K
dyž se spisovatel Flavius Josephus dozvěděl od svého sekretáře, že císař umírá, dokázal nehnout ve tváři ani svalem. Ovládl se dokonce natolik, že pracoval jako obvykle. Bylo ovšem dobře, že sekretář seděl u psacího stolu, zatímco Josef přecházel sem a tam za jeho zády. Pohled na ten klidný, ironicky zdvořilý obličej by dnes Josef nesnesl. Ale ovládl se, vytrval a teprve po hodině práce prohlásil, že to pro dnešek stačí. Jakmile však osaměl, vášnivé, šikmé oči mu vzplanuly, na bral zhluboka dech, celý zářil. Vespasián umírá. Jeho císař. Odříkával sám sobě nahlas aramejsky, znovu a znovu, s hlu bokým uspokojením: „Teď tedy císař umírá. Teď umírá Mesiáš, pán světa, můj císař.“ Měl právo říci – můj císař. Byl s ním svázaný od prvního setkání, od oné chvíle, kdy jako zajatý generál povstalecké židovské armády byl po pádu poslední pevnosti vyhladovělý a vyčerpaný předveden před Římana Vespasiána. Josef stiskl rty, když si na to setkání vzpomněl. Tenkrát pozdravil toho muže jako Mesiáše, jako budoucího císaře. Byla to trapná vzpomínka. Promlouvala z něho tehdy horečka, způsobená nevýslovným strádáním? Či to byl jen chytrý manévr, který mu vnukl pud sebezáchovy? Zbytečné úvahy. Události mu daly za pravdu, dal mu za pravdu bůh. Viděl před sebou starého muže, který nyní umírá, jeho tvrdá, široká ústa uprostřed mohutné, holé sedlácké hlavy, 7