0034971

1

/ RANÉ ZÁŽITKY ŽALU

Vzlyky dítěte zaznívající do ticha proklínají hlouběji než silný muž ve svém hněvu.

ELIZABETH BARRETT BROWNINGOVÁ

Smrt milované osoby znovuoživuje naše úplně první zážitky odloučení a žalu. Lidé, které období ztráty posílí, jsou ochotni zkoumat své první střety. Proto podrobíme v této kapitole rozboru pět případů, které nás ovlivňují až do dospělosti: předporodní pocity, zážitek porodu, přilnutí a ztrátu, první seznámení s pojmem smrt a konečně víru ve smrtelnost získanou v dětství.

PŘEDPORODNÍ VLIVY Psychologové původně ignorovali předporodní vzpomínky a tvrdili, že zárodek je příliš nevyvinutý, než aby mohl být nositelem reakcí na nitroděložní události.

Mnoho svědectví však tento názor zpochybňuje. Matky, které postihl v době těhotenství žal, říkají, že se jejich děti narodily truchlivé. Podobná tvrzení slýcháme i od jiných členů rodiny a někdy i od samotných dětí. Případ Jenni je spolehlivým důkazem toho, že předporodní pocity mohou zasáhnout až hluboko do dospělosti.

„Cítím se jako v mrtvolně temném pokoji.“ (Dianino vyprávění) Kam až její paměť sahala, nesla si Jenni, úspěšná new20

yorská modelka, životem hluboce zakořeněný žal a strach, kterých se po dlouhá léta marně snažila zbavit.

Bylo to uprostřed léta 1988 a každý, kdo mohl, z Manhattanu prchl – s výjimkou Jenni. „Rozhodla jsem se, že už konečně vyřeším ty své citové potíže,“ prohlásila, když jsme se setkaly. „Vyzkoušela jsem všechno, co mi radili, i hypnoterapii, ale pokaždé, když mi terapeut řekl, abych se zkusila vrátit v čase, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v mrtvolně temném pokoji, a zmocnila se mě hysterie. Ještě teď cítím v srdci ten neustále hlodavý nepokoj. Nevím, kam ho zařadit, a už mě unavuje, jak mi pořád komplikuje vztahy. Zneklidňuje mě, co bych mohla odhalit, ale něco už s tím musím udělat. Pomůžeš mi, Diano?“ Naše dvě hypnoterapeutická sezení přinesla stejné výsledky. „Jsem v docela zatemněné místnosti,“ hlásila Jenni. „Není tu ani náznak světla. Hlasy… Slyším zvenčí hlasité, přidušené hlasy. Teď slyším, jak někdo ječí… Zní to jako matčin hlas. Pohazuje to se mnou. Hrozně se tu bojím. Kdosi… máma…“ Jenni sebou škubala a svíjela se; proto jsem jí připomněla: „Jsem tady s tebou. Jsi v bezpečí.“ Když se uklidnila, zeptala jsem se: „Co se děje teď?“ Pokoušela se zjistit, co se odehrává mimo její vězení. „Nevím. Myslím… někdo… někdo mámě ubližuje… a teď… teď jsem v nebezpečí… sama tady… v té tmě… mlátím sebou… všecko je…,“ a s těmito slovy se Jenni zhroutila v křesle. Dech se jí zvolnil. „Co se děje teď?“ vyptávala jsem se. „Jenom jsem tady,“ odvětila. „Jak jsi stará?“ „Nevím. Jsem malá, docela malá.“ „Kdo je tam ještě?“ „Snažím se, seč můžu, ale nedovedu to říct,“ odpověděla. Za její nehybnou hranici pronikaly jenom mlhavé, izolované zvuky. Potom zavládlo ticho, klid; a přízračný pokoj ukolébal Jenni spočívající v malé komůrce. „Jo!“ řekla, když otevřela oči. „Ať už to bylo cokoli, 21

