0035049

DRŽELA SE MATKY pevně za ruku.

Křečovitě tiskla její měkkou dlaň, jako už tolikrát během posledního roku, a matka jí odpovídala stejně pevným stiskem.

Nechtěla tam jet.

Jmenovala se Lydia Grajauskas a bolelo ji břicho, už když doma v Klajpedě na přeplněné stanici nastupovaly do autobusu. Jak cesta ubíhala, bylo to stále horší.

Nikdy předtím ve Vilniusu nebyla, představovala si, jak to tam asi vypadá, viděla fotografie a slyšela vyprávění jiných, ale teď se jí tam nechtělo ani za mák, nepatřila tam, neměla tam co pohledávat.

Naposled se s ním viděla více než před rokem.

Táhlo jí na devátý rok a představovala si tehdy, že ruční granát je docela dobrý dárek.

Otec si jí samozřejmě nevšímal, seděl zády k nim v té špinavé místnosti a bavil se s ostatními, s těmi, co popíjeli, povykovali a nenáviděli Rusy. Leželi s Vladim každý na jednom konci pohovky s nohama nataženýma směrem k sobě, pohovka byla obrovská a měla potah z hnědého odřeného manšestru, který nepříjemně páchl. Chodili tam občas, když byla škola zavřená a otec pracoval. Poslouchali. Šlo o něco s pistolemi a bednami s prachem, hlasité povykování mužů je uvádělo v úžas, nutilo je k tomu, aby tam trávili více času, než snad bylo zdrávo. Otcovi hořely tváře, jindy se to vlastně nikdy nestávalo, jenom občas doma, když se napil rovnou z láhve, přitočil se pak k matce a zezadu se k ní tiskl. Mysleli si nejspíš, že si toho nevšimla, a ona na sobě nedala nic znát.

11

RO S Lu N D & H ELLS TRö M

Napil se pak vždycky ještě trochu, matka také ochutnala s ústy přitisknutými k hrdlu láhve, a potom se vytratili do malé ložnice, vyhodili odtud všechny ostatní a zavřeli za sebou dveře.

Lydii se líbilo, když otci hořely tváře. Doma i ve společnosti ostatních mužů, když před nimi ležely zbraně, které čistili. Zdálo se, jako by při tom trochu ožil, nevypadal tak staře jako jindy, vždyť už mu probůh bylo skoro dvacet devět let.

Opatrně vyhlížela ven z okna autobusu.

Bolest v žaludku se teď ozývala naléhavěji. Autobus uháněl po silnici plné výmolů, a kdykoli jedno z předních kol narazilo na větší hrbol, otřáslo to trochu sedadlem, na kterém seděla, a ona v tu chvíli ucítila prudkou bolest někde přímo pod žebry.

Takhle to tedy vypadalo ve skutečnosti. Svět, který zatím neměla čas prozkoumat, celá dlouhá cesta z Klajpedy do Vilniusu. Nikdy dřív tam s matkou nebyla. Nesměla, stálo to moc peněz a nejdůležitější bylo, aby jela matka, matka tam jezdila každou druhou neděli už skoro rok, s jídlem a s penězi, které opatřila bůhvíkde. Lydia si říkala, že je těžké vědět, jaký otec ve skutečnosti je, o čem asi bude mluvit, matka mu nejspíš chyběla ze všech nejvíc.

Ten den s ručními granáty si jí ani nevšiml.

Ležela na pohovce, naklonila se dopředu a prohledávala krabice s výbušninou a s ručními granáty, přiložila si prst na ústa, aby Vladimu naznačila, že má být zticha, tátové nechtějí být rušeni. Stejně věděla, jak všechno funguje. Jak výbušnina a granáty, tak i malé pistole. Vždycky se na ně dívala, když cvičili, a o zbraních věděla tolik jako chlapi samotní.

Ještě pořád se upřeně dívala ven zabláceným oknem autobusu.

Lilo jako z konve, tabulky oken by tedy měly být čisté, ale místo aby déšť smýval z oken prach, jeho tvrdé kapky rozstřikovaly po skle špinavé hnědé bláto a pozorovat krajinu 12

BO x 2 1

bylo těžší než dřív. Silnice teď ale vypadala o něco líp, výmoly zmizely, autobus se přestal otřásat, a ji už nebodalo těsně pod žebry.

