Page 1

Ka pi to l a

1

SAN FRANCISCO

Večeřeli v Crete. Bezpohlavní Číňan měl smoking bez motýlka, zastřižený knírek a krátké mikádo z černých vlasů. Ten druhý muž byl pohledný, s  hustými, pečlivě upravenými vlasy karamelové barvy, modrošedýma očima a hranatou bradou. Na sobě měl čokoládové sportovní sako a hedvábné hnědé kalhoty z Milána. Choval se klidně, sebejistě. Seděli u rohového stolu poblíž baru z bílého mramoru, dělili se o mořského okouna s miso omáčkou a popíjeli k tomu kokosové mojito. Bar byl plný okázale alternativních týpků, jakými se Castro jen hemží, zalitých sytě růžovým světlem, které se odráželo v zrcadlech s růžovým potiskem a oknech se zrcadlovými skly. Ten dav byl kosmopolitní, všichni až příliš cool, très chic. Mluvil hlavně Číňan, zaníceně a  mnohoslovně. Běloch seděl pohodlně opřený, ale svého partnera pozorně sledoval, jako by mu živost jeho projevu připadala zábavná. 7


Z Crete odešli těsně před zavírací hodinou. Jejich hotel v  Castru byl ošuntělý, filmová kulisa v  postranní uličce. Stál naproti Le Mesonge, klubu, ze kterého tak duněly basy, až se třásla celá ulice. Zamkli dveře, běloch přešel k oknu, a zatímco tam stál a díval se ven, Číňan odhrnul z postele přehoz, pak vzal i pokrývku a  hodil je do  kouta. Když se obrátil, běloch, vyšší asi o hlavu, už byl přímo před ním. Číňan jen nehnutě stál, a ten druhý ho začal svlékat. To, co následovalo, bylo předem domluvené, i  když do detailů nic nerozváděli. Dělo se to, co v hrubých rysech navrhl běloch a s čím Číňan, překvapený a zaujatý tím, co slyšel, kurážně souhlasil. Navržený scénář byl jen dalším příkladem toho, jak neobyčejně dobře uměl běloch vytušit Číňanovu skrytou povahu. Kolik toho ještě dokáže uhodnout z fantazií, které se Číňanovi zdály tak svůdné? Až příliš. Odhodil smoking a oba si stoupli k nohám postele. Běloch opatrně odlepil jednu stranu knírku nahé Číňanky, jen jednu. Stála tam, záměrně nechráněná a žaludek se jí svíral vzrušením. Sex to byl dost výstřední, na pokraji bizarnosti. Bylo to vášnivé a úžasné, přesně jak o tom snila. Okamžitě poté usnul, jako by mu do posledního drinku nalila uspávadlo. A právě v tu chvíli, když ležela nahá na prostěradle bez pokrývky, natažená jako mrtvola, se začala bát. V duchu si přehrávala tu sarabandu, kterou spolu tančili, krok za krokem. Představovala všechno, o čem kdy snila, a právě to ji k smrti děsilo. To, co právě udělal, bylo daleko za hranicí pouhého odhadu. Zneklidňovalo ji to, měla pocit, jako by její fyzický mozek už nebyl jedinou nádobou její představivosti. Její sexuální fantazie přeci patřily jen jí, a přeci tenhle muž zrovna přišel s  jedním z  oněch vysněných scénářů, přesným do  nejmenších podrobností, až zlověstně přesným. 8