mám to pevně v hlavě. Měla jsem pocit, jako bych byla malé děcko, asi tak dva tři roky staré, a jako bych se schovávala v komoře. Byla jsem bezmocná, když jsem slyšela, jak kdosi ubližuje mámě. Ale jak to mohlo se mnou v komoře tak pohazovat? Nedává to žádný smysl. Musím zjistit, co se to se mnou dělo.“ O týden později odletěla Jenni domů do Asie, aby se zeptala rodičů na své dětství, ale když se jich začala vyptávat, její matka se neovladatelně rozvzlykala. Otec se na ni obořil: „Už s tím nikdy nezačínej!“ Jenni se pak obrátila na babičku z matčiny strany, ale i ta ji s nesouhlasem odmítla. „Moje cesta skončila zklamáním, protože jsem musela odjet bez odpovědi,“ hlásila Jenni. „Ale vím aspoň, že k něčemu došlo.“ Pronásledována vzpomínkami byla odhodlána odhalit minulost. Trpělivě čekala na nějaké rodinné shromáždění.

Nějaký čas potom si byla jista, že dokonalou příležitostí k tomu, aby se obrátila na členy rodiny, bude velká svatba sestřenice. Při vzpomínání podníceném tokem alkoholu vypadaly její otázky jako součást legrace.

Nakonec jí o té nepříjemné události pověděla teta.

Před mnoha lety vpadla do jejich domu otcova žárlivá milenka, chytila v kuchyni řeznický nůž a s vražednými úmysly vběhla do ložnice. Když se Jennina matka, která byla v osmém měsíci těhotenství, probrala z dřímoty, uviděla, jak se k ní krade jakási postava. Milenka skočila s kletbami na postel a rozpřáhla se nožem po nastávající matce. Jennina matka zoufale bránila sebe i své nenarozené dítě a odrážela rozzuřenou útočnici, dokud do místnosti nevběhl její manžel. Byl to silný, svalnatý muž, chytil druhou ženu zezadu a dokázal ji odzbrojit a odvléct z ložnice. Příliš omámená, než aby se mohla vůbec pohnout, děkovala Jennina matka Bohu, že je po všem.

Tento útok vysvětloval pocity, které prožívala Jenny při svých hypnoterapeutických seancích – pocit, že s ní někdo pohazuje v temném vězení, hlasité, zdušené hlasy, pocit hrůzy a nakonec svatý klid.

22

„Byl to zázrak,“ sdělila mi Jenni e-mailem deset let po naší seanci. „Vím, že to všechno zařídila Boží Prozřetelnost – můj neklid, terapii, živé záblesky vzpomínek a nakonec rodinné shromáždění. Ta zkušenost mě poučila, že Bůh nám nedal ducha strachu, nýbrž ducha moci, lásky a zdravého rozumu, a to se stalo tématem mého života. Vrátila jsem se do školy a teď jsem kvalifikovanou klinickou sociální pracovnicí. Pracuji na duchovně založených programech pro děti ve Spojených státech i v zahraničí. Nikdy předtím jsem nebyla tak klidná a šťastná.“ Kliničtí i výzkumní pracovníci shromáždili mnoho důkazů, které naznačují, že nitroděložní události mohou zanechávat stopy. Znamená to, že k prvním zážitkům žalu mohlo skutečně dojít už předtím, než jste se narodili.

POROD ZANECHÁVÁ STOPY Porodní proces je pro novorozeně velmi náročný, a to psychicky i fyziologicky. Když je poprvé oddělí od matky, může to vyvolat úzkost, která zůstane na celý život.

Někteří psychologové věří, že všechny lidské bytosti nesou v sobě hluboko zakořeněnou touhu vrátit se do lůna.

Jiní zase tvrdí, že život začíná jako tabula rasa čili „čistá tabule“ a že si dojmy ze života a světa kolem sebe vytváříme až od okamžiku porodu. Argumentují tím, že novorozeňata nejsou ještě dostatečně vyvinutá pro jakoukoli komplexní emoci, jako je úzkost z oddělení od matky, jež by vznikla při porodu.

Praktický poznatek nabízí kombinace obou těchto nesouhlasných názorů. Zdá se logické, že vyloučení z pohody v lůně je strastiplné. Po měsících života v temném, teplém, stálém prostředí je dítě náhle vystaveno velmi odlišnému světu. Polekají je jasná světla, hlasité zvuky, otevřený prostor a chladný vzduch. Potom jde z rukou do rukou, které je umývají, prohmatávají 23

a zkoumají. Jak vyprávěl Dianin tříletý vnuk Silas, může být porod i fyzicky bolestivý.

„Bolelo to.“ (Dianino vyprávění) Tým dvaceti lékařů a sester zcela zaplnil porodní sál.

Po devíti měsících obtížného těhotenství a šestnácti hodinách komplikovaného porodu se K’Anne podrobila císařskému řezu a Silas byl konečně na světě. „V téhle chvíli před třemi roky ses narodil,“ řekla K’Anne Silasovi a ukázala na své hodinky. „Bolelo to,“ pravil Silas a sklonil hlavu. „Jak to myslíš?“ zeptala se. „Opravdu mě to bolelo, moc. Chtěl jsem zůstat tam uvnitř,“ odvětil se zachmuřením.

Když přišla K’Anne (profesionální terapeutka s druhým diplomem z psychologie) do mého domu, zatáhla mě do kuchyně. Zopakovala mi rozhovor se synem a otázala se: „Přece si to nemůže opravdu pamatovat, že ne?“ „Já nevím,“ přiznala jsem. „Zní to neuvěřitelně. Chceš, abych se ho na to zeptala?“ Když se potom večer rodina sešla u večeře, položila jsem Silasovi otázku: „Pamatuješ se na den, kdy ses narodil?“ A chlapec prohlásil znovu totéž.

Všichni musíme vydržet opuštění lůna, a ať už se na to vědomě pamatujeme nebo ne, tato první veliká ztráta hraje ve vývoji naší rané psychiky podstatnou roli.

RANÉ PŘILNUTÍ, ODLOUČENÍ A ŽAL Přicházíme na tento svět naprosto závislí. Všichni potřebujeme výživu, teplo, přístřeší, ochranu a lásku.

Přilnutí a žal jsou právě tak primární jako pudové. Studium přilnutí a odloučení odhaluje stejně silné útrapy u zarmoucených lidských bytostí jako u zarmoucených zvířat.

24

Přilnutí, odloučení a zármutek u zvířat Při odloučení zármutek postihne stejně jako lidi i mnoho zvířat. Domácí mazlíčkové se po smrti svých majitelů někdy utrápí k smrti. I když může jít jen o dočasné odloučení, některá zvířata jsou z něho tak zoufalá, že odmítají péči, která je udržuje při životě. Mnoho veteránů vyprávělo, že když odešli do války, jejich zvířecí miláčkové odmítali vodu a potravu, až zemřeli hladem.

Některá zvířecí společenství (například sloni) se shromažďují kolem svých umírajících druhů a nehnou se od nich. Pozorování jednoho takového společenství zanechalo v Joeovi dojem na celý život.

„Co jsem to udělal?“ Když bylo Joeovi deset, dostal od tatínka vzduchovku. Ve dvanácti se už často odvažoval sám do nedalekých polí a lesů. Pokud nebyla v dohledu žádná lovná zvěř, střílel na každého tvora, který se pohyboval, jen aby se zlepšil ve střelbě. Na svůj poslední lovecký zážitek vzpomíná Joe s lítostí.

Na jeho výpravě onoho dne nebylo nic neobvyklého, dokud Joe nesestřelil racka. Když krásný bílý pták dopadl s křikem k nedalekému rybníku, sletěly se k němu na pomoc celé tucty racků. Kroužili kolem svého druha, který ležel smrtelně raněný u břehu. Jejich elegantní let kontrastoval s jejich žalostným křikem. Brzy se k nim ze všech stran přidali další racci, až se zdálo, že je jich aspoň sto. Pronikavé výkřiky truchlení zaznívaly, když kroužili s mučivými protesty kolem dokola.

Něco takového Joe ještě nikdy nezažil. Co jsem to udělal, co jsem to provedl? říkal si. Víc ptáků, než kolik jich kdy v životě viděl, se shromáždilo, aby drželi stráž u umírajícího. Komunita racků nezakolísala ve svém žalostném letu ani potom, kdy už jejich druh ležel mrtvý. Joe se odvrátil – nedokázal snést drásavé vzlyky a beznadějné kroužení půvabných ptáků.

