STARÝ BRAZ
Tvořili jsme podivný pár, starý Braz a já. Když jsme kráčeli po cestách, držel mě za rameno, protože byl slepý. Kašlali jsme oba skoro stejně. Občas jsme se museli zastavit a třásli jsme se jak osiky. Myslím, že na nás dva musel být pohled, jak jsme tam tak kašlali, ohnutí jako zavírací nůž. Proto mi začali říkat Kašlavec. Gwen Kašlavec. Jak se počasí zlepšovalo, trochu se to zmírnilo. Možná také díky péči starého Braze. Starý Braz byl osobnost. Se svou shrbenou postavou, čapíma nohama, dlouhým kostnatým obličejem lemovaným hustou bílou hřívou a kletbami, které trousil po celou cestu, vypadal jako šílenec. Vskutku nebylo dobré ho potkat, když jste ho neznali. Protože na vás upřel své vyhaslé oči prudkým pohybem hlavy, který lze vidět jen u nočních ptáků, a vy jste se nedokázali ze zajetí jeho mrtvých zornic pod hustým obočím vymanit. Neznal jsem nikoho, kdo by si z něj dělal legraci. V noci by nahnal strach i Páblu. A já jsem přesvědčen, že i ten nejsmělejší kapitán z celé Bretaně, který dokázal přestát bouři bez mrknutí oka, by okamžitě sklopil zrak před starým Brazem, kdyby ho potkal v zatáčce cesty za svitu měsíce. Jeho dům stál na kraji vřesoviště. V místnosti, kde žil, skoro noře, tak byla tmavá, byla jediným přepychem plechová cukřenka, kterou mlčky přisunul k návštěvníkovi, když nabízel kávu. Moc jsme toho spolu nenamluvili. 10