Nejdřív mi jako řekla, že má dvě zprávy: dobrou a špatnou. Nakláněla se přes bar. Tak kterou chci dřív. Já řikám, že dobrou. A vona mi řekla, že ve městě nejspíš probíhá polsko-rusácká válka pod červenobílou vlajkou. Já řikám, vod koho že to ví, a vona, že to slyšela. Tak řikám, že teda tu špatnou. A vona si vyndala rtěnku a řekla mi, že Magda řiká, že je mezi náma konec. No, a pak mrkla na Barmana, že má přijít, kdyby něco. A tak sem se dověděl, že mě prej nechala. Teda jako Magda. I když nám spolu bylo dobře a společně sme zažili spoustu příjemnejch chvilek, hodně hezkejch slov padlo, vode mě stejně jako z ní. Vo tom žádná. Barman řiká, abych se na ni vysral. I když to neni tak jednoduchý. Když sem se dověděl, že je to holt takhle, nebo spíš, že už to tak neni, tak to nebylo tak, že by mi to teda votevřeně řekla do vočí, ale stalo se to právě úplně jinak, že mi to teda sdělila právě prostřednictvim Arlety. Myslim, že to vod ní bylo normálně sprostý, ubohý. A nebudu to skrejvat, i když to byla moje holka, vo který můžu říct, že se mezi náma vodehrálo hodně různejch věcí ať už dobrejch nebo zlejch. Tak to přece nemusela řikat prostřednictvim svý kámošky a navíc tim způsobem, že já se to dovim poslední. Všichni to věděj vod samýho začátku, poněvač to jako řekla i vostatním. Řekla, že já sem spíš horkokrevnej a že mě na tu věc museli připravit. Bojej se, že mi hrábne, protože to tak vždycky bejvalo. Řekla mi, abych šel na čerstvej vzduch. Dala mi ty svý sračkovitý cigára. A já zatim cejtim jenom smutek, víc než cokoli 5
jinýho. A mrzí mě, že mi to neřekla mezi čtyřma vočima vosobně. Aspoň jedno slovo. Naklání se přes bar jako prodavačka přes pult. Jako by mi z fleku měla prodat ňáký šméčko, ňákej rádoby čokoládovej výrobek. Arleta. Železitou vodu ve sklenici vod piva. Barvu na vajíčka. Bombóny, který by prodala, by byly uvnitř prázdný. Jenom pozlátko. Všecko, čeho se dotkne svejma prstama s nehtama, padělaný a falešný. Poněvač vona sama je falešná, uvnitř prázdná. Kouří cigáro. Koupený u Rusáků. Padělaný, bezcenný. Místo nikotinu je v něm ňákej humáč, ňákej naprosto neznámej matroš. Ňáký papíry, piliny, vo kterejch se nezdálo učitelkám. Vo kterejch se nezdálo žádnejm fízlům. I když by měli Arletu zavřít. Který nikdo nezná a na který jako všecky balí, na svoje voči. Na svůj telefon, na melodii ve svym telefonu. Teď sedim a čučim na její vlasy. Arleta v kůži, a vedle ní Magdiny vlasy, dlouhý, světlý vlasy, jako stěna, jako větve. Čučim na její vlasy jako do zdi, poněvač nejsou pro mě. Sou pro jiný, pro Barmana, pro Sopla, pro různý týpky, který přicházej a vodcházej. Pro všecky, a přitom ne pro mě. Jiný do nich budou strkat ruce. Příde Kašpar, sedne si a zeptá se, vo co de. Jaký má krátký kalhoty. A jeho boty sou jako černý zrcadlo, ve kterym se prohlížim, neóny v baru, hrací automaty, různý věci, který sou vokolo. Hned vedle přezky sou vidět Magdiny vlasy, který sou jako nepropustná stěna. Izolujou ji vode mě jako zeď, jako beton. Za nima sou nový lásky, její vlhký polibky. Kašpar je zjevně naspídovanej, klepe si nohou. A proto se mi rozmazává vobraz. Je tu autem, žvejká větrovou žvejkačku. Zeptá se mě, jestli mám kapesníky. Ztratim Magdu v davu. Řeknu mu, že nemám. I když bych je možná měl mít. Kašpar má spíd, celou káru spídu, celej kufr vod golfu. Všude se rozhlíží, jak kdyby na něj ze všech stran číhala armáda Rusáků. Jako kdyby sem chtěli přijít a vrazit mu do těch jeho rozklepanejch čelistí všecky ty svý ruský cigára. Vytáhne červený elemka. Zeptá se, proč sedim vobličejem ke zdi. Řeknu mu, jestli by se něco změnilo, kdybych seděl vobráceně, co? Možná by tu se mnou byla Magda, 6
jen co si sednu navopak, tak hned jako přilítne a prásk ho na mý kolena, vlasama do tváře, strčí si mou ruku mezi nohy, její polibky, její láska. Řeknu, že ne. I když bych radši řek, že jo. Ale řeknu že ne. Ne a ne. Nesouhlasim. I kdyby sem chtěla přijít, řek bych: nepřibližuj se, nešahej na mě, smrdíš. Smrdíš těma chlapama, který na tebe šahaj, když se nedíváš a myslíš si, že nevíš, že se tě dotýkaj. Smrdíš těma cigárama, který si vod nich bereš, který ti nabízej. Posranejma mentolovejma elemkama. Koupenejma u Rusáků za levnějc. Těma drinkama, tim humáčem, kterej ti kupujou ve sklenici, ve kterym plavou bakterie z jejich pusy jako ryby, jako mořský kurvy. I kdyby chtěla, abych ji měl takovou a teď, nedočkala by se. Neřek bych ani slovo. Podala by mi sklenici s drinkem, řek bych: ne. Nejdřív sundej tu žvejkačku, kterou si zespoda přilepila, poněvač je z pusy jednoho z těch špinavejch chlapů, z jejich pusy, je ta žvejkačka, i když si myslíš, že vo tom nevim. Potom se umej a až pak si mi sem můžeš sednout, až budeš čistá vod těch levnejch cigár, vod toho šméčkovýho spídu, co piješ v těch drinkách. Teprve až si svlíkneš ty hadry, to peří, co neni pro mě. Samozřejmě že v tu chvíli sem ještě trochu uraženej. Vobrátim se, nechci s ní kecat. Řeknu jí, že když bude taková, rozflákám celej bar, všecky skleničky pudou na zem a vona bude šlapat po skle, bude si ničit všecky svý podpatky, vodře si lokty, roztrhá si šaty a všecky ty cancoury na ní. Prosí mě, abych se k ní vrátil. Že bude hodná jako nikdy, ještě hodnější, ještě věrnější. Já jí na to řeknu, že ne. Řeknu: mám ti to vopakovat jednou, nebo ti to mám zvopakovat dvakrát, že už s tebou nikdy nechci bejt, a buď mi dáš pokoj, nebo to udělám já sám. Vona řekne, že mě milovala. Já řeknu, že sem ji taky miloval, že se mi vždycky líbila, i když nejdřív byla Lolova holka a i když předtim, než byla se mnou, jeho auto bylo lepší, to všecko měl Lolo lepší, lepší boty, lepší kalhoty, lepší peníze. Že sem ho chtěl zabít, protože nebyl na Magdu hodnej, ale spíš jenom hrubej. Že potom, i když byla moje, vždycky jsem jí byl po ruce, vždycky jsem za ní stál. I když, jak už sem řikal, ne vždycky bylo všecko dobrý, třeba, že jo, když kradla po krámech hadry, ve zkušební kabince vodstřihávala kódy. Náušnice, kabelky, voční stíny. Všecko do tašky a do igelitky. To nebylo fér, poněvač sem pak musel bejt rudej až za ušima, i když většinou 7
se jí dařilo, což se potom vodráželo na její náladě. A krom toho měla tu chybu, že byla mladší, což mi konec konců měli za zlý mý rodiče. Ale krom toho bylo všecko tak, jak má, často řikala, že ne jinýho kluka, ale právě mě, a že ten cit je pro mě, a ne pro ně. Příde Levi, řekne, že to ví a že Magda je horší než vobyčejná nádražní kurva, než ty, co stojej na Hlaváku. Bordó huby, špinavý. Taky ty vod Rusáků. To chápu, ale tohleto už teda nemůžu dopustit. Aby někdo takovýho ražení jako Levi takhle mluvil, a tak vstanu. Aby mi někdo s počítačovym tikem řikal, jakej je můj život, jaký sou mý pocity, co mám dělat, a co ne, jestli je Magda dobrá nebo ne, protože tohle, to už možná dokonce ani po smrti nikdo nedokáže, jaká Magda dovopravdy byla. Aby hodnotil její svědomí, když von sám to z pocitu pomsty do Arlety napálil károu, což by Arletě nikdo neudělal, i když je taková, jaká je. Takže vstanu. Čučim do jeho poskakujícího voka, dost zblízka, aby věděl, jak to je. Von mlčí a dívá se hluboko do svýho pivka. Řekne, že v posledních dnech ve městě probíhá polsko-rusácká válka pod červenobílou vlajkou. Má pocit, že změnil téma. Téma je furt to samý, Levi. Vim, že ať probíhá válka, nebo neprobíhá, měls ji před Lolem, vim, že vy všichni ste ji měli přede mnou, a teď ji všichni zase budete mít, protože vode dneška je vaše, vode dneška je vopilá a je non-stop v provozu, ve vočích jí svítěj žárovky vosumdesátky, svítí jí jazyk v puse, svítí jí noční neón mezi nohama, vemte si ji, všichni popořadě. Ty, Levi, jako první, protože tebe znám, vim, jakej seš, pro tebe to nejčerstvější maso, protože ty musíš v životě dostat samý nejlepší věci, samou smetánku, kafíčko s mlíčkem, nejrychlejší počítač, nejlepší klávesnici, zlatej telefon na zlatym podnosu, takže jestli chceš, Magda je tvoje, poněvač vona je nejlepší, má zlatý srdce. Má zlatý srdce, když ti dává ruku na hlavu a řiká, co by chtěla. Má zlatý srdce, dosáhne, čeho chce, a to takovym způsobem, že se ještě při placení cejtíš, jako bys pučoval. Že se cejtíš, jako by ses zastavoval v zastavárně. Má zlatý srdce, je něžná a romantická, například má ráda zvířata a dost často řiká, že by chtěla mít různý zvířata, ráda se dívá na křečky v akvárkách. Možná by dokonce chtěla mít pozdějc dítě, ale jenom pětiletý, takový, co by se narodilo, až by mu bylo pět 8
a nikdy by nevyrostlo. S důstojnym jménem. Klaudie, Max, Alex. Malý dítě, pětiletý, a jí by už pořád bylo sedumnáct, vodila by ho za ruku po náměstí, ve svý střapatý sukni, ve svejch podpatkách. Nosila by ho ve svejch taštičkách se šminkama v jedný kapsičce. Vona by s tim dítětem tancovala na diskotéce, chodily by tam noviny a fotili by její vlasy, jak se třpytěj a lesknou, a dítě je vošklivý, protože je tvoje, Levi, narozený se zlomenym nosem, narozený s počítačovym tikem, vod narození vošklivý, vod narození zkurvený, protože teda tvůj syn by byl vodjakživa zmrd. Ty bys totiž nevěděl, jak bejt na Magdu hodnej, jak ji udělat šťastnou. Jak jí něco ze sebe dát, neukázal bys jí svět, ale jen ty svý počítačový hry, krev, zoufalství, bolest. Na tohle vona neni, vona je vod toho, aby s ní někdo dělal něžný věci. Magda je totiž taková. Přišla Arleta, abych jí připálil, řiká, že prej dělám cirkus, nejspíš to tvrdí Magda. No, prosim, tadyhle sou sloni, který po mně přešli a zničili mý srdce, tadyhle sou blechy. Tadyhle sou cvičený psi, poněvač sem byl jako cvičený psi, který nedostanou nic za vodměnu, a k tomu ještě mokrym hadrem přes držku a ani děkuju, ani vypadni. Tak teda, sem cvičenej pes, že abych řídil auto bez střechy. Voheň nemám. Poněvač sem vyhaslej. A chci teď umřít. A v poslední minutě, jak budu umírat, chci vidět Magdu. Jak se nade mnou sklání a řiká: neumírej. Neumírej, za to všecko můžu já, vod teďka budu jenom s tebou, jenom neumírej, přece vo to tady nejde, jde vo to, abysme se dobře bavili, a to všecko byla jen taková sranda, tak dovopravdicky sem před tebou neměla nikoho, nebyla sem s jinejma, nebo sem s nima nebyla vůbec, jen sem si dělala srandu, abych tě naštvala, ty blbečku, ale teď už bude všecko dobrý, budeme mít dítě, Klaudii, Erička, Nikolu, víš co, přece si ho vždycky chtěl, budeme je vozit v kočárku, uvidíš, jaký to bude, jenom slib, že neumřeš, já už teď musim jít na záchod, poněvač Arleta teď balí jednoho takovýho, von tvrdí, že je předseda a že zná všecky, dokonce prej zná i tebe, řiká: Silnej, znám ho, a já nic, ticho, neřekla sem mu, že seš můj kluk, protože to bylo jinak, ale teď mu řeknu pravdu, aby věděl, jak to je. * * * 9
Tak si to teda nanejvejš nechám na pozdějc jako nouzovku, poněvač Arleta řiká, že Magda teď někam šla. Řiká, že neví, kam. Řiká, že neví, s kym. Řeknu jí, jestli je moje kámoška, nebo taky taková děvka jako Magda. Vona řekne, že kámoška. Řeknu jí, vo co teda potom, doprdele, de. Vona řekne, že s Irkem. Že Magda se šla s Irkem podivat na město, vočíhnout auta, prostě jen tak, skamarádit se. Hm, takže s Irkem. Hm, takže to dítě teda bude vodporný. Mnohem horší než s Levim. Geneticky nenormální. Genetickej úchyl vod narození. Geneticky nesmyslný. Genetickej zmrd. Vod začátku s geneticky vrozenou kapsičkou v dásni na ukradený věci, s vrozeně špinavejma nehtama. Jednoho dne takhle pojedu vlakem a až mě ňáký dítě poprosí vo nakrmení, a když se mu podivám do vobličeje, uvidim voči Magdy, koktání Irka a svoje lehce vodstávající uši v jedný vosobě, poněvač něco po mně v ní taky muselo zůstat, ňáký geny. Jizva na čele taky po mně, to jak sem kdysi proletěl sklem, zlomenej nos ještě po někom jinym, zoufalství samo, nejvošklivější dítě světa. Pak se ho zeptám, kde má matku. Jak řekne, že už neni, že umřela, tak to je v pořádku, dám mu. Ale jak řekne, že je s tátou, tak to je s nim konec, a ať už na mě radši na svý cestě nenarazí, protože to tak bude lepší pro něj samotnýho. Vejde Magda, ale bez Irka. Vypadá, jako by se něco stalo, jako by se rozpadla na prvočinitele, vlasy někde jinde, taška někde jinde, šaty nalevo, naušnice napravo. Punčocháče celý zablácený nalevo. Tvář napravo, z vočí jí tečou černý slzy. Jako kdyby bojovala na polsko-rusácký válce, jako by přes ni přešla celá polskorusácká armáda, která šla parkem. Probouzej se ve mně všechny mý pocity. Celá situace. Společenská a ekonomická ve státě. To je celá vona. To všecko je její. Je vopilá, je zničená. Je najetá, je zhulená. Je vošklivá jak nikdy. Po bradě jí tečou černý slzy, poněvač její srdce je černý stejně jako uhel. Klín má černej, roztrženej. Přes celej klín jí utíká voko. Z toho klína pak porodí černošský, černý dítě. Andželu se shnilou tváří, s vocasem. S tim dítětem se daleko nedostane. Nepustěj ji do tága, neprodaj jí bílý mlíko. Bude ležet na černý hlíně na zahrádkách. Bude bydlet po skleníkách. Rozežíraná červama, rozežíraná broukama. To dítě 10
bude krmit černym mlíkem z černejch prsou. Bude ho krmit zahradní hlínou. Ale vono stejně dřív nebo pozdějc umře. Příde Arleta. Řeknu jí, že ať vyřídí Magdě, že jí přeju rychlou smrt. Arleta udělá bublinu ze žvejky. Načež si tu žvejku namotá na prst a strčí do pusy. Vypadá to, že ve svym životě nemá na starost nic jinýho než dělat bubliny a namotávat si je na prsty. Že má takovou práci, za kterou dostane docela slušný kešeně a za ty si kupuje všecky ty hadry, všecky ty ruský cigára. Mohla by se vobjevit s celym tim svym pojízdnym bordelem v „Neváhej a toč“. Arleta řekne, že mám nasráno v kebce. Abych neřikal to, co řikám, protože se to může splnit. Řekne, že jí už se to stalo několikrát. Například kdysi ve škole řekla úče na vodborný předměty: „chcípni“, a vona pak prej skončila v porodnici na kapačkách. Stejně tak řekla kdysi spolužačce na těláku: „zlom si nohu“, a ta holka si zlomila malíček na ruce. Taky řiká, že nikdy nekouří elemka, poněvač nejsou zdravý a sou to nejvíc rakovinotvorný cigára. Stejně tak prej asi i vosud bdí a hlídá, jestli člověk neřiká něco špatnýho, když sou těžký časy. Jestli něco řekneš a sou právě těžký časy, tak to bez pardónu, ta věc se stane, už to nevodvoláš, už se z toho nevykroutíš. Možná je to ňák spojený s náboženstvim, s paranormálnim životem, je to určitá vlastnost paramentálního života. Ale co má Arleta do toho co kecat, to už je mi s prominutim úplně u prdele. Kde byla s Irkem Magda, na to se tě ptám, řeknu Arletě. Ty zasraná pizdo. Společně najednou ve dvou budete mít všecky ty nemanželský děti, nepustěj vás ani do jedný humusácký hospody. Řekni, co von jí udělal, ten zloděj. Ukrad jí čistý srdce, celou její něhu, všecky vlasy, zničil jí punčocháče, přived ji k breku. Ublížil jí. A já ho za to udusim, ale až potom. Teď to chci vědět, Arleto. Z její kapsy u džín se ale vozývá příslušnej signál a Arleta dostane textovku. Že se jí se mnou dobře kecalo, jen kdybych nebyl takovej pičus, řekne mi a rychle někam vodejde. V tu chvíli ke mně příde Barman a řekne, že je průser. Já řeknu, jakej že teda jako průser. Von na to, že Magda vždycky tak trochu podlí11
hala hysterii, zbytečně podlíhala. Já mu řeknu, že jako že vo co de. A už sem lehce nasranej, poněvač nemám rád, když něco neni po mym. No, a von na to, že se vobjevila ňáká záležitost s Magdou. Záležitost nezáležitost, a Barman je taky pěkná svině, poněvač než aby mi vo tom sama Magda, řiká mi to místo ní von. Potom jdu na hajzly, poněvač na mě zavolá Arleta, je do mrtě zhulená, hulí dvě mentolový cigára najednou, a ještě k tomu elemka, vobě má v jednom koutku pusy a druhou rukou podepírá Magdu. Sem trochu mimo, poněvač vim, že mě Magda urazila, že mi ublížila. Ale zeptám se, co se teda stalo. Řekne mi, že je to křeč. Já řeknu, že to může bejt vod spídu, teda vod hodně spídu. Arleta řekne, že vona nás už teda nechá samotný a zvenčí zamkne dveře. No, takže stojim. Magda má křeč v lejtku a sedí na záchodový míse. Levou rukou se drží za lejtko, do toho brečí, a ještě k tomu hysterčí. Nevim teď ani, jestli je hezká nebo vošklivá a vážně těžko říct. Jedno je jasný, celkově je pěkná, ale právě je ve špatný formě, co se týče vzhledu, poněvač všude sou její černý slzy, se kterejma z ní jako vokapem teče řasenka, punčocháče jakoby nadměrný velikosti má roztrhaný až na kůži a její rozmočenej vobličej mi připomíná, a nechci bejt netaktní, červený hasičský auto. Přemejšlim teda vo tom, jestli ji ještě miluju, když tu tak docela nahlas vyvádí, aniž by se mi dokonce podivala do vočí nebo mi řekla jedno jediný slovo. No, a v tu chvíli už to teda nevydržim. Copak sem, Magdo, udělal něco špatně? – řeknu jí a zavřu dveře. Copak jsem udělal něco špatně, přece sme to všecko mohli začít ještě jednou a vodnova. Vždycky si vypadala šťastně, když sem tě miloval, tak proč mě teď najednou nechceš, je to jen takovej rozmar, nebo sem tě vomrzel? Pamatuješ si, jak si tě tenkrát cajti zapisovali na zastávce, a i když si tam tenkrát byla s Maštalem, i když si tě zapsali s nim a i když víš, že byl u soudu za dealerství. Ale kdo ti potom chodil kontrolovat schránku, aby nepřišlo rodičům pozvání na policii, kdyžs byla na praxi. Svatej Josef ji kontroloval? Šel ji aspoň jednou zkontrolovat Maštal? Copak sem nebyl hodnej, no, řekni sama? Kytičky, čokoládičky, romantický sračičky. * * * 12
Teď nevíš, co bys řekla. Kňouráš, a řeknu ti, že to je ubohý, poněvač teď seš nýmand, seš jako dítě, tak ubohá. Čučíš na ty hnědý kachličky, který nás nejednou viděly, když sme spolu byli tak hrozně blízko, jak jenom holka nebo žena a muž můžou bejt. Ty kachličky maj ještě plný zuby všeho, co bylo dřív, právě to jedno jediný ti povim. Tvoje jméno je hezký, Magdo, stejně jako tvůj vobličej. Hezký sou tvý ruce, tvý prsty, tvý nehty, copak spolu nemůžem dál zůstat? Jestli chceš, vemu tě vodsud, kam jen chceš. Možná dokonce i do nemocnice, jestli to je nezbytně nutný. Ptáš se, jestli sem pil, no, pil sem, no, ale to nikoho nezajímá, jestli sem pil nebo ne. Jedem, takže nasedáme do auta a jedem, tebe zavezu všude, i kdyby nám deset tisíc Rusáků chtělo změřit množství alkoholu a drog. Řikáš, abych nekecal nesmysly, vod podstaty věci. Řikáš, že to je asi křeč v lejtku, že sis dělala test a že je dost dobře možný, že seš těhotná, i když si tim nejseš na beton jistá. Řikáš, že proto si vycouvala, proto už si se mnou nechtěla bejt, protože si věděla, že se naštvu. Řekni mi, kdy sem na tebe byl naštvanej dýl než jeden den? Jestli máš dítě, a možná je to dokonce moje dítě, vždycky můžeš jít k doktorovi a vověřit si to na stopro. Ale teď jedem. Zvednu Magdu a vona vyvádí jako pominutá, zkrátka řve, i když ještě před chvílí byla tichoučká a kroťoučká jako mílius. V tu ránu přiběhne Arletka s tim svym balónem, kterej