Issuu on Google+

PĚTILETÝ LUKÁŠ HOFMAN seděl na modrém koberci

s potiskem autodráhy v dětském pokoji. Málokterý chlapec v jeho věku se mohl pochlubit tak kouzelným místem plným hraček a nádhernými malbami na zdi a stropě. Když malý hoch noc co noc uléhal do postýlky, seshora se na něho smály veselé hvězdy a měsíc, obklopovaly ho mraky a kolem kroužili roztodivní ptáci. Snad každému dítěti by se samou radostí rozzářily oči, kdyby mohlo vstoupit do Lukášova království, ale chlapec měl od přísné babičky zakázáno vodit si domů malé a nezbedné kamarády. Marie Hofmanová, vdova po profesorovi Viktoru Hofmanovi, významném architektovi, vládla nekompromisně tvrdou rukou. Všude kolem se povalovala spousta drahých plyšových zvířat, jejichž ceny některým rodičům mohly vyrážet přímo dech. Většina dítek se na ně jen smutně dívala do výlohy a snila o nich, ale Lukáše už dávno omrzela, a tak zůstala už jen působivou dekorací pohádkové místnosti. Jeho novým favoritem se stala na nějaký čas autodráha, kterou dostal k narozeninám, ale i ta začínala časem ztrácet na půvabu a lesku. Znechuceně odhodil dálkové ovládání. Pak dolezl po kolenou ke krabici hraček a něco zběsile hledal. To, co sháněl, bylo až na samém dně. Konečně se jeho znuděný obličej na chvíli rozsvítil, jako by se rozesmál. V ruce držel malé laciné autíčko na setrvačník. Jezdil s ním 5


nadšeně po koberci a pusou napodoboval zvuk motoru. Kolem pokoje právě procházel jeho otec, suchopárný inženýr Pavel Hofman. Hlas malého synka ho pobavil, zastavil se a se zaujetím se díval na svého potomka, jak si bezelstně hraje. Kdysi i on míval podobné auto. Pojednou hošík ucítil otcův zvídavý pohled, přestal jezdit a zaprosil: „Pojď si se mnou hrát…, prosím.“ „Za chvíli bude večeře, ukliď si hračky,“ pronesl rozhodně pětatřicetiletý muž v perfektně padnoucím zeleném obleku. I doma chodil převážně v kalhotách a košili s kravatou. Chlapec si otráveně povzdechl: „Ach jo. Už aby tady byla mamka.“ Poslušně a bez zbytečného odmlouvání začal uklízet autíčka do garáže. Pak se v něm něco vzepřelo, a tak se nadechl, ale jeho hladké dětské čelíčko se rázem zkrabatilo a vzápětí vypadal tak nějak staře a moudře. Škoda že si této podivné a zarážející změny nevšiml ustaraný pan Hofman. Hošík zhluboka vydechl, vší silou mrštil sanitkou vztekle o koberec a plačky se zeptal: „A kdy si se mnou budeš hrát ty…?“ Avšak to už jeho otec neslyšel, jeho kroky se už vzdalovaly a ozýval se pouze klapot drahých černých kožených polobotek. