Page 1

KAPITOLA PRVNÍ

Z malých začátků...

Narodila jsem se roku 1965 jako Donna Topenová, ale teď mě všichni znají pod mým muslimským jménem Donya Al-Nahi. Mám však i další pojmenování – profesionální zlodějka dětí, únoskyně, Červený Bedrník a James Bond se zahalenou hlavou. Já o sobě raději uvažuji především jako o matce, za druhé jako o přítelkyni jiných matek a pak, a jen v extrémních případech, jako o zachránkyni dětí. Narodila jsem se ve Walton on Thames v Surrey manželům Sandymu a Anne Topenovým. Můj otec byl medvěd, robustní muž, který pracoval jako letecký inženýr. Matka byla atraktivní a temperamentní žena v domácnosti, stejně jako tolik žen v tehdejší době. Byla inteligentní a jiskřivá a mě často napadlo, že kdyby dosáhla v životě většího naplnění, nebyla by to tak složitá a nešťastná osoba. Jeden novinář kdysi trochu arogantně poznamenal o mně a mé práci, že má „role mstitelky matek naplňuje jakousi složitou osobní psychickou potřebu“. Nepochybně byl přesvědčen, že je výjimečně jasnozřivý, ale ve skutečnosti prostou pravdou je, že mi vždycky bylo dost jasné, že mé nešťastné dětství a nejistý vztah s matkou leží za mým základním životním postojem – za mým neotřesitelným přesvědčením, že děti mají právo na štěstí a vždy by měly mít možnost být se svou matkou. Na tom nevidím nic špatného a jsem pyšná na to, co jsem udělala, abych pomohla zase spojit členy rodiny, kteří byli přinuceni žít odděleně. 13


DĚTI

SI VZÍT NENECHÁM

Mí rodiče byli Skotové původem z Dundee, ale kvůli otcově práci se hodně stěhovali. Letecký průmysl je hodně specializovaný, proto jsme museli balit kufry podle toho, kam otce vedla jeho práce. Možná to, že jsem nikde nezakořenila, nikdy se neusadila na déle než na pár let, vedlo k té nejistotě ve mně, kterou jsem nehodlala předávat svým dětem. Rodiče rozhodně neměli to, co by se dalo nazvat šťastným manželstvím. Hodně se hádali a bojovali spolu. Narodila jsem se zhruba rok před Tracy, svou mladší sestrou, a přibližně rok po Sandře, vmáčknutá mezi ně. Se Sandrou si nejsme zvlášť blízké, ale s Tracy mám lepší vztah. Jako dítě jsem z nich byla nejklidnější a ráda se schovávala před křikem a špatnými pocity ve svém pokoji s hračkami. Byla jsem jiná než mé sestry, které byly nevázané a hlučně si hrály. Já jsem ukládala své panenky do krabic, ve nichž jsem je dostala. Vždycky jsem je jen čas od času vytáhla, abych se na ně podívala, a pak je zase dokonale zabalila. Udržovala jsem je tak, jak je prodávali v obchodě. Jsem si jistá, že by psycholog mluvil o nutkavé potřebě pořádku mezi zmatkem a neštěstím. Já jsem si jen myslela, že tak vypadají lépe. Mou nejoblíbenější hračkou, která se stála mým trvalým průvodcem, bylo ručně pletené růžové prasátko, jemuž jsem říkala Percy. Spalo se mnou a pomáhalo mi držet zlobivé panenky v pozoru. Jednoho dne jsem vstoupila do svého pokoje a zjistila, že ho Sandra s Tracy pověsily za krk na lustr. Vřískala jsem, plakala a byla k neutišení, i když ho táta odříznul a ukázal mi, že je úplně v pořádku. Jak roky plynuly, byly hádky mezi mými rodiči stále horší a horší a můj vztah s matkou se nikdy pořádně nerozvinul. Ačkoli ji to zraní, až si to přečte, mé vzpomínky na ni nikdy nejsou vřelé a pamatuju si, že mě mnohokrát uhodila. Jako dospělé jsme si teď do určité míry bližší, ale bolest nad nešťastným dětstvím je s vámi neustále. 14


Z

M A LÝ C H Z A Č ÁT K Ů . . .

