Page 1

1 Když DJ Jazzy-G pustil předehru k „Just like Heaven“, hymně jeho mládí od Cure, dosáhl Henry Gray okamžiku úplné vystěhovalecké euforie. Byla první? Podobné pocity zažil během svého desetiletého pobytu v Ma1arsku několikrát, ale teprve te1, krátce po druhé hodině ráno, na tanečním parketu venkovního klubu ChaChaCha na Margitině ostrově, zatímco Zuziny rty potahovaly jeho zpocené ušní boltce… teprve tady si uvědomil celou pravdu a hloupé štěstí svého nádherného života v zámoří. Osmdesátá léta v ChaChaCha. Jazzy-G mu četl myšlenky. Zuza se mu pokoušela dostat jazykem do úst. Nehledě na frustrace a zklamání ze života v tomto hlavním městě střední Evropy cítil v náručí Zuzany Pappové záchvěv lásky k této metropoli a jejím pivním zahrádkám, které Ma1aři otvírali, jakmile přečkali další z místních dlouhých, ponurých zim. Tady odhodili oblečení a pili, tančili a procházeli prvními fázemi milostné předehry, takže i cizinci jako Henry připadalo, že by sem snad mohl patřit. Přesto ani silný pocit štěstí nepřekonal hlavní důvod dobré nálady Henryho Graye. Šlo o onen příběh, který mu před dvanácti hodinami doručila, co se spolehlivosti týká, nevypočitatelná ma1arská pošta. Největší příběh jeho mladého profesionálního života. 11


Novinářská kariéra Henryho Graye prozatím stála na reportáži o letecké základně Tazsár, kde na ma1arském venkově Armáda Spojených států tajně cvičila armádu Svobodného Iráku v době, kdy nekonečná válka právě začínala. Napsal ji už před čtyřmi roky a jeho sláva od té doby stagnovala. Unikla mu tajná výslechová střediska CIA v Rumunsku a na Slovensku. Šest měsíců promarnil etnickými nepokoji na hranicích Srbska s Ma1arskem, o nichž se mu nepodařilo dostat článek do žádných amerických novin. Když pak před rokem Washington Post odhalil, že CIA využívá talibanské vězně ke sklizni afghánského opia, které se prodává v Evropě, Henry Gray se nacházel v dalším ze svých temných období, kdy se probouzel, páchl vodkou a nedokázal si vybavit nic z posledního týdne. Te1 mu nicméně ma1arská pošta přinesla spásu v podobě něčeho, co žádné noviny nebudou moci ignorovat. Dopis, který mu zaslala právnická firma s nepravděpodobným názvem Berg & DeBurgh, sídlící na Manhattanu, napsal jeden z jejích klientů Thomas L. Grainger, bývalý zaměstnanec Ústřední zpravodajské služby CIA. Tento dopis znamenal pro Henryho Graye nový začátek. Jako by to chtěla potvrdit, dokonce i dlouho rezervovaná Zuza konečně propadla jeho nadšení, když jí dopis přečetl a vysvětlil jí, co by mohl znamenat pro jeho kariéru. Protože sama pracovala jako novinářka, slíbila mu pomoc a mezi polibky hovořila o tom, že se z nich stanou druzí Woodward a Bernstein, s čímž jen vřele souhlasil. Překonala snad nakonec lačnost její vůli? V tomto okamžiku, který mohl trvat přinejmenším ještě několik hodin, na tom skutečně nezáleželo. „Miluješ mě?“ zašeptala. Vzal její horké tváře do dlaní. „Co myslíš?“ Rozesmála se. „Myslím, že mě miluješ.“ „A ty?“ 12


„Vždycky ses mi líbil, Henry. Jednou bych tě dokonce mohla milovat.“ Henry si v prvním okamžiku jméno Thomas Grainger nedokázal zařadit, ale při druhém čtení se mu rozsvítilo. Už na sebe jednou narazili, před čtyřmi roky, když Gray sledoval stopy k reportáži o základně Tazsár. Na Andrássy utca vedle něho zastavilo auto, zadní okénko sjelo dolů a jakýsi postarší muž prohlásil, že s ním potřebuje hovořit. Nad kávou se pak Thomas Grainger pokoušel Graye pomocí směsi vlastenectví a otevřených výhrůžek přimět, aby se zveřejněním článku ještě týden počkal. Gray to odmítl a po návratu domů zjistil, že mu někdo zdemoloval byt. 11. července 2007 Pane Grayi, pravděpodobně Vás překvapilo, že dostáváte dopis od někoho, kdo s Vámi měl v minulosti spor týkající se Vaší novinářské práce. Bu1te si jist, že se Vám nehodlám za své tehdejší chování omlouvat. Nadále jsem přesvědčený, že Vaše články o základně Taszár byly velmi nezodpovědné a mohly ohrozit válečné úsilí. Že se tak nestalo, je bu1 dokladem mé schopnosti pozdržet jejich vydání, nebo rozporů ve Vašich novinách. To posu1te sám. Nehledě na to jsem se musel obdivovat Vaší houževnatosti. Pátral jste dál i v situacích, kdy by se jiní novináři vzdali, což z Vás činí člověka, na něhož bych se nyní rád obrátil. Novináře, jakého potřebuji. Že jste obdržel tento dopis, znamená potvrzení jedné základní skutečnosti: jsem mrtvý. Píšu ho proto, aby má smrt, které se nejspíše dočkám z rukou svého dřívějšího zaměstnavatele, nezůstala bez povšimnutí. Ješitnost? Ano. Jestli se však dožijete mého věku, možná na ni budete pohlížet smířlivěji. Snad dokážete pochopit i idealistický náboj, který se v ní skrývá. 13