Držela granát v ruce, ještě když policie vyrazila dveře a vřítila se do velké místnosti.

Otec s ostatními na sebe křičeli, ale byli pomalí a za několik málo minut stáli všichni přitlačení ke zdi, s želízky kolem zápěstí, na jejich těla dopadala spousta ran. Nevzpomínala si, kolik jich vtrhlo do místnosti, možná deset, možná dvacet, jenom že znovu a znovu křičeli zatknis a že měli stejné pistole jako ty, které prodával otec, a že měli vyhráno, ještě než začali.

Jejich křik se mísil s řinčením zbraní a s cinkotem rozbíjejících se lahví.

Všechny tyto zvuky se jí zařezávaly do uší a potom se jenom proměnily v náhlé podivné ticho, když otec s ostatními leželi na zemi. To si asi pamatovala ze všeho nejlépe. Ticho, které všechno přehlušilo. už zase pevně tiskla matčinu dlaň. Přitáhla ji k sobě a nechala ji ležet na sedadle autobusu, držela ji, až jí zbělela kůže, tiskla ji, co jí síly stačily. Držela ji stejně pevně, když během přelíčení proti otcovi a ostatním mužům spolu s matkou čekaly před soudní budovou v Klajpedě. Seděly a držely se za ruce a matka potom dlouho plakala, když z jedné ze soudních síní vyšel vrátný v šedivém obleku a řekl jim, že byli odsouzeni k jednadvaceti letům vězení, všichni do jednoho.

Neviděla ho celý rok. Asi ji vůbec nepozná.

Lydia mačkala plátěný pytlík, který matka přivezla s sebou. Bylo v něm hodně jídla, byl naplněný až po okraj. Matka jí vyprávěla, co tam jedí, o kaši, kterou jim dávají, téměř každý den jenom nějakou mléčnou kaši. Matka mluvila o vitaminech, o tom, že člověk jinak onemocní a že všichni, kdo jsou ve vězení, potřebují a dostávají jídlo navíc od svých blízkých, kteří je přijíždějí navštěvovat.

13

RO S Lu N D & H ELLS TRö M

Autobus teď ujížděl docela rychle. Silnice byla širší, jezdilo po ní více aut, a domy za zablácenými okny autobusu byly vyšší, čím víc se přibližovali k Vilniusu. Domy, které uviděla nejdřív, někde v místech, kde byla silnice plná výmolů, byly ve špatném stavu. Teď ale zahlédla obytné domy, které se ze všeho nejvíc podobaly šedivým zdem se střechou z plechu, bydlelo v nich velké množství lidí. Byly ale přesto daleko modernější než ty první. Brzy se objevily ještě trochu dražší domy a potom všechny ty benzinové pumpy, všechny na stejném místě, usmála se a ukazovala si na ně prstem, nikdy dřív neviděla tolik benzinových pump pohromadě.

Venku skoro přestalo pršet, byla ráda, nechtěla, aby jí zmokly vlasy, dnes ne.

Lukuskeleské vězení leželo jenom několik set metrů od autobusové zastávky. Bylo to obrovské zařízení, vlastně celá čtvrť, obehnaná vysokou zdí kolem dokola. Kdysi tu býval ruský klášter, teď byl ale přestavěný a přibyly k němu nové areály. Bylo tam umístěno víc než tisíc vězňů.

Před těžkými šedivými vraty ze železa uprostřed betonové zdi se už stačila vytvořit fronta. Jiné mámy a jiné děti. Rodina za rodinou vcházela dovnitř, v temné místnosti uvnitř čekali ozbrojení dozorci v uniformě. Museli odpovídat na otázky. Držet v ruce své průkazy. ukázat všechno, co mají s sebou. Jeden z dozorců se na ni usmál, ale ona se neodvážila úsměv opětovat. „Jestli někdo začne kašlat, okamžitě odejdeš. V tom případě hned půjdeš ven.“ Matka se na ni upřeně podívala. Vypadala přísně, jako vždycky, když šlo o něco důležitého. Lydia se chtěla zeptat proč, ale neudělala to, matka jí dala jasně najevo, že o tom už nechce dál mluvit.

