0035025

1. kapitola

Rozloučení Benátky, 4. srpen 1528

„Měla bys na kolenou děkovat Bohu, že Gianni Malipiero o sňatku s tebou vůbec uvažuje, Simono! Po těch hrozných událostech posledního roku jsem se v duchu strachovala, že se budeš muset uchýlit na zbytek života do kláštera.“ „Ne!“ Monna Donata Contariniová byla s rozumem v koncích.

Už několik dní se snažila vysvětlit své nejmladší dceři přednosti tohoto svazku, Simonu však nedokázala přesvědčit. „Řekni přece taky něco, Pierro! Nedopusť, aby to její trápení nikdy neskončilo,“ vyzvala manžela. „Rok smutku už skoro uplynul.

Slušnosti bylo učiněno zadost. Teď je třeba se rozhodnout. Není možné, abys marnila čas malováním květin v zahradě, Simono.“ Hleděla na svou dceru, která seděla na kraji lavice pod zahradním podloubím, jako by tu byla jen na návštěvě. Nedávala najevo sebemenší zájem. „Nejsi už dítě, Simono,“ napomenula dceru. „Už jsem se rozhodla,“ prohlásila Simona místo otce. „Nechci se znovu provdat. Nikdy! Proč taky?“ „Co je to za otázku?“ Matka jen zavrtěla hlavou. „Povinností každé ženy je rodit děti a vést domácnost. Slouží tím Bohu.“ 17

„Bůh mi děti odepřel.“ „Malipiero má tři malé děti. Žena mu zemřela při porodu. Po jeho boku budeš moct konečně splnit své poslání jako manželka a matka.“ Simona netoužila vychovávat tři usmrkance vdovci, který se nijak netajil tím, že žádá o Simoninu ruku pouze proto, aby zaopatřil své děti. Bylo jí jasné, že má velmi pošramocenou pověst.

I když patří k mocnému a vlivnému rodinnému klanu, nebude pro jejího otce za takových okolností snadné najít pro ni vhodného manžela. „Proč se protivíš své matce?“ zeptal se Piero Contarini. Od okamžiku, kdy se Simona vrátila zpět do domu rodičů, musel dělat často mezi oběma ženami prostředníka. Byl ke své dceři po celou tu dobu velice tolerantní. Zažila hodně zlého a potřebovala se nejdřív vzpamatovat. Nové manželství by však minulost definitivně vymazalo a uvedlo v zapomenutí. „Když se už přestalo o Zaninově vraždě mluvit…“ „Já jsem jeho smrt nezavinila,“ skočila mu Simona nezvykle příkře do řeči. „Poradní sbor čtyřiceti kriminalistů usvědčil z toho činu obchodního agenta z Kypru. Zanino si za svůj špatný konec mohl sám, protože podváděl a lhal. Nevidím důvod, proč bych měla za ten zločin déle pykat.“ Než vynesl trestní soud v Benátkách tento jasný rozsudek, musel Piero Contarini uplatnit veškerý svůj vliv, aby jeho dcera nebyla uvržena do žaláře. Její nevina byla prokázána bohužel příliš pozdě, kdy už pověst mladé vdovy utrpěla nenapravitelné škody. Simona se nastěhovala zpátky do rodičovského domu, palác jejího zavražděného manžela zůstával zavřený. Našli se však lidé, kteří byli stále ještě přesvědčeni o tom, že Simonu nezbavila obvinění její nevina, nýbrž jméno Contarini. „Tím spíš je důležité, abys vedla opět normální život a neschovávala se v domě rodičů,“ poznamenal Piero ve snaze spor matky a dcery urovnat.

18

„Nový sňatek by nejlépe dokázal učinit přítrž všem pomluvám,“ poznamenala Donata. „Jak má Lucca dosáhnout v lepší společnosti uznání a moci, když jeho sestra ponese nadále jméno zavražděného podvodníka?“ Rozhovor se točil neustále kolem dokola. Simona zachovávala jen s námahou klid. Nové manželství, které její matka zosnovala, mělo posloužit především k obnovení bezúhonné pověsti rodiny.

Donata milovala své čtyři dcery, jediný syn však byl pro ni absolutně vším. Luccova politická kariéra a jeho vážnost v Benátkách byly v jejím životě to nejdůležitější. „Copak nemůžu vést svou vlastní domácnost?“ dovolávala se Simona souhlasu otce. Často v něm měla spojence. Byla jediná, kdo z jeho potomků zdědil umělecké nadání, které tak obdivoval u svého dědečka. Když byla malá, snažil se podporovat její talent vhodnými učiteli, což mu dcera oplácela horlivostí. Zanino se jejím obrázkům jen vysmíval, a když zjistil, jak moc ji její záliba těší, malování jí zakázal.

Donata zavrtěla hlavou tak rezolutně, že Simona na otcovu odpověď nečekala. Věděla, že jí nikdy v přítomnosti dětí nebude odporovat. „Nemusí to přece být v Benátkách,“ prosila úpěnlivě. „Dovolte, abych odešla na terraferma, na náš statek. Copak jste se nezmínili, že správce zestárl a na svou práci už nestačí, otče?

Kdybych…“ „Bůh chraň!“ Donata se rychle pokřižovala. „To by byl další skandál. Contariniová selkou! To nepřipadá v úvahu! Ne, musíš se všem postavit čelem. Vezmeš si Malipiera a hotovo. V neděli.

V kostele svatého Marka.“ „Já – se – nikdy – už neprovdám,“ pronesla mladá žena hlasitěji než jindy, se zdůrazněním každé jednotlivé slabiky. „Za nic na světě. To přísahám při všem, co je mi svaté.“ „Ty… ty…“ 19

Simona poprvé v životě viděla, že její matka není schopna slova. Podívala se na otce, který na ni upíral nezvykle zdrženlivý pohled. Bylo pro ni těžké klást mu odpor. Velice ho milovala. Byl to vysloveně krásný muž. Z jeho modrých očí vyzařovala dobrota, a ačkoli mu světlé vlasy už zešedivěly, působil stále ještě impozantním dojmem. „Ty si dovoluješ se nám protivit,“ konstatoval Piero to, co bylo zjevné. „Zahnali jste mě do úzkých,“ namítla Simona a hlas se jí třásl. „Věřte mi, že vás nechci trápit. Vždy jsem se snažila být poslušná a dělat to, co je správné, ale existují určité meze. Ušetřete mě nového manžela, prosím vás!“ Pod podloubím se rozhostilo ticho. Když Donata sepjala ruce, brokátové sukně jí zašustily. Simona se neodvažovala na ni pohlédnout. Od okamžiku, kdy byla schopná myslet, nevěděla, zda svou matku miluje nebo se jí bojí. Pravděpodobně oboje. Donata Contariniová vedla rodinu i dům energickou rukou. „Pak ti tedy zbývá jen jedna možnost – uchýlit se do kláštera,“ přerušil otec po chvíli mlčení. „A když Benátky prostě opustím?“ „V žádném případě neodejdeš sama na pevninu,“ prohlásila Donata rozhodně. „V Benátkách ale nemůžu zůstat! To přece uznáte!“ Nedostalo se jí žádné odpovědi. Nevydržela už klidně sedět.

S odvahou, kterou jí dodávalo zoufalství, prosila: „Musí přece někde na světě existovat místo, kde budu moct žít, aniž by mě někdo očerňoval, znásilňoval, pokořoval a mučil.“ V rozčilení prozradila příliš mnoho. Uvědomila si to až v okamžiku, kdy si matka zděšeně zakryla ústa rukou. Otec se na židli naklonil kupředu a svraštil čelo. Oči mu potemněly hněvem. „Odvážil se tě snad Zanino Bragadin bít?“ zvolal pohoršeně. „Nejen to,“ přiznala Simona po dlouhém mlčení mdle. „Proto 20

se už nikdy dobrovolně nepodřídím žádnému muži. To raději ukončím život vlastní rukou.“ „Nehřeš, dítě!“ „Toho rána, co byl Zanino nalezen mrtvý, jsem byla k tomu odhodlaná. Měla jsem jeho dýku v ruce, protože jsem ji chtěla obrátit proti sobě. Nedokázala jsem najít jiné východisko.“ Simona se ještě i dnes sama sebe ptala, zda by v případě, že by ji Zaninův tělesný strážce nevyrušil, opravdu našla odvahu ten záměr uskutečnit. Nikdy se to už nedoví.

