Nimbus (8. ledna 1978)
Je mi jedenáct, stojím mezi kočkami prožranými kočičí rýmou a prašivinou. Jsou to pokroucené kostry potažené tenkou kůží; nakažlivé, kdo se jich dotkne, může zemřít. Motouz jim každé odpoledne nosí žrádlo na konec zahrady naproti domu. Občas ji doprovázím. Jdou nám pomalu naproti, naklánějí se ke straně, dívají se na nás očima, které jsou kapky vody a bláto. Z umírajících jsem se upnul k té nejhorší, k té, co se na asfaltu cestiček drží vzadu, na dně propasti; slyší kroky a pomalu otáčí hlavu, jako slepec za zvukem písně. Černá srst v poryvech ustupuje na šupinaté kůži, jedna tápající tlapa se ztrácí mezi ostatními; kulhala už jako malá, teď je velká, je chromá od narození. Motouz postaví kastrol na zídku, ze které vyrůstá bledě zelená mříž. Když je ke mně zády, dotknu se mříže jazykem, ucítím chlór starého nátěru, rez, obrátím se a polknu. Naberu na lžičku hromádku kolínek s masem, přenáším ji, sednu si na bobek vedle chromé a dám jí čichnout ke krmení. Přiblíží svůj zbídačený čumák, tlama se ztrácí v páře; pak uždíbne dvěma zuby hrudku černého masa a začne ji ohlodávat. Motouz mi naznačuje, ať na ni nesahám, řekne mi, ať jí to tam všechno vyklopím a jdu pryč. A tak vytvořím vulkánek z kolínek, chromá ho poslouchá čenichem, pak zase začne hlodat tu hrudku, zarputile, každé sousto procedí přes řídké zuby, kroutí přitom hlavou, aby je přemohla a spolkla, aby proměnila krmení v krev. Když je s tím hotová, schoulí se s čumákem u země před vlhkým vulkánkem, modlou k zbožňování. Už nemá hlad, sípavě oddychuje ve vějíři žeber. 7