Máma vedla rodinu tvrdou rukou. Trvala na tom, abychom dělaly všechny své povinnosti: třeba si čistily boty nebo uklízely pokoje. Když jsme nedostály jejím přesným standardům, byly jsme potrestány. K tomu všemu tu byla skutečnost, že jsme se často stěhovali, takže jsem ani nemohla mít blízké kamarády. Jedno s druhým to doma vedlo k chladné a zastrašující atmosféře. Když mi bylo asi sedm, matka z důvodů, kterým jsem tehdy nedokázala přijít na kloub, odešla na rok z domova a o nás se staral otec. Snažil se, jak nejlíp dokázal, samozřejmě, ale protože chodil do práce, bylo to pro něj velmi těžké. Do věci se vložili sociální pracovníci a na dobu, kdy byl v práci, jsme měly zařízený dozor. Asi po roce se matka vrátila a věci se vrátily ke své normální, smutné rutině. Má matka měla spoustu arabských přátel. Nevím, jak se s nimi seznámila ani co to bylo za lidi, ale nějak jsem zřejmě zdědila její náklonnost ke Střednímu východu. Zažívaly jsme ale i šťastnější časy. Pamatuji si, že asi v době mezi mými devíti a dvanácti lety jsme bydleli ve velkém domě v Earithu poblíž St Ives v Cambridgeshiru, nedaleko od Sohamu, který teď už vždy bude spojován se strašlivými a brutálními vraždami těch dvou malých andílků, Jessicy Chapmanové a Holly Wellsové. Nikdo nikdy nemůže zapomenout na jejich často uveřejňovanou fotografii, kde jsou zachycené v tričkách Manchester United na rodinném grilování, šťastně se usmívají, celý život před sebou – v den, kdy byly zavražděny. Bydleli jsme v obrovském viktoriánském domě s pokoji pro služebnictvo a tolika ložnicemi, že si ani nevzpomínám na přesný počet. Kolem se rozkládala rozlehlá zahrada, v níž se můj excentrický otec rozhodl postavit si vlastní letadlo. V současné době se prozíravěji drží motorek. Tenkrát jsem chodila do školy Ramsey Abbey v Huntingdonu, několik mil vzdálené, kde jsem si našla dvě dobré přítelkyně, Sarah a Sharon. Sarah se přezdívalo Minkie a byla to 15


DĚTI

SI VZÍT NENECHÁM

velmi hezká holčička, která měla ráda koně. A Sharon, neboli Gertrude, jak jsme jí říkali, byla velmi zemitá. Mně se přezdívalo Dodo. Byly to mé nejlepší a jediné přítelkyně. Naneštěstí toto krátké období klidu nevydrželo dlouho. Brzy jsme se zase stěhovali, tentokrát do Bushey, satelitního městečka v Hertfordshiru, nedaleko Watfordu. Nenáviděla jsem to tam. Chodila jsem do watfordské základní školy, mé chování však bylo stále podivínštější. Neustále jsem se dostávala do malérů, pořád jsem měla nějaké tresty nebo zůstávala po škole. Zřejmě jsem měla problémy s autoritami, jako tolik dětí s nešťastným životem doma. Zdá se zcela jasné, že ty problémy měly svou příčinu v rodině, a právě to mě vedlo k přesvědčení, že nesoulad mezi rodiči má vliv na děti. A proto dnes pevně věřím, že rodiče, kteří spolu nevycházejí, by se raději měli rozvést, než nutit své děti trpět v zoufalém prostředí. Jediným slunečním paprskem ve škole byl můj učitel angličtiny John Hilley. Myslím, že byl hotové zlatíčko, nejlepší ze všech, nejúžasnější. Abych byla úplně upřímná, řekla bych, že jsem se do něj zamilovala, jak se to školačkám stává. Zdálo se, že jen on mi rozumí. Chápal problémy, které mě trápily, a tušil, jak moc mě ovlivňuje dění doma. S láskou vzpomínám na to, jak jsem se svým otcem jela do Španělska, když mi bylo asi čtrnáct. Měl z nějakého pracovního důvodu vyzvednout letoun Dakota DC-3 a pak s ním odletět zpátky do Británie. Byla jsem skoro nemocná rozčilením, když řekl, že můžu jet s ním. Ve Španělsku jsme bydleli v hotelu a jednou po večeři, když otec odešel do svého pokoje, jsem se vykradla dolů do baru a setkala se tam se skupinou letušek, které se chystaly si někam vyrazit. Vypadala jsem starší, než jsem byla, zvlášť když jsem se nalíčila, tak jsem šla s nimi. Když jsem se ve čtyři či v pět hodin ráno vracela, začínalo už svítat a ke své hrůze jsem na balkoně spatřila otce, který se rozhlížel kolem a zjev16