Podle dostupných veřejných záznamů Grainger před svým smrtelným infarktem v červenci řídil kancelář finančního dozoru CIA v New Yorku. Jenže veřejně dostupné záznamy jsou veřejné z jediného důvodu – uvádějí to, čemu vláda chce, aby veřejnost věřila. Kolem třetí hodiny se prodrali z tanečního parketu, vzali své věci – sedmistránkový dopis měl stále v tašce přes rameno – a po Margitině mostě se vrátili do Pešti. Chytili taxi a nechali se zavézt do Zuzina malého bytu v Osmém okrsku. Za další hodinu si byl jistý, že i kdyby měl téhož rána zemřít, nebude mít důvod litovat. „Takhle se ti to líbí?“ zajímala se Zuza ve tmě vonící po jejích cigaretách Vogue. Popadl dech, ale nedokázal promluvit. Cosi dělala rukama kdesi v jeho tříslech. „Tohle je tantra.“ „Ano?“ Zalapal po dechu a sevřel v pěstích prostěradlo. Skutečně žil v tom nejlepším ze všech světů. Povím Vám te1 jeden příběh. Týká se Súdánu, odboru CIA, který jsem řídil, a Číny. Někoho jako Vy asi nepřekvapí, že v něm jde také o ropu, ačkoli ne způsobem, jakým se domníváte. Uvědomte si rovněž, že seznámit se s tímto příběhem může být nebezpečné. Má smrt je toho důkazem. Od tohoto okamžiku jste na všechno sám. Neunesete-li takovou tíhu, dopis okamžitě spalte a zapomeňte na něj. Když už byli oba unavení a ulice dole ztichla, mlčky se dívali do stropu. Zuza kouřila a povědomá vůně jejích cigaret se mísila s vůní sexu. „Budeme pracovat spolu, vi1?“ zeptala se. Za celý den jí nedošlo, že tento příběh nijak nesouvisí s Ma1arskem, ale Ma1arsko přitom bylo jedinou zemí, 14


kde mohla uplatnit svou znalost jazyka. Věděl, že bude muset odletět do New Yorku a že Zuza nemá ani víza. „Samozřejmě,“ lhal, „ale nezapomeň na ten dopis. Je nebezpečný.“ Slyšel, ale neviděl, jak si pohrdlivě odfrkla. „Co?“ „Terry má pravdu. Jsi paranoidní.“ Gray se opřel o loket a zkoumavě si ji prohlížel. Terry Parkhall byl pisálek, který pro ni měl vždycky slabost. „Terry je pitomec. Žije ve vysněném světě. Stačí, abys před ním nadhodila, že CIA byla nějakým způsobem odpovědná za 11. září, a skáče až ke stropu. Ve světě Guantánama, mučicích středisek a CIA zapojené do obchodu s heroinem přece není těžké si to představit. Problém je, že Terry neustále zapomíná na základní pravidlo spiknutí.“ „Jak zní základní pravidlo spiknutí?“ ušklíbala se dál. „Když je možné si to představit, někdo to už určitě vyzkoušel.“ Neměl to říkat. Netušil proč, odmítla mu totiž cokoli vysvětlit, ale najednou se mezi nimi rozhostil chlad a trvalo dlouho, než se mu podařilo usnout. Spal přerušovaně, neustále se mu zjevovaly obrazy nepokojů pod žhavým sluncem Súdánu, naftou postříkaných Číňanů a atentátníků z Graingerova tajného oddělení, z jakéhosi Odboru turistiky. V osm byl už vzhůru a ve slabém světle z ulice si mnul oči. Zuza spokojeně spala. V tříslech cítil příjemnou bolest. Začínal měnit názor. Ačkoli mu Zuza nemohla nijak pomoci s hledáním důkazů potvrzujících Graingerův příběh, rozhodl se najednou, že ji přibere jako svou partnerku. Změnila snad jeho pohled na věc tantra? Nebo pocit viny z toho, že řekl něco špatného? Stejně jako na jejích důvodech, proč se s ním nakonec vyspala, na tom nezáleželo. Důležité bylo, že má před sebou spoustu práce. Začal se oblékat. Thomas Grainger sám přiznával, že svůj příběh 15