jí trčí z pusy, chce všecko vědět, co se děje, co s tou křečí a jestli Magda nepotřebuje z její strany ňákou pomoc, vodu, paralen. Já jí řeknu, aby vypadla, stejně jako Barmanovi, kterej civí, jako by nevěděl, vo co de. Vostatní taky blbě koukaj, Levi, Kašpar a taky Sopl s ňákou roštěnkou, kterou ani neznám, musí bejt nová, ale vůbec neni špatná, hudba jede na plný grády, učiněnej brajgl. Arleta mi posílá esemesku, že je možný, že to je nejspíš nedostatek hořčíku nebo draslíku v krvi, vzhledem ke špatnýmu způsobu stravování. Pošlu ji do háje, poněvač bych napsal víc, ale vodejde mi telefon a jediný, co stihnu, je právě: vypadni, arle. Napsal bych víc, aby si nechala ty svý nepříznivý předpovědi, to nešťastný našeptávání, poněvač to vona pravděpodobně vyprovokovala těma svejma parapřirozenejma kecama, 13
těma svejma zaklínadlama vo tý úče na zemák, že Magdu chytla tak strašně bolestivá křeč. No, takže vodcházíme a já strčim Magdu do prvního tága, načež taky sám nasednu, vona řekne, že do nemocnice, a von, jestli se něco stalo. Já mu řeknu, jestli je to rozhovor do novin, nebo jestli je to tágo a jestli je to zpověď hříchů a rozhřešení, a jestli nás veme, poněvač jinak teda vystupuju a Magda taky se mnou, prachy žádný a ještě kámen na přední sklo a na městě ať už se radši neukazuje. Von chvíli mlčí, a pak začne, že prej v poslední době bojujeme s Rusákama pod červenobílou vlajkou. Já řeknu, že jasně, i když my spíš v týhle věci nejsme tak moc radikální. Magda řekne, že vona je spíš proti Rusákům. Teď se naseru a řeknu: a jak jako víš, že teda seš právě proti? Hraje rádio, jdou zprávy, různý písničky. Vona řekne, že si to myslí. Já řeknu, že se naspídovala a teď dělá velký závěry, velký názory vytváří a jak jako ví, že si myslí zrovna tohle, a ne právě něco jinýho? Vona se trochu bojí. Řeknu jí, aby mi dala pokoj, aby mě nesrala. Vona kňourá, poněvač křeč ještě nepřestala. Potom se courá sama, řekne, abych na ni nešahal. Kulhá. Řekne, že sem tak brutální, že když na ni jenom jednou šáhnu, zabiju naše dítě a ji taky. Poněvač vona potom podélně praskne a naše dítě umře. Sem dost naštvanej. V čekárně potkáme primáře nebo ortopeda, sám už nevim, poněvač se bojim, aby jí nebrali krev, nebo se kromě nedostatku draslíku provalej i její další čachry se spídem, poněvač teď je naspídovaná jak kráva, její záležitosti s fetem a seberou jí to děcko. Hlavně teda ale jde vo tu nohu, poněvač křeč je silná a metastázuje. Ortoped mi řekne, abych na dobu vyšetření vodešel, což mě dost nasere, poněvač ať už je to teda moje holka, nebo neni. Podivám se mu přímo do samýho středu vočí, do samýho bělma, který má dost nacucaný krví, aby věděl, jak to je, a nic na ni nezkoušel, žádný ortopedický divadýlko. Magda mě svym pohledem prosí, abych byl v poho, což mě dost uklidní. Jako že nejspíš je to ten nedostatek draslíku ve svalu, co ji právě bolí. No, takže čekám a sem v klidu, i když mě láká rozflákat tu nemocnici na třísky. Za toho ortopederasta a jiný úchyly, který tu úřadujou, za to, že sou z nich takový škrobený knížata s tyčí a se sluchátkama v rukách, 14