Z

M A LÝ C H Z A Č ÁT K Ů . . .

ně mě hledal. V zahradě hotelu bylo bludiště, kradla jsem se proto tudy, pokoušela se skrýt před jeho pohledem. Samozřejmě mě z výšky balkonu stejně uviděl. „Donno!“ zařval. „Co, sakra, děláš v tom bludišti? Okamžitě ať jsi nahoře, nebo tě zabiju...“ Cestou zpátky do Británie přemluvil pilota, aby mě pustil k řízení. Letěli jsme nízko nad pobřežím Francie, dívali se na moře, pod námi byl nádherný den, spousta jachet a plachetnic. Nejistě jsem se usadila a pokoušela se poslouchat příkazy. Chopila jsem se řídicí páky a stáhla ji k jedné straně. Pilot pochopitelně okamžitě znovu popadl řízení, ale když jsem se podívala z okna, všimla jsem si, že jedna z jachet se zoufale pokouší udržet zpříma ve víru vzduchu, který jsem nechtěně způsobila. Byla jsem typický puberťák, proto mi to přišlo strašlivě směšné. Tátovi – a zbytku posádky – samozřejmě moc ne. Když jsme pak letěli přes Francii, stala se další věc, která mi uvízla v paměti. Jeden z otcových obchodních partnerů ve Španělsku nám dal hromadu mražených kuřat, abychom si je vzali domů. Roztomilý nápad, ale v tu chvíli už byla rozmrzlá a začínala zapáchat. Museli jsme tedy letět tak nízko, abychom mohli otevřít dvířka kabiny a jedno po druhém je vyházet ven. To mi zase přišlo zábavné. Bylo to jako levná komediální verze The Dam Busters. Tátovi se tyto záležitosti pochopitelně zdály méně zábavné. Už nikdy mě pak nepozval, abych ho na služebních cestách doprovázela. V patnácti jsem života doma měla už natolik po krk, že jsem dospěla k závěru, že už je toho dost. Neměla jsem nejmenší výčitky kvůli opuštění domova či školy. I když by to většina mých feministických přítelkyň nerada slyšela, neměla jsem naprosto touhu pokračovat na vysoké škole, vzdělávat se a usilovat o kariéru. Všechno, co jsem kdy chtěla, bylo mít děti a být mámou. Neměla jsem však moc zájem o muže – byli 17


DĚTI

SI VZÍT NENECHÁM

jen prostředkem k cíli. Získala jsem práci v kavárně na Watford High Street, pracovala jako servírka a našla si také pokoj v domě na Casio Road, rušné, neosobní výpadovce, táhnoucí se středem města. Nájem byl sedmnáct a půl libry týdně a domácí chtěl nájemné na dva týdny dopředu. Jeden týden jsem z první výplaty zvládla, ale nevěděla jsem, jak dám dohromady peníze na druhý. Naštěstí měla Sandra galantního italského přítele jménem Claudio, který mě zachránil, když mi půjčil zbytek. Dospělost začala.

18


KAPITOLA DRUHÁ

Odchod z domu

Nemůžu předstírat, že by se v mém životě v roce, který následoval, stalo něco mimořádně oslnivého. Pokoj byl dost hrozný, i když tak levný. Nebylo tam ústřední topení, takže se dech ráno srážel a zůstávala jsem v posteli až do posledního myslitelného okamžiku, pak vyskočila jako opařená kočka a pokoušela se překonat svůj předchozí rekord v rychlosti oblékání. Vždycky si budu pamatovat, jak jsem se snažila zahřát si lůžkoviny, než jsem si šla lehnout, tím, že jsem do nich pouštěla horký vzduch z fénu. V pokoji byl elektroměr, do kterého se házely mince a jehož spouštění byla pravidelná a nepříjemná zkušenost. Ale alespoň jsem byla nezávislá. Vydělávala jsem v práci dost peněz na to, abych zaplatila nájem a vedla přiměřený společenský život, tak jsem byla šťastná. Přibližně v té době jsem se seznámila s Karimem. Byl to Jordánec, který studoval ekonomii na Watfordské univerzitě, a úplně mi bral dech. S olivovou pletí a třpytivýma hnědýma očima se zdál tak nádherný a exotický – opravdu jsem nejspíš zdědila matčino zaujetí Středním východem. Začali jsme se scházet a asi o rok později mi navrhl, abych s ním odjela do Jordánska a žila tam. Proč ne, pomyslela jsem si. K Watfordu mě nic nevázalo – práce v kavárně a bydlení v zatuchlém malém pokoji jsem se vzdala s hodně lehkým srdcem. Nevěděla jsem ještě, co od Jordánska očekávat, ale nejspíš jsem měla představy nekonečné pouště a písku. Byla jsem příjemně překvapena. Karimova rodina žila v malé vesničce 19


