CÍSAŘOVNA A „KRÁL SLUNCE“
Zasedání rady ministrů dne 4. května 1982: samovláda rakouské sociální demokracie (SPÖ) se otřásá v základech. První průzkumy naznačují jasný úspěch referenda proti stavbě konferenčního centra ve Vídeňském mezinárodním centru („UNO City“), které iniciovala lidová strana (ÖVP). (Protest skutečně podepsalo 1,4 milionu signatářů.) Ale SPÖ pořád ještě doufala, že v televizním duelu mezi kancléřem Brunem Kreiskym a šéfem lidovců 7. května 1982 dosáhne obratu veřejného mínění. Ale měla to být zároveň zkouška zdatnosti, jestli předseda vlády sužovaný nemocnýma očima a ledvinami (Kreisky chodil na dialýzu) bude moci v příštím roce znovu nastoupit do voleb do Národní rady. Jeho tiskový mluvčí Wolfgang Petritsch mě ujišťoval, že „kancléř přesto bude svolný zabývat se po ministerské radě vaší (anachronickou?) záležitostí“. Přitom se jednalo o osud poslední rakouské císařovny a uherské královny Zity. Počátkem května 1982 mě dostihl telefonát ze zadumaného renesančního zámku Waldstein v Übelbachu u Štýrského Hradce.Ve sluchátku se ozvala Elisabeth von Liechtenstein, nejmladší dcera císaře Karla a císařovny Zity. „Matce bude 90, je už 63 let v exilu a ráda by se vrátila do Rakouska,“ vysvětlovala dcera a dodala: „Ovšem aniž by se vzdávala eventuálních nároků na trůn.“ A: „Můžete ji v tom podpořit?“ Když jsem pak Bruna Kreiského oslovil po press foyer ministerské rady v Kamenném sálu, kancléř na mě rozmrzele zavrčel: „Nuže, musíte být aspoň natolik republikán, pane Kindermanne, abyste říkal excísařovna.“ A pak dodal 12