nemá čím doložit. „Prozatím pro vás nemám žádné pádné důkazy, kromě svého slova. Nicméně doufám, že od jednoho ze svých podřízených brzy získám nějaké materiály.“ Dopis skončil bez jediného dalšího slova o jeho podřízeném, opakoval jen základní fakt „Jsem mrtvý“ a zmiňoval několik jmen, u nichž bylo možné začít shromaž1ovat důkazy: Terence Fitzhugh, Diane Morelová, Janet Simmonsová, senátor Nathan Irwin, Roman Ugrimov, Milo Weaver. Ten poslední, jak prohlašoval Grainger, je jediná osoba, které může věřit, že mu pomůže. Má tento dopis Milovi Weaverovi ukázat, jen jemu, a tím se dostane dál. Políbil Zuzu a vytratil se s taškou přes rameno do žlutavého habsburského rána. Rozhodl se, že domů dojde pěšky. Byl krásný den, plný naděje, ačkoli si to podmračení Ma1aři spěchající kolem něho do svých nudných zaměstnání neuvědomovali. Byt měl ve Vadász utca, úzké a od sazí šedočerné uličce plné rozpadajících se, ale kdysi krásných činžáků. Protože výtah v jednom kuse nefungoval, pomalu vystoupal po schodech do bytu v pátém patře, vešel dovnitř a naZukal kód do poplašného zařízení. Peníze za příběh základny Taszár použil k nákupu a opravě tohoto bytu. Kuchyň měl v nerezové oceli, v obýváku wifi soupravu a zapuštěné police a mohl odsud vycházet na nejistý balkon s výhledem na Vadász, který také nechal podepřít a uklidit. Na rozdíl od domovů mnohých svých dočasných přátel bydlel podle svých představ a nemusel podléhat obvyklým ma1arským kompromisům v některém z velkých bytů rozdělených za doby komunismu, které se do jednoho vyznačovaly odpornými kuchyněmi a koupelnami a dlouhými neužitečnými chodbami. Zapnul televizi, v níž na místní MTV hrála ma1arská popová kapela, odhodil tašku na podlahu, zašel se vymočit do koupelny a přemýšlel, jestli má na příběhu začít praco16


vat sám nebo nejdřív vyhledat Mila Weavera. Sám, rozhodl se. Měl pro to dva důvody. Zaprvé chtěl vědět co nejvíc, než bude muset čelit lžím, kterými ho Milo Weaver určitě bude krmit. Zadruhé toužil po uspokojení, že příběh rozluštil sám. Bude-li to možné. Umyl se, vrátil se do obýváku a zarazil se. Na jeho pohovce BoConcept, která ho stála celé jmění, se povaloval světlovlasý muž a sledoval obrazovku s prsatou tanečnicí. Henry zalapal po dechu, ale nadechnout se nedokázal. Blon1ák se k němu otočil, usmál se a přikývl, jako když muži zdraví jeden druhého. „Slušná baba, co?“ Americký přízvuk. „Kdo…“ Henry nedokázal dokončit větu. Muž se dál usmíval a otočil se tak, aby na Henryho lépe viděl. Byl vysoký a na sobě měl oblek bez kravaty. „Pan Gray?“ „Jak jste se dostal dovnitř?“ „Trochu toho, trochu onoho.“ Poplácal polštář vedle sebe. „Poj1te. Promluvíme si.“ Henry se nepohnul. Nechtěl nebo nemohl, a kdybyste se ho zeptali, nejspíš by sám nevěděl. „Prosím,“ naléhal muž. „Kdo jste?“ „Aha, promiňte.“ Vstal. „James Einner.“ Udělal krok k Henrymu a napřáhl ruku k pozdravu. Henry mu automaticky také ruku podal, a když to udělal, James Einner mu ji pevně stiskl. Vzápětí se napřáhl a druhou rukou udeřil Henryho prudce do krku. První rána Henryho oslepila a zvedl se mu žaludek, po druhé nastala tma. James Einner Henryho chvíli přidržoval napůl ve stoje, pak ho nechal klesnout na opravenou parketovou podlahu. Vrátil se na pohovku a prohledal Henryho tašku. Našel dopis, spočítal stránky, sebral Henryho kožený diář a dal si ho do kapsy. Znovu prošel byt. Totéž udělal už večer, 17