Piero a Donata se na ni zaraženě dívali. Ani jeden nevěděl, co by na to měl říci.

Simona klesla znovu na lavici a zakryla si obličej rukama.

Hrozně se styděla. Ještě nikdy nemluvila s nikým o tom, co všechno musela v manželství snášet. Chtěla zapomenout. Teď však sama otevřela dveře vzpomínkám.

Blížily se rychlé kroky. Lokaj v livreji Contariniova domu přinesl zprávu, na kterou Piero čekal. „Posílají pro vás z přístavu, messèr Contarini. Dorazila loď z Flander, kterou očekáváte. Karavela Christina přistála u přístavní hráze vedle svatého Marka.“ „Děkuji, už jdu.“ Přikázal sloužícímu, aby na něj počkal u vrat, a obrátil se na ženu a dceru. V okamžiku, kdy jim začal udílet pokyny, bylo na něm znát, že se mu ulevilo. „Řešení nám posílá samo nebe. Až se bude karavela vracet do Flander, odpluješ s ní, Simono. Naši příbuzní v Bruggách a Antverpách tě přijmou s otevřenou náručí. Máme mezi sebou výborné vztahy. Můžeš tak opustit Benátky, aniž by se začaly šířit zlé pomluvy. Rozhlásíme, že jsme tu cestu plánovali už dlouho a čekali jen na příjezd Christiny. Poskytne ti to dost času, aby ses mohla se všemi těmi hrůzami vyrovnat.“ „Ale Malipiero…“ Contarini odbyl tentokrát námitku své ženy mávnutím ruky.

21

„Zapomeň na ty vdavky, Donato. Malipiero si najde jinou. Tahle cesta je nejlepším řešením. Po všem, co naše dcera prodělala, aniž bychom jí přispěchali na pomoc, si od nás zaslouží trochu shovívavosti.“ „Nemůžeme ji přece nechat cestovat samotnou!“ „Nebude cestovat sama. Vzpomínám si mimochodem na svou babičku. Podnikla stejnou cestu a našla s Lucasem Contarinim v Benátkách štěstí.“ Otec hájí její plán! Je na její straně! Poprvé po nekonečně dlouhé době pocítila Simona opět stopu naděje.

Než se stačila vzpamatovat natolik, aby mu mohla poděkovat, byl pryč. V domě se rozléhalo jeho volání, jímž se sháněl po Luccovi.

Ze zamyšlení ji vytrhla matka, která se lehce dotkla její paže. „Opravdu to chceš, dítě?“ Donatě se třásl hlas. „Opustit Benátky? Narodila ses a vyrostla v tomto městě, neznáš jiný život. Nikde na světě není město, které by se Serenissimě podobalo. Je jedinečná.“ Simona jasně cítila, jak je matka vyvedená z míry. Pocházela z rodiny vládnoucího dóžete Andrey Grittiho. Lásku k Benátkám sála spolu s mateřským mlékem. Benátky byly pro ni pupkem světa. „Nevíš nic o Flandrech, natož pak o Francii nebo Španělsku,“ pokračovala matka. „Karavela bude plout podél pobřeží. Lodě Contariniových volí raději tuto trasu, aby se vyhnuly přepadení pirátů. Budeš na cestě strašně dlouho a za dost bídných poměrů.

Nevydržíš to.“ „Každopádně hovořím jazykem našich příbuzných, matko. Také francouzsky a španělsky mluvím plynně. Zapomněla jste snad, jak důkladného vzdělání se vašim dcerám dostalo?“ Simona si nechtěla nechat nahnat strach. „Přesto je ten úmysl šílený. Nezuří snad dokonce ve Flandrech válka?“ 22