DĚTI

SI VZÍT NENECHÁM

uprostřed rozlehlé, šťavnatě zelené farmářské oblasti. Byla to hotová senzace, stejně jako způsob života jeho rodiny. Zdálo se mi, že se během staletí vůbec nezměnil. Jeho rodiče bydleli v hlavním rodinném domě v malé komunitě, postavené v jordánském stylu kolem uzavřeného dvora, takže tu vždy byl stín a útočiště před někdy tíživým vedrem. Pokud jsem viděla, všechny menší domy nedaleko vlastnili členové rozsáhlé rodiny, velké domy se využívaly pro setkávání a společná jídla. Pro někoho s čerstvými vzpomínkami na nešťastné, roztříštěné dětství se to zdálo opravdu magické, vyzařující vřelost a lásku, které jsem nikdy nezažila. Takový životní styl se mi zdál velmi atraktivní a já dumala, proč tak nežijí všechny rodiny. Zdálo se mi, že ta blízkost byla částečně způsobena jejich muslimskou vírou, protože se velmi zdůrazňoval význam rodiny jako základního stavebního bloku kultury. S tolika nešťastnými rodinami ve Velké Británii a oběťmi rozvodů a odloučení mi připadalo jako malé kouzlo, že jordánská společnost, nebo alespoň ta část, kterou jsem poznala, je o tolik stabilnější. Začínala jsem se zajímat o učení koránu a během svého pobytu v Jordánsku nakonec konvertovala k islámu. Strávila jsem s Karimovou rodinou úžasný a šťastný rok. Všechno se vyvíjelo tak, že zřejmě všichni předpokládali, že dalším krokem pro mě a pro Karima bude svatba. Bylo jasné, že v to doufali a také to očekávali, a nějakou dobu jsem si dovolila nechat se svádět představou života v této poklidné a šťastné společnosti. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem ještě moc mladá na to, abych mohla uvažovat o manželství – bylo mi koneckonců pouhých sedmnáct let. Ochutnala jsem svobodu a zjistila, že mi velmi vyhovuje. Byla jsem opravdu připravená se usadit v maličké komunitě a učit se být v tomhle věku posluš20


ODCHOD

Z DOMU

nou, v domě uvázanou muslimskou manželkou? Mateřství, i když zůstávalo mým přáním, může ještě nějakou dobu počkat. Cítila jsem, že na mě čeká celý svět, který bych měla prozkoumat, a získat tak zkušenosti. Pokoušela jsem se vysvětlit své obavy Karimovi, který byl trpělivý a chápavý, ale zřejmě přesvědčený, že ta nervozita pomine. Nejspíš nedokázal pochopit, že taková opravdu jsem: mladá dívka s touhou po dobrodružství. Nakonec jsem si začala zoufat, když jsem mu stále nedokázala vysvětlit své hledisko. Mohla jsem udělat jen jediné. S těžkým srdcem jsem se rozhodla, že je čas svou venkovskou idylku ukončit a vrátit se do „skutečného světa“. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych těm milým lidem oznámila, že se k nim obracím zády, předstírala jsem proto, že jen odjíždím do Velké Británie na krátkou návštěvu své rodiny a zase se vrátím. Rozloučila jsem se s nimi a odletěla domů. Nebylo to poprvé, co jsem odpovídala na složitou situaci tím, že jsem utekla. Když jsem později narazila na lidi, kteří udělali přesně totéž svým partnerům a dětem, poskytlo mi to trochu pochopení pro jejich čin. Na krutý trest, jenž uvrhli na své rodiny, jsem se ale nemohla nečinně dívat a tolerovat ho. Když jsem se vrátila do Británie, zavolala jsem Karimovi a pokusila se mu vysvětlit, proč bylo nutné, abych odjela. Myslel, že je to jen problém toho, že potřebuji čas a prostor, a nedokázal pochopit, že nejsem v nejmenším připravena se usadit. Nešlo o to, že bych potřebovala několik týdnů, dokonce ani měsíců. Měla jsem před sebou celý život a nemohla ho žádat, aby počkal několik let, zatímco budu prozkoumávat svět. Neochotně se smířil s tím, že my dva k sobě nepatříme a že svůj vztah ukončíme. Nikdy ale nezapomenu na lásku a laskavost, kterou mi Karim a jeho rodina ukázali, ani to, že to byl jejich prostý způsob života, jenž mě obrátil k islámu a poslal mě po cestě, kterou jsem si v životě vybrala. 21