ale chtěl se ještě jednou porozhlédnout, aby měl jistotu, a k věcem, které se chystal odnést, přidal Henryho notebook, flash paměti a vypálená CD. Všechno uložil do levné tašky, zakoupené v Praze před nástupem do vlaku do Budapešti, a postavil ji ke dveřím. To celé mu zabralo přibližně sedm minut, zatímco v televizi pokračovala přehlídka ma1arského popu. Vrátil se do obýváku a otevřel dveře na balkon. Do pokoje zavál teplý vánek. Einner se předklonil a rychlým pohledem si ověřil, že v celé ulici parkují auta, ale nejsou tam žádní chodci. S hekáním Henryho Graye zvedl, držel ho jako novomanžel, když přenáší novomanželku přes práh domu, a bez zaváhání, aniž by dal příležitost náhodnému kolemjdoucímu, který by se snad kochal nádhernou habsburskou fasádou, aby si ho všiml, přehodil Greye přes zábradlí. Cestou přes obývák do kuchyně slyšel žuchnutí a alarm auta. Přehodil si tašku přes rameno a potichu z bytu odešel.

18


2 Když se o čtyři měsíce později objevil v Nemocnici svatého Jana na budínské straně Dunaje onen Američan, shlukly se kolem něho na vybledlé chodbě z padesátých let anglicky mluvící sestry a zaraženě odpovídaly na jeho otázky. Zuza Pappová by řekla, že nezaujatému pozorovateli by muselo připadat, že se na tomto nečekaném místě ukázal slavný herec, protože všechny sestřičky s ním flirtovaly. Dvě se dokonce dotýkaly jeho paže, zatímco se smály jeho vtípkům. Jak později Zuze tvrdily, byl okouzlující podobně jako někteří slavní lékaři, a i těch několik, které se mu neobdivovaly, odpovídalo na jeho dotazy co nejpodrobněji. Začaly tím, že ho opravily: Ne, pan Gray se do Nemocnice svatého Jana nedostal v srpnu. V srpnu ho odvezli se šesti zlomenými žebry, propíchnutými plícemi, roztříštěnou stehenní kostí, oběma rukama zlomenýma a s frakturou lebky do nemocnice Péterfy Sándor Kórház. Právě tam, na druhé straně Dunaje ho poskládal dohromady jeden vynikající chirurg („studoval v Londýně,“ chlubily se), ale pacient se neprobral. „Fraktura,“ vysvětlovala jedna a dotkla se hlavy. „Moc krve.“ Krev se musela vstřebat, a ačkoli lékaři příliš nedoufali, v září pacienta k dalšímu sledování a péči převezli ke Svatému Janovi. Jeho hlavní ošetřovatelkou byla drobná rozčepýřená sestřička jménem Bori a Jana, její vyšší kamarád19


ka překládala vše, co Američanovi říkala. „My doufat – doufaly, rozumíte? Poranění hlavy moc špatné, ale srdce dál tlouklo a dýchal sám. Takže žádný problém s malým mozkem. Čekaly jsme, až mu krev odejde z hlavy.“ Trvalo to týdny. Krev se kompletně vstřebala až v říjnu. Účty za nemocnici platili jeho rodiče, kteří z Ameriky na návštěvu přiletěli jen jednou, ale každý měsíc posílali nemocnici peníze. „Oni ho chtěli vzít do Ameriky,“ vysvětlovala Jana, „ale my jim říct, že to nejde. Ne v jeho stavu.“ „Přirozeně,“ přitakal Američan. Ačkoli se pacientův stav stabilizoval, kóma přetrvávalo. „Tyhle věci, někdy je to tajemství,“ vysvětlovala další sestra a Američan smutně a chápavě přikyvoval. Pak Bori cosi řekla a šZastně zvedla ruce. „Nakonec se probudil!“ přeložila Jana. „To se stalo před týdnem?“ zeptal se s úsměvem Američan. „Pátého prosince, den před Mikulášem.“ „Mikulášem?“ „Den svatého Mikuláše. Děti v ten den dostávají od Mikuláše dobroty.“ „Úžasné.“ Zavolali dobrou zprávu jeho rodičům, a jakmile byl Gray schopen mluvit, zeptali se ho, jestli se chce někomu ozvat. Třeba té hezké mladé Ma1arce, která ho jednou týdně navštěvovala. „Jeho přítelkyně?“ zajímal se Američan. „Zuza Pappová,“ přispěchala s vysvětlením jiná sestra. „Myslím, že Bori žárlí,“ prohlásila Jana. „Zamilovala se do něho.“ Bori se zamračila a rychle vychrlila několik otázek, na které jí ostatní sestřičky odpovídaly jen hihňáním. „A tahle Zuza sem přišla, že?“ „Ano,“ potvrdila další ze sester. „Byla moc šZastná.“ 20

0034933  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you