„Ve Flandrech se neválčí, matko. Proč neustále hledáte nějaké překážky? Víte stejně dobře jako já, že po smrti posledního burgundského vévody, který přišel o život v bitvě u Nancy, zbraně mlčí. Flandry teď patří k habsburské říši. Císař Karel pověřil správou nizozemského území svou tetu Markétu. Říká se o ní, že je velmi schopná a je velkou mecenáškou umění. Můžete si být jistá, že se mi v Bruggách ani Antverpách nic zlého nestane.“ „A co Francie? Vojenské jednotky krále Františka pronikly až k Milánu!“ „To bylo v roce 1515, matko! Teď se píše rok 1528. Benátky tvoří s Francií, církevním státem, Milánem a Florencií Cognackou ligu. Jsme spojenci. Kromě toho se našemu dóžeti zatím vždy podařilo udržet Benátky stranou všech svárů. Žádná loď Serenissimy není v nebezpečí.“ „Je to spojenectví namířené proti habsburskému císaři, jehož moc neustále roste,“ opáčila Donata nakvašeně. „Francouz nikdy neodpustí Habsburkovi, že ho ve Španělsku uvěznil. Přestože byl z žaláře propuštěn, dodnes odmítá postoupit burgundské území Habsburkům, ačkoli se k tomu zavázal. Povede to k další válce.“ Simonu překvapilo, že se matka všemi prostředky snaží zabránit jejich rozloučení. Neměla by být naopak ráda, že se své vzpurné dcery konečně zbaví? „Nesuďte francouzského krále příliš tvrdě,“ namítla Simona. „Dlouhých šest měsíců v madridském žaláři jeho zdraví určitě poznamenalo. Je pochopitelné, že se po takovém zážitku naoko vzdal svých nároků na Itálii stejně jako na Burgundsko a Artois.

Karel ho navíc vydíral.“ „A co jeho nezletilí synové, které si císař ponechal jako rukojmí?“ „Matko, prosím vás! Jak tohle všechno souvisí s mou cestou do Flander?“ vybuchla Simona. Došla jí už trpělivost. „Otec dobře 23

zná politickou situaci i všechna rizika. Přece si nemyslíte, že by připustil, abych se řítila do neštěstí?“ Donata nevěděla, co na to odpovědět. Otočila se a vyšla z místnosti. Simona se za ní dívala s pochybnostmi. Může se na tu cestu těšit nebo matka otce zase přemluví? *

*

*

Rozloučení nebylo pro Simonu právě snadné. Když si uvědomila, že rodiče, sestry a bratra velmi dlouho neuvidí, nepřipadala jí minulost najednou tak zlá. Donata ji stejně jako jindy láskyplně objala. Na tvářích ji pálily polibky sester. Lucca jí záviděl. Poznala na něm, že by si to s ní rád vyměnil.

Poslední objetí patřilo otci. Strčil jí potají úzkou krabičku, kterou šikovně skrýval před ostatními. „Otevři to, až budeš sama,“ řekl s významným mrknutím. „A teď s Pánem Bohem jdi. Kapitán na tebe čeká. Loď musí za přílivu odrazit.“ Nábřeží svatého Marka lemoval dav složený z příbuzných a zvědavců. Při pohledu z nejvyššího bodu nástavby na zádi lodi se jejich obličeje rozplývaly. Když námořníci odvázali lana, která poutala loď k pevnině, slyšela Simona volání, viděla, že mávají klobouky, šátky a květinami. Lidé se zmenšovali, barvy se vpíjely do sebe navzájem. Obrysy města, které ještě nikdy neviděla z takové vzdálenosti, byly stále menší a menší. Dóžecí palác a zlatá kupole katedrály se leskly v paprscích vycházejícího slunce.

Benátky zmizely.

Voda šplouchala o lodní trup. Vítr se opíral do těžkých plachet, napínal lana. S tichým šuměním se loď Christina vydala na cestu.

Simona cítila pod nohama, jak se plavidlo pohybuje. Nastavila obličej větru a zavřela oči. Nedokázala už zadržet slzy.

Ať už jí budoucnost přinese cokoli, přísahala si se vší naléha24

vostí: Nikdy už neudělám nic, co bych sama nechtěla. Můj život patří jen mně! „Svatá Marie, Matko boží, rozprostři svůj plášť nad námi.