DĚTI

SI VZÍT NENECHÁM

Bylo zvláštní, že po tom, co jsem odešla z domova, se můj vztah s matkou zlepšil. Ne nějak dramaticky – ne že bychom si byly vysloveně blízké či důvěrné, neboť pod mostem bylo příliš mnoho vody –, ale chlad, dokonce i odpor, které tam byly zřetelné během mého dětství, trochu roztály, projevy nepřátelství zmizely, mezi znepřátelenými stranami nastal klid zbraní. Nikdy k ní nemohu pocítit vřelost, kterou cítí většina dětí ke své matce, a ona nikdy neprojeví výchovnou péči, po níž jsem vždy tajně prahla. Náš vztah se nejvíce podobal vztahu vzdálených sester. Nedlouho poté, co jsem se vrátila po roce z Jordánska, jsme se domluvily na společné dovolené v Tunisku. Během pobytu tam jsem zažila stejně jako řada jiných mladých dívek přede mnou i po mně bouřlivý prázdninový románek. Ten chlapec se jmenoval Ahmed, ale ani teď si nejsem tak úplně jistá, co mě k němu přitahovalo. Rozhodně vůbec nepřipomínal chudáka krasavce Karima. Byl jen asi o rok starší než já – ještě dítě –, ale z nějakého důvodu jsme byli oba jako zasaženi bleskem. Ahmed patřil do bohatých vrstev: otec pocházel z Kataru a matka z vlivné tuniské statkářské rodiny. Jezdil elegantním, drahým německým autem a na mou matku samozřejmě takové náznaky bohatství udělaly dojem. Karim se svým prostým původem se jí nikdy nelíbil, proto mě podporovala v tomto vztahu. Než jsme se měly vrátit domů, Ahmed mě najednou nečekaně požádal, abych se za něj provdala. A tak jsem tam zase stála, ještě dítě, sotva se chystající vskočit do života. Moje matka mi měla říct: „Nebuď směšná, jsi ještě moc mladá na takový nesmysl.“ Místo toho ale byla nadšená, jako by to byla ona, kdo dostal takovou nabídku. Já jsem byla zmatená, nechala všemu volný průběh, a brzy proto zjistila, že mě strhává proud událostí. Matka objednala neuvěřitelně nádherné bílé svatební šaty, které z Anglie přivezla Tra22