25

„Bylo mi líto toho, co jsem provedl,“ vysvětloval, „a tak jsem odtamtud utekl a myslel jsem, že na to zapomenu. Ale nešlo to. To naříkající hejno mě přimělo si uvědomit, že i život onoho malého racka měl svou cenu a že všechno živé má smysl a právo na život. Zapřisáhl jsem se, že už nikdy žádnému zvířeti neublížím.“ I když nakonec čas a vzdálenost Joea od žalostného křiku oddělily, žal, jehož byl tehdy svědkem, mu utkvěl v paměti. Jeho zážitek mu přinesl celoživotní zájem o chování při náklonnosti a ztrátě. Dokládá, že všechny druhy živých tvorů (lidé, zvířata, divoká i domácí) trpí žalem. Zármutek ze ztráty je stejně vrozený jako jídlo při hladovění.

Rané lpění a zármutek u lidských bytostí U novorozeňat je na lpění závislé přežití.1 Nemluvňata zpravidla ulpívají především na své matce, a jsou-li od ní odloučena, žalostně naříkají. I když jde třeba jen o dočasné odloučení, nebo dokonce pouze domnělé, může být intenzivně zničující. Žádné emoce nemotivují chování silněji než zármutek a také nemizí s dětstvím.

I dospělí si nesou životem city a chování, které zažili v prvních rocích života, spolu s dalšími, jež si vyvinuli v pozdějších letech.

Jak se vyvíjejí typy zármutku Nemluvňata nejsou ještě natolik vyvinutá, aby chápala pocity odloučení a zármutku, a i kdyby toho byla schopna, neměla by potřebnou slovní zručnost k vyjádření toho, co cítí. V důsledku toho si přinášejí všechny tyto emoce s sebou do dalšího stadia vývoje.

V další etapě, druhém a třetím roce života, začínají děti chápat své pocity a také rozvíjet schopnosti k jejich vyjadřování. Právě tehdy se začínají projevovat i reakce na zármutek. Bohužel si však jen málokdo uvědomuje, že děti mají upřímnou potřebu náklonnosti a že potře26

bují také vyjadřovat při odloučení svůj žal. Většina dospělých na něj reaguje hubováním: „Nech toho bulení!“, „Velké děti nepláčou.“, „Nemáš proč brečet!“ nebo „Jen si breč a já ti dám proč brečet!“ Následující příklady jsou kronikou toho, jak se mohou vyvíjet typy zármutku.

„Nechtěly jsme, abyste kvůli tomu vyváděly.“ Emily a její dvě sestry byly matkami šesti dětí ve věku od jednoho do čtyř roků. Brzy se všechny tři matky dohodly, že se budou o hlídání dětí dělit. Aby se vyhnuly plačtivým scénám děcek, až od nich odejdou, vymyslely si systém, jak je opouštět. Například Emily se dětem vůbec nezmínila, že zůstanou několik hodin s jednou z tet.

Přišly do tetina domu a shromáždily se všechny v obývacím pokoji. Když potom musela Emily odejít, odvedla teta pozornost dětí tím, že je vzala hrát si na zadní dvorek. Když se však Emilyny děti vrátily do pokoje, kde ji naposled viděly, propadly panice: „Maminko… maminko… maminko,“ křičely a plakaly a tloukly do dveří, aby se vrátila. Teta odbývala jejich pocity opuštěnosti, zrady a zármutku hubováním: „Co je to s vámi? Vždyť víte, že se zase vrátí.“ Dnes, kdy už jsou děti Emily zcela dospělé, vynoří se u nich při každé ztrátě pocit hluboko zakořeněného zármutku, opuštěnosti a zrady, ale pokaždé jej odbudou, jak je tomu v dětství učili. Jedna z neteří se však po smrti své matky pokusila zjistit o své minulosti něco víc. „Proč jste to dělaly?“ zeptala se své tety. „Nechtěly jsme, abyste kvůli tomu vy děti vyváděly,“ zněla odpověď.

Emilyna neteř tak pochopila, jak se vyvinuly její pocity, a vysvětlila nám: „Já teď své děti vždycky na svůj odchod připravím. Rozloučím se s nimi polibkem a ujistím je, že se za pár hodin vrátím. Možná že po mém odchodu chvilku truchlí, ale nemají pocit, že jsem je opustila, jako jsem mívala já.“

27

„Už zas ten pohřební průvod.“ (Dianino vyprávění) Od doby, kdy jsem byla hodně mladá, zůstávala se mnou, když rodiče odešli do práce, babička. O mých pátých narozeninách jsme se všichni, rodiče, starší sestra a já, přestěhovali z Hot Springs v Arkansasu do texaského Houstonu a babičku jsme nechali tam. Často jsme ji navštěvovali, ale naše loučení před dlouhým návratem do Texasu probíhalo vždycky stejně.