Ochraňuj a opatruj nás…“ Necestovala sama. Až do této chvíle se Simoně dařilo nevěnovat této okolnosti pozornost. Donata Contariniová vybrala z dam, které ve své dobročinnosti podporovala, Elisabettu Grittiovou.

Vdova po námořním kapitánovi byla mohutné postavy. Dokázala si mužským hlasem vydobýt respekt, ačkoli vždy velice dbala na to, aby vystupovala jako dáma, a vyžadovala, aby se tak s ní i zacházelo.

Od hlavy po paty byla oblečená v černém. Simoně připomínala vránu. Zbožnou vránu, která se ustavičně modlí růženec a kárá hříchy. Už teď ji muži na lodi obcházeli obloukem. „Měla byste se také modlit,“ vybídla Simonu důrazně. „Můj zesnulý manžel s oblibou říkával: Moře je hluboké a náladové jako žena. Když se na něj člověk chce vydat, musí si zajistit přízeň nebes.“ „Váš muž zůstal na moři?“ Simona se snažila zavést hovor na méně zbožné koleje. „Ne, vylovili ho z vody v Dorsoduru. Utopil se. Pravděpodobně byl opilý. Bůh buď milostiv jeho hříšné duši.“ „Vaše modlitby mu pomůžou,“ poznamenala Simona a zanechala dalšího vyptávání. Neměla chuť se bavit, věnovala se raději vlastním myšlenkám.

Od otce věděla, že karavela veze náklad hedvábných látek, řeckého vína, zrcadel a drahocenných skvostů z dílen benátských zlatníků. Antverpy, domovský přístav této lodi, připravil již Bruggy a Gent o místo nejvýznamnějšího flanderského obchodního centra. Christina je pravděpodobně jednou z posledních lodí, které před vypuknutím podzimních bouří podniknou dalekou cestu Středozemním mořem a širým oceánem. Kapitán Gerards se neodvažoval předpovídat, kolik času si ta plavba vyžádá.

25

V postranní kapse svého pláště cítila Simona dárek od otce.

Ačkoli byla zvědavá, chtěla počkat na příhodný okamžik, aby jej otevřela. Každopádně chtěla být v té chvíli sama. Nebylo to snadné, protože obývala kajutu s Elisabettou.

Ve světle svíčky nabodnuté na železném trnu lucerny otevřela skříňku okamžitě, jakmile se Elisabetta večer otočila ke zdi. Vdovino tělo přetékalo přes okraje úzkého dřevěného lůžka, poprsí se klenulo pod dekou. Hlasitě chrápala. Simoně ten zvuk nemile připomněl Zanina.

Pomalu zvedla sametovou látku. Ležela před ní dýka. Stříbrná rukojeť se ve světle blýskala, acháty se leskly. Poznala ten nůž na první pohled. Naposledy ho viděla v ruce soudce, který ji obvinil z vraždy manžela.

Zmocnila se jí hrůza. Špičkami prstů se dotkla jizvy na rameni.

Jak otec k té zbrani přišel? Co jí tím dárkem chce naznačit?

Mezi dýkou a látkou byl zastrčený složený papír. Otcův rukopis dobře znala, musela však list přidržet blíž u světla, aby si mohla řádky přečíst.

Nebesa ať vedou tvé kroky při této cestě na sever, moje dcero. Ať tě ta zbraň provází a připomíná ti, že věci často nejsou takové, jaké se zdají. Nos tu dýku u sebe, ačkoli ti připomíná Zanina. Ta vzpomínka ti možná dodá sílu k tomu, abys ji, bude-li to někdy nutné, dokázala použít.

Do konce života mě bude tížit, že jsme tě neochránili tak, jak bylo třeba. S těžkým srdcem ti dáváme svobodu, po níž toužíš.

Ve svém zavazadle najdeš průvodní listy adresované tvým příbuzným i vlivným osobám ve Flandrech a Francii. Jsi Contariniová. Kdybys někdy potřebovala pomoc, otevře ti to jméno mnohé dveře. Modlíme se k Bohu, tvá matka i já, abys tam v dáli našla to, co ti v Benátkách zůstalo odepřeno – štěstí a spokojenost.

Tvůj otec Piero Contarini 26