V mysli ji ta fantazie neděsila, to až teď, když vyšla z představivosti někoho jiného, z ní byla hrůzou bez sebe. Chlad, který cítila, neměl nic společného s povahou nocí v Castru, to ta mysl vedle ní. Už když ta aférka začínala, věděla, že je to klišé, ale i tak ji vítala. Sexuální dobrodružství, únik z  otřepaných hranic počestnosti, rodící se zvláštní vztah, štiplavá vůně nebezpečí, to všechno byly tolik potřebné vzruchy v rozvleklém příběhu jejího zamotaného citového života. Jenže v poslední době se jejich neobvyklé spojení začalo komplikovat, začalo být divné. Přivádělo ji k šílenství. Dnešek už na ni byl příliš. Dál už v tom pokračovat nemohla. Nezáleželo na tom, jak byl hezký, ani jak neuvěřitelný s ním byl sex. Jak tam ležela s útržky vlastních myšlenek uvnitř hlavy někoho jiného, rozhodla se, že už toho má dost. Musí ten poměr ukončit. Jenže jak to provést? Až jí příště zavolá, prostě nebude zvedat telefon. Že by to vážně bylo tak jednoduché? Může to skončit jen proto, že si to ona přeje? Usoudila, že s podobnými vztahy to tak chodí. Oba používali vymyšlená jména, to byla hned první věc, na které se dohodli. Robert a Mei. Vážně věřila, že o ní nic neví? Hrála podle pravidel, ale hrál podle nich i  on? Vždycky se setkávali v  určitou dobu na předem domluveném místě. Jeho nápad. Nikdy neviděla jeho auto, nevěděla, kde bydlí (jednou se zmínil o Marin County), a  měla jen mlhavé povědomí o  tom, čím se živí (mluvil o obchodu s nemovitostmi). Tenhle protokol se vylíhl z  nesmělých začátků jejich schůzek a  nakonec se z  něj vyvinula pravidla jejich vztahu. Tak to prostě bylo. Jenže teď, naposledy, od něj nemohla odejít, aniž by věděla, kdo to je. Pokud jí tak zatraceně dobře viděl do hlavy, proč by si ona nemohla zjistit přinejmenším jeho skutečnou totožnost? Posadila se. Všechno oblečení leželo na  hromadě u  nohou postele jako tělesné pozůstatky jejích vzedmutých emocí 9


před pouhými několika hodinami. Vstala, došla k hromádce oděvů, přikrčila se u ní a při slabém světle od okna se v ní začala přebírat. Zvedla jeho sako a v náprsní kapse nahmatala peněženku. Pak se zarazila a poslouchala. Jeho dech se nezměnil. Vytáhla peněženku a otevřela ji, podívala se na řidičský průkaz v přihrádce z průhledného plastu. Málo světla. Naklonila ji k oknu. Philip R. Krey. 2387 Leech, Mill Valley. Podívala se na jeho fotografii, několikrát si pro sebe zopakovala jméno a adresu a přitom se dál probírala peněženkou. Vyndala bankovky, letmo jimi prolistovala a  pak je vrátila zpátky. Prohlédla si kreditní karty, všechny na jméno P. R. Krey. Ještě tam byl papírek s několika telefonními čísly, ale ty by si nikdy nezapamatovala. Zavřela peněženku a nacpala ji zpátky do kapsy saka. „Už odcházíš?“ Cukla sebou. Pak se rychle zvedla se svým oblečením v rukou, aby zamaskovala překvapení. „Musím,“ odpověděla a hodila svoje šaty na postel. Vděčná za chabé osvětlení, nervózně rozmotávala kalhotky, svinuté do ruličky. „Chceš, abych ti tenhle týden zavolal?“ „Já ti zavolám,“ odvětila ze tmy. „Můj muž má tenhle týden pár obchodních večeří, takže budu mít nějaké povinnosti, ale podrobnosti ještě neznám. Dokonce ani nevím, které dny se to bude konat.“ Natáhla si kalhotky. Obráceně? Naruby? Bylo jí to úplně fuk. Bez podprsenky. Zvedla svou bílou košili a vklouzla do ní. Byl potichu. Že by zase usínal? „Co se děje?“ zeptal se. „Co by se dělo?“ „Zníš nějak… napjatě.“ „Jsem úplně vyřízená.“ 10


„Možná,“ podíval se k oknu. „Je ticho. Nehraje hudba.“ „No jistě, vždyť je po půl čtvrté ráno,“ odpověděla a zapnula si poslední knoflíček na  košili. Pak popadla kalhoty od smokingu, natáhla si je a zapnula v pase. „Spěcháš?“ zeptal se. „Ne, jen už musím vyrazit,“ opáčila, když kolem sebe hledala boty. „Nevadilo ti, jak to probíhalo?“ Proč se na to sakra vyptává? „Jasně že ne. Proč by mělo?“ „Překvapilo tě to?“ „Jo, to rozhodně.“ „Co tě překvapilo?“ „Všechno. A  nemyslím, Roberte, že by ti z  toho něco uteklo. Jak už jsem říkala, jsem úplně hotová.“ Našla boty a vklouzla do nich. Nechtěla s ním o tom mluvit. Jen se od  něj toužila dostat pryč, to bylo celé. Prsty si projela vlasy a začala pátrat po své černé hedvábné taštičce. „Co hledáš?“ „Kabelku.“ Znovu došla k nohám postele, ušklíbla se a rukama začala přejíždět po špinavém koberci. Našla ji pod jeho oblečením. „Už ji mám,“ prohlásila. Cestou ke dveřím musela projít kolem něj a jen se děsila toho, že k ní natáhne ruku a dotkne se jí, že bude chtít, aby nějak reagovala. Opíral se teď na posteli o loket a sledoval ji. „Tak jo,“ řekl. „Zavolám ti,“ ujistila ho, vyšla do zatuchlé chodby a zavřela za sebou dveře. Vstal z postele a přešel k oknu. Po minutě už vyšla z hotelu a rychlou chůzí se vydala po ulici. Zanedlouho mu zmizela z dohledu. Otočil se k posteli, sehnul se pro sako a vytáhl z něj peněženku. Sako odhodil na postel a vrátil se k oknu. Otevřel peněženku. Všechno se zdálo být v pořádku. Ne11


měl pomačkaný řidičák? Ne. Počkat. Pomalu vytáhl z přihrádky peníze: bankovky byly vzhůru nohama. Sakra. No ale dřív nebo později se to stát muselo. Přinejhorším si může na internetu prověřit jeho adresu. Počká a uvidí. Ovšem tohle byl nový vývoj situace. Očekával, že bude tím, co se právě stalo, otřesená, ale nepředpokládal, že se její úzkost obrátí zrovna tímhle směrem. Myslel si, že bude nervóznější ohledně sexu, ale jestli se nemýlil v tom, co dělala s jeho peněženkou, vzbudil v ní podezření. Proč teď tak najednou chtěla vědět, co je on zač? Pokud šlo o něj, tahle žena pro něj existovala pouze v mezích velice malého prostoru, který pro ni vytvořil. Nemohl dopustit, aby pronikla za jeho hranice. Takovou nestabilitu si nemohl dovolit. A rozhodně ne teď. V sázce toho bylo příliš.

12


P O N D Ě L Í

V E Č E R


Ka pi to l a

2

Marten Fane sledoval vchod do Staffordu ze svého auta, které zaparkoval přes ulici. Byl to luxusní stylový hotýlek na rozhraní čtvrtí Russian Hill a  Pacific Heights. Budovu postavenou ve třicátých letech dvacátého století ve stylu art deco později zakoupili a  zrestaurovali dva úspěšní podnikatelé, kteří na obnovu její dobové výzdoby rozhodně nešetřili náklady. Mezi zasvěcenými byl teď hotýlek velice populární. Do hotelu se nevstupovalo z ulice, ale přes dvorek obehnaný zimostrázovým živým plotem a stíněný starými lípami. K vchodovým dveřím ze zrcadlového skla vedla dlouhá markýza v barvě lesní zeleni. Teď už byla Vera Listová v pokoji čtvrt hodiny a Fane zatím neviděl ani náznak toho, že by ji někdo sledoval. Stafford používal pro schůzky často, protože se díky jeho umístění dala sledující osoba snadno odhalit. A kromě toho se mu líbily pokoje. Vystoupil z auta a přes jemný déšť pohlédl ke čtvrtému patru, které se nacházelo asi v polovině výšky hotelu. V pokoji se svítilo. Přešel ulici. 17