Vedli je oplocenou uličkou ven z hlavní budovy, na hor14

BO x 2 1

ním konci plotu byl ostnatý drát, vrhali se proti němu bílí štěkající psi. V jednom okně za mřížemi uviděla tváře dvou vězňů, sledovali ji pohledem, mávali na ni a pokřikovali. „Děvenko hezká, podívej se na nás, děvenko hezká.“ Šla vpřed, dívala se upřeně přímo před sebe, k další budově nebylo tak daleko.

Matka nesla pytlík v náručí, Lydia hledala její ruku, ale ruka nebyla k nalezení. už zase se jí křečovitě sevřel žaludek. Jako když kola autobusu přejížděla přes výmoly na špatně vyasfaltované silnici. Stoupali po schodišti, stěny byly natřené sterilně zelenou barvou, bodala ji ostře do očí. Dívala se raději na matčina záda, opírala se o ně rukama, když je vedli dál, do vyšších pater.

Zastavili se ve třetím patře a potom pokračovali za dozorcem, který ukázal do dlouhé temné chodby, zatuchlý pach se tu mísil s pachem dezinfekce. Před každými dveřmi, kolem kterých procházeli, stály popelnice s písmeny tbc na poklopu, nahlédla do jedné, která byla pootevřená, uviděla v ní kusy buničiny s chuchvalci krve.

Všichni měli oholené hlavy, byli bledí, vypadali unaveně.

Někdo ležel na posteli, jiný seděl s prostěradlem omotaným kolem těla, pár jich stálo u okna a rozmlouvalo. Osm postelí, v jedné řadě pod oknem, říkali tomu marodka. Otec seděl na posteli nejdál od nich.

Lydia se na něj potají dívala a říkala si, že vypadá menší než dřív.

Neviděl ji. Ještě ne. Čekala docela dlouho.

Matka k němu vykročila první, něco si povídali, diskutovali, nic z toho nemohla slyšet. Lydia ho pořád ještě pozorovala a za chvíli si uvědomila, že už se nestydí, už ne. Myslela na rok, který uběhl, na posměšky spolužáků, už ji nezraňovaly, když stála tady, v bezprostřední blízkosti. Dokonce i ono bolestivé bodání v žaludku se na chvíli uklidnilo.

15

RO S Lu N D & H ELLS TRö M

Když ho později objala, začal kašlat, ale ona z místnosti neodešla, jak předtím slíbila matce. Pevně ho sevřela do náručí, stisk nepovolila.

Cítila k němu nenávist, měl by se s nimi vrátit domů.

16

P ŘÍ TO M N O S T první část

PONDĚLÍ TŘETÍHO ČERVNA

V BYTĚ BYLO ticho. už to bylo dávno, co na něj myslela naposled, vůbec na někoho, kdo měl něco společného s tím, co bylo tehdy. Ale zrovna teď na něj myslela. Na poslední objetí, na to, jak stál v Lukuskeleském vězení, jí bylo deset let a on vypadal tak nepatrně a kašlal celým svým tělem, matka mu podala buničinu, kterou zaplnily chuchvalce krve, a on ji potom zmuchlal a hodil do jedné z velkých popelnic na chodbě.

Nepochopila, že to bylo naposled. Nejspíš to tehdy ještě nepochopila.

Lydia se zhluboka nadýchla.

Setřásla ze sebe nepříjemný pocit, usmála se do velkého zrcadla v hale. Bylo ještě pořád brzy ráno.

Někdo zaklepal na dveře. Stále ještě držela v ruce kartáč. Jak dlouho tady vlastně už sedí? Podívala se ještě jednou do zrcadla. Hlavu měla mírně skloněnou. Znovu se usmála, chtěla vypadat dobře. Měla na sobě černé šaty, tmavá látka se odrážela od její světlé pleti. Dívala se na své tělo, bylo to stále ještě tělo mladé ženy, od té doby, co sem přijela, se moc nezměnila, aspoň ne navenek. Čekala.

Nové zaklepání, tentokrát hlasitější. Měla by otevřít. Položila kartáč na polici u zrcadla, vykročila. Jmenovala se Lydia Grajauskas a měla ve zvyku si své jméno prozpěvovat, zpívala ho i teď, melodie pocházela z písničky pro děti, kterou si pamatovala ze školy v Klajpedě, refrén měl tři verše, 21