Matka a sestra daly babičce sbohem už v domě a pospíchaly do našeho sedanu. Tak nám s babičkou zůstala chvilka na soukromé, emocionální rozloučení. Při těch posledních okamžicích jsem dychtivě využívala každého zlomku vteřiny, abych do sebe vstřebala vůni jejího čerstvě upečeného koláče z podmáslí, hlasité odkapávání jejího neutěsněného kuchyňského dřezu, vybledlé tapety i babiččino těsné objetí, ve kterém mě s láskou svírala.

Matka zatím trpělivě seděla za volantem, kdežto sestra dřepící na dvou nafouknutých polštářích bubnovala namalovanými nehty do zadního skla. Po chvilce matka nastartovala vůz, aby mi dala najevo, že je čas k odjezdu.

Když jsme se s babičkou vynořily z rozvrzaných dveří, sestra si hlasitě postěžovala: „Ach Bože, už zas ten pohřební průvod!“ Sotva jsem dosedla na přední sedadlo, honem jsem spustila okénko, abych odstranila sklo, které stálo mezi babičkou a mnou. Vůz se pohnul kupředu a já jsem poslala babičce poslední polibek. Ta tam stála, otírala si svou pěknou, ručně vyšívanou zástěrou slzy a vypadala, jako by jí mělo puknout srdce; ale i tak se její vrásčitá ruka pohnula k ústům, aby mi vrátila polibek. Otočila jsem hlavu i ramena s touhou udržet spojení s babičkou, kterou jsem tak zbožňovala. Nakonec nás oddělila clona budov. Babička byla už zase pryč. „Prosím tě, neplač, drahoušku! Jestli budeš plakat, bude ti špatně,“ domlouvala mi matka.

I když jsem byla ještě tak malá, neměla jsem dávat 28

průchod svým citům, ale tak je tomu u většiny dětí. Jenže moje mysl vedla matčino varování o krok dál. Dědeček umřel předtím na nezjištěnou nemoc, a tak jsem si vytvořila rovnici: Jestli budu plakat, bude mi špatně, když mi bude špatně, umřu. Člověk pláče = je mu špatně = umře. Jedinou možností přežití bylo za každou cenu potlačit slzy.

Když asi o třicet roků později umřeli moji rodiče, měla jsem pocit, že se mi srdce utopí v slzách. Ve vzpomínkách jsem znovu navštívila své rané ztráty a to, jak jsem se s nimi vypořádávala. Zkoumala jsem pláč, jeho vliv na imunitní systém a jiné reakce na truchlení. Na jedné straně vím, že matka chtěla jenom ochránit mé zdraví, a vždycky jí za to budu vděčná. Na druhé straně jsem získala poznatky přesahující její vědomosti. Objevila jsem, že zazátkovaný žal nikomu ke zdraví nepřispěje a že slzy fakticky odstraňují z těla jedovaté látky. Dnes mám na výběr řadu vědomých reakcí na odloučení místo jediné podvědomé.

„Truchlila jsem celý život.“ V domově pro svobodné matky porodila sedmnáctiletá dívka. Na svět přišlo „novorozeně ženského pohlaví“.

Tak se v oné době, 28. června 1922, označovaly v texaském Fort Worthu nemanželské děti.

O tři dny později a po dlouhé jízdě vlakem dorazili dvacetiletí adoptivní rodiče „novorozeněte ženského pohlaví“. Děťátko s hustými tmavými vlásky a nosíkem jako knoflík dostalo konečně milující matku, znamenitý domov a jméno – Leona. „Vzpomínám si, jak byl život báječný,“ vyprávěla Leona o svých raných letech. „Jenomže potom maminka onemocněla a musela se podrobit operaci. Při ní umřela.

Ve třech letech jsem osiřela podruhé. Ale nikdy jsme o tom nemluvili,“ dodala s povzdechem. „Jenom jsem truchlila a truchlila sama pro sebe. Bylo to hrozné. A byl to pokaždé nový žal – když jsem začala se školou, dostudovala, vdala se, porodila postupně svoje děti a stala se 29