Ve vestibulu si svlékl kabát do deště a nakoukl do recepce. Bylo tam několik lidí, ale jeho pozornost nic nezaujalo. Zšeřelý bar po levé straně vypadal stejně přívětivě jako vždycky. Fane vyrazil k výtahům. Ve čtvrtém patře vystoupil a zamířil ke dveřím číslo 412. Zaklepal a počkal, než si ho prohlédne kukátkem ve dveřích. Cvakla západka, dveře se otevřely a  Vera váhavě ustoupila dozadu. „Já jsem Marten Fane,“ představil se. „Těší mě, já jsem Vera.“ Bylo jí čtyřicet čtyři, měla bledou pleť a  husté kaštanové vlasy po ramena, které nosila jednoduše sestříhané kolem oválného obličeje. V očích měla inteligentní výraz a zjevnou zvědavost. „Děkuji, že jste byl ochoten se se mnou sejít,“ řekla, když Fane vcházel do  místnosti. Vyslovovala pečlivě, avšak bez afektu. Působila znepokojeně, ale odhodlaně, a  z  toho měl dobrý pocit. Byla rozhodnutá k činu, ať už to bylo cokoli. „Není zač. Shen je starý kamarád,“ odpověděl a  pověsil si kabát na háček na vnitřní straně dveří. „Rád jsem ho zase slyšel.“ Následoval ji k  oválnému stolku se skleněnou deskou a podstavcem tvořeným třemi stylizovanými nahými postavami, který stál u  oken s  výhledem na  ulici před hotelem. Počkal, až se posadí, a pak si sedl do křesla naproti ní. Vera seděla zpříma se zkříženými kotníky a nohama zasunutýma pod sebou. Na  sobě měla přiléhavé perlově šedé úpletové šaty s tříčtvrtečními rukávy, které zdůrazňovaly její dlouhé jemné prsty. „Pan Moretti říkal, že jste spolu pracovali u policie,“ začala. „Ano, ve  zpravodajském oddělení,“ doplnil Fane. „Já jsem byl detektivem v oddělení vražd. Pak jsem poznal Shena a ten mě přesvědčil, abych se nechal přeložit ke zpravodajcům. Sloužil jsem s ním skoro dvanáct let, než šel do penze.“ 18


„Mluvil o vás v  superlativech,“ prohodila. Ačkoli byla nervózní, dokázala obdivuhodně dobře ovládat svou mimiku i gesta. „Seznámila jsem se s  ním přes jeho sestru,“ pokračovala. „Bydlela vedle mě. Když jsem dospěla k  rozhodnutí, že musím… něco udělat, nenapadl mě jiný člověk, na kterého bych se mohla obrátit. Jenže když jsem mu vysvětlila, že můj problém se týká dvou mých klientek, tedy jde o zachování důvěrnosti svěřených informací, a  že nechci, aby do  toho vstupovala policie nebo soukromí detektivové, zarazil mě. Řekl, že nechce už nic dalšího slyšet a dal mi vaše jméno.“ „Dobře,“ opáčil Fane a přehodil si nohu přes nohu. Nastala chvilka rozpačitého ticha. „Říkal, že… jste známý – mezi těmi, kdo to potřebují vědět – jako člověk, za kterým jít, když máte problém a už jste vyčerpali všechny možnosti řešení. Taky říkal,“ dodala, „že vám můžu věřit. Naprosto.“ Její poslední poznámka byla překvapivou ukázkou magického myšlení. Potřebovala, aby to byla pravda, a  tak se na něj zpříma podívala a vyslovila to, jako by nad ním dělala znamení kříže. Fane vyčkával. „Jistě chápete,“ pokračovala, „že dokonce jen to, že tohle s vámi probírám, mě nebezpečně přibližuje porušení dohody, kterou mám s mými klienty o zachování důvěrnosti. Musejí vědět, že ať už se mi svěří s čímkoli, dál se to nedostane. Absolutní důvěra je v psychoanalýze nezbytná.“ „Chápu,“ odvětil Fane. „A já musím mít stejnou důvěru ve vás. Věřím doporučení pana Morettiho, ale jemu neříkám to, co se chystám sdělit vám. S ním z útesu skákat nebudu.“ Metafory vybírala zajímavě. „Zoufalá“ u Very Listové nebyl nadsazený výraz. „Víte,“ pokračovala, „vlastně ani nevím, co děláte. Pan Moretti říkal, že bych si s  vámi měla promluvit, ale nevy19

0034884  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you