavního dozorce, John ji takhle nikdy dřív neviděl.

Byla úplně rudá. Byla jakoby v křeči, skoro hořela. A potom jeho hlas, Vernon téměř křičel, hlas mu přitom přeskakoval. „Otevřete celu číslo osm!“ Johnovu celu.

Tohle nějak nehrálo. John se podíval na černého Marva, 16

O D P LATA

který nereagoval, potom na tři ostatní dozorce, kteří tam mlčky stáli a pokradmu se na sebe dívali.

Mřížové dveře byly pořád ještě zavřené. „Opakujte to, pane.“ To se z reproduktoru ozval hlas z centrální strážnice.

Vernon Eriksen podrážděně zvedl hlavu, naznačil, že dozorce na druhém konci chodby vidí, a ještě jednou zopakoval: „Řekl jsem otevřete celu číslo osm. Teď!“ Eriksen se upřeně díval na mříž, čekal, až se dveře odsunou na stranu. „Pane...“ Jeden ze tří doprovázejících dozorců prosebně rozhodil rukama, ale ani nestačil promluvit, a už ho jeho nadřízený přerušil. „Vím, že se teď odchyluji od předepsaného časového rozvrhu. Pokud s tím máte nějaký problém, zformulujte svoji stížnost písemně. Později.“ Ještě jeden pohled k hlavnímu dozorci. Ještě několik vteřin váhání.

Všichni stáli mlčky, zatímco se dveře cely pomalu otvíraly.

Vernon Eriksen počkal, dokud nebudou úplně otevřené, otočil se potom k černému Marvovi a kývl směrem k cele. „Můžeš jít dovnitř.“ Marv se nehýbal. „Chcete, abych...?“ „Běž dovnitř a rozluč se.“ Potom cítil zimu, bylo tu vlhko a táhlo tu od oken, která se nacházela těsně u stropu chodby, slabý kvílivý zvuk, který si razil cestu k podlaze. John si zapnul overal až ke krku, byl bavlněný, oranžové barvy, neměl žádný pořádný tvar, na 17

RO S LU N D & H ELLS TRö M

zádech a na stehnech byla bílou barvou vytištěná písmena DR – death row, cely smrti.

John se třásl po celém těle.

Možná to bylo chladem.

Nebo také zármutkem, který ho pomalu začínal přemáhat.

18