P RVN Í K AP ITO L A
K
dyž jsem nyní našla způsob, jak vzlétnout, jakým směrem se mám vydat do noci? Má křídla nejsou bílá a opeřená; jsou zelená a vyrobená z hedvábí, které se chvěje ve větru a skládá se do rytmu mých pohybů – nejdřív vlaje dokola, pak vytvoří přímku a nakonec opíše takový tvar, jaký mě zrovna napadne. Tmy za zády se nebojím, ani hvězd před sebou. Musím se nad svým bláznivým fantazírováním usmát. Lidé létat neumí, přestože před nástupem Společnosti se vyprávěly pověsti o bytostech, které to dokázaly. Jednou jsem viděla takový obraz. Bílá křídla, modré nebe, zlaté kruhy nad hlavami, oči obrácené k obloze a v nich překvapený výraz, jako by ty postavy nemohly uvěřit, v jaké situaci je malíř namaloval, jako by nemohly uvěřit, že se nohama nedotýkají země. Ale to byly jen báchorky. To dobře vím. Jenže dnes večer na to lze snadno zapomenout. Vlak hladce plachtí hvězdnatou nocí a mně buší srdce tak rychle, až mám pocit, že se co nevidět vznesu k obloze. „Nad čím se to usmíváš?“ ptá se Xander, zatímco si uhlazuju záhyby šatů ze zeleného hedvábí. „Nad vším,“ odpovím a je to tak. Na tenhle den jsem čekala strašně dlouho. Dnes mám svůj seznamovací večírek. Poprvé uvidím tvář chlapce, kterého mi přidělili. Poprvé uslyším jeho jméno. •5•