ODCHOD

Z DOMU

cy. Ahmedova rodina se zdála být plánem nadšena. Možná by mladá anglická dívka jako snacha ještě zvýšila jejich společenskou prestiž. Já jsem byla jen bezmocnou divačkou, sledovala jsem, co se kolem děje, ale uvnitř jsem nad spádem událostí ječela hrůzou. Tuniským zvykem je uspořádání obrovského předsvatebního večírku, stejně velkolepého, jako bývají ve Velké Británii samotné svatby, po kterém se koná samotný obřad. Vešla jsem do velké místnosti plné hostů, z nichž někteří přiletěli z Velké Británie i odjinud. Připadala jsem si jako ve snu. Všude kolem mi cizinci tiskli ruce a rozplývali se nad mým vzhledem. Rozhlížela jsem se po matce a Tracy, ale nikde je neviděla. Hlava se mi točila. Na opačné straně místnosti jsem přes hlavy hostů zahlédla otevírající se dveře, vešel Ahmed. Vypadal tak mladě a dojemně, že jsem v tu chvíli pochopila, že se za něj nemohu provdat. Aniž bych si plně uvědomovala, co dělám, zvedla jsem se a začala si prorážet cestu ke dveřím. Vždy po několika metrech mě zastavoval někdo, kdo mi přál hodně štěstí. Konečně jsem byla u dveří. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ven. Věděla jsem, že se nikdy nemůžu vrátit. V plné svatební výstroji se mi podařilo zastavit taxík a přikázat řidiči, aby mě dovezl do hotelu ve vedlejším městě. Několik hodin jsem jen seděla ve svém pokoji, pak jsem zavolala matce do jejího hotelu. Čekala jsem výbuch, avšak byla neuvěřitelně chápavá a vstřícná. Utěšovala mě, ale když jsem jí vysvětlila, že můj pas je pořád ještě v Ahmedově domě, projevila okamžitě svou pragmatičnost. Pověděla mi, abych si nedělala starosti, že má v Tunisu několik palestinských přátel, kteří mi budou moci vyřídit pas. Užasla jsem. Věděla jsem, že má arabské přátele, ovšem že je schopná přijít s takovým plánem v cizí zemi, aniž by z toho dělala drama, to mi odhalovalo stránky, o kterých jsem nikdy 23


DĚTI

SI VZÍT NENECHÁM

netušila, že je v sobě má. Později jsem zjistila, že i já dokážu zůstat v jakkoli nebezpečné situaci klidná, možná jsem tedy zdědila matčinu ocelovou pevnost. Následujícího dne se do hotelu dostavilo několik mužů mírně pochybného vzhledu a máma s nimi začala jednat. Během pár hodin jsem měla nový pas. O několik dnů později jsme odletěly domů a do dnešního dne už jsem o chudákovi Ahmedovi neslyšela. Jen doufám, že si našel vhodnější manželku, než jsem mu kdy mohla být já. Ale ještě jsem se svým výstředním, někdo by možná řekl bláznivým a destruktivním, chováním neskončila. V Británii vedlo náhodné setkání u benzinové pumpy s bohatým Saúdem jménem Mohammed rychle k milostnému poměru. Začínala jsem si myslet, že snad skrytě vyzařuji nějaký signál, který ke mně přitahuje jen muže arabského původu, trochu jako vysokofrekvenční píšťalky, na něž mohou slyšet jen psi. Vůbec mi to ale nevadilo. Byla jsem mladá, bez závazků, a hodlala se trochu bavit. Mohammed byl velmi bohatý – vlastnil půdní byt v exkluzivní londýnské čtvrti Mayfair – a zacházel se mnou hezky. Peníze pro něj nebyly problémem. Vrátila jsem se k matce a bydlela s ní v jejím domě v Bushey – mým rodičům se konečně rozbřesklo a rozvedli se. Samozřejmě, celou tu dobu jsme se hádaly a já si jednoho večera svému příteli začala stěžovat, jak těžké to s matkou mám. Vypadal zmateně a zeptal se mě, proč se prostě neodstěhuji. „To sotva,“ zasmála jsem se, „nemám moc peněz.“ Představa, že někdo nemůže něco udělat z finančních důvodů, byla pro něj velmi vzdálená. Vložil do řešení problémů peníze a koupil mi dům v Bushey. Byl pro mě něčím jako starostlivým otcem. Často jsme spolu vyráželi na nákupní tahy do londýnského West Endu, kdy mi kupoval drahé šperky a hradil je svou kartou American Express. 24


