0034932

a ­obchodovat s nimi. Zpočátku je vyměňovali za zlato na Zlatonosném pobřeží a později je se značným ziskem odesílali do Nového světa. Po Portugalcích přišli Francouzi, Holanďané, Dánové, Švédové, Němci, Španělé a Britové.

Zatímco evropští otrokáři bohatli, Afričané založili několik dynastií, které vzkvétaly díky roli zprostředkovatelů, především na ostrovech Lagos a Bonny. Pobřežní králové bránili pronikání Evropanů do vnitrozemí. Postupně se kromě otroků začalo obchodovat také s dalšími komoditami, zejména palmovým olejem, dřevem a slonovinou. V roce 1807 Britové postavili otrokářství mimo zákon a britští námořní velitelé až do poloviny století dohlíželi na pobřežní obchod, aby zajistili dodržování zákazu.

Obchodníci, kterým nezbylo než se zaměřit na jiné zboží, již neměli důvod platit domorodým potentátům a vyžadovali povolení zamířit do vnitrozemí a jednat přímo s výrobci.

To vedlo ke třenicím s pobřežními králi. Kolem roku 1850 na pobřeží začalo úřadovat několik britských konzulů a Britové začali pronikat na sever od Lagosu do dnešní západní Nigérie.

Nejpozoruhodnější z těchto obchodníků byl sir George Goldie. Tomuto svéráznému průkopníkovi se kolem roku 1879 podařilo sjednotit britské obchodníky podél pobřeží do bojového sdružení nikoli proti Afričanům, ale proti Francouzům, kteří byli jejich přirozenějšími rivaly.

Společně s místním konzulem Hewettem usiloval o to, aby zakročila britská vláda a prohlásila území Olejových řek (Oil Rivers) a Dolního Nigeru za britskou kolonii. Liberální vláda však otálela, neboť zakládání kolonií na takových místech považovala za ztrátu času. Odmítla sice doporučení Královské komise pro západní Afriku z roku 1875 ke stažení ze stávajících kolonií, ale nehodlala ani budovat žádné další. Goldie tedy pět let bojoval na dvou frontách – s francouzskými obchodníky, kteří se nakonec v roce 1884 podvolili jeho nátlaku, a proti apatii v sídle britské vlády na Whitehallu.

14