ODCHOD

Z DOMU

Pověděl mi, že jeho rodina v Saúdské Arábii na něj naléhá, aby se oženil se svou o patnáct let starší sestřenicí, ale že nemá ani v nejmenším v úmyslu to udělat. Ve skutečnosti, pokračoval, mě hodlá vzít domů, abych se s jeho rodinou seznámila. Nebyla jsem si jistá, že se za něj chci provdat, i přes přepychový život, jaký by mě nepochybně čekal, přesto mi to ale zalichotilo. K cestě ovšem nikdy nedošlo. Jednoho dne mi oznámil, že z domova dostal špatné zprávy. Jeho matka utrpěla srdeční záchvat a on musí ještě toho dne odletět domů, aby ji viděl a postaral se o rodinné záležitosti. Za těchto okolností není nejvhodnější, aby mě představoval své rodině. Předstírala jsem, že mě to rozmrzelo. Aby tedy zmírnil tu ránu, pověděl mi, že mohu v době, kdy bude pryč, utrácet z jeho karty American Express. Vzala jsem ho za slovo. Nejdřív jsem se zdráhala, ale jak se dny měnily v týdny a nic nenasvědčovalo tomu, že by se vracel, začala jsem být jako posedlá. Nakupovala jsem šperky, drahé stříbro, cokoli, co jsem si dokázala vymyslet. Pak jsem zjistila, že někteří majitelé obchodů jsou bez velkých výčitek svědomí ochotni mi proti účtu vydat značné množství peněz, pokud podepíšu, že jsem odebrala velké množství zboží, takže z toho podvodu budou také něco mít. Naprosto jsem ztratila zábrany. A pak se jednoho dne ozvalo zaklepání na dveře. Stáli tam dva muži z American Express. Byla jsem zděšená, ale dokázala jsem si zachovat klid. Trvala jsem na tom, že je Mohammed můj manžel a že mám oprávnění účet používat. Protože měli jen číslo do jeho bytu v Mayfairu a nemohli ho kontaktovat v Saúdské Arábii, neměli jinou možnost, než se spokojit s mým slovem. Možná si myslíte, že to pro mě bylo varování, ale chovala jsem se dál jako předtím. Znovu mě navštívili dva bezvýrazní muži v oblecích, aby mi oznámili, že se budu muset dostavit na schůzku s vede25


DĚTI

SI VZÍT NENECHÁM

ním bezpečnosti u společnosti American Express v jejich kancelářích v centru Londýna. Neměla jsem jinou možnost, než tam jít. Hlava se mi točila, byla jsem v hrozném stavu. Neměla jsem nejmenší představu o tom, kolik jsem utratila. Vybrala jsem z jeho účtu tisíce. Jedna sada stříbrných příborů stála 45 000 tisíc liber. Bylo to jako nemoc. Nakupovala jsem věci, po kterých jsem nikdy netoužila ani je nepotřebovala. Byl přede mnou den zúčtování. Kdybych tam nešla, ocitla bych se v ještě větších potížích, protože by nepochybně upozornili policii, a mohli by mě obvinit z krádeže, podvodu či podvodného vylákání zboží. Můj bože, myslela jsem, si, vždyť by mě mohli zavřít. Oblékla jsem se co nejelegantněji a vyrazila na schůzku. Uvedli mě do jedné místnosti, kde jsem se posadila. Vešel šéf bezpečnosti a nezdržoval se žádnými řečmi kolem. Na stole před ním ležely papíry, oznámení, časy a data transakcí. Bylo to tu černé na bílém, nemohla jsem se z toho nijak vylhat. Rozhodla jsem se povědět pravdu, nebo něco tak blízkého pravdě, jak jsem jen mohla. Oznámila jsem mu, že jsem byla vedena k přesvědčení, že se ten muž se mnou hodlá oženit, pak ovšem náhle zmizel do Saúdské Arábie, ale dal mi oprávnění používat jeho platební kartu, což byla pravda. Vysvětlila jsem mu, že jsem byla stále sklíčenější, až jsem se pustila do těch přehnaných nákupů, abych se utěšila – něco jako nákupní bulimie. Tonula jsem v slzách, které jsem rozhodně nepředstírala. Vyslechl mě a pak pronesl: „Dobrá, tak tím to končí. Vraťte kartu, už nic nenakupujte a my nebudeme podávat žalobu. Tohle je první a poslední varování.“ Vytáhla jsem kartu z kabelky a podala mu ji. On se zvedl a odešel. Toho večera jsem zavolala svému nevědomému dobrodinci. „Poslouchej,“ vypravila jsem ze sebe. „Dostala jsem se do problémů s tvou kartou American Express.“ 26


ODCHOD

Z DOMU

Zasmál se. „To je jedno. O jaké částce to mluvíme?“ Polkla jsem a zakoktala: „Myslím, že je to asi 750 000 liber.“ Nastalo dlouhé ticho, pak zavěsil. Už jsem o něm nikdy neslyšela, ale alespoň do toho nebyla zapletená policie. Unikla jsem skutečně o vlásek.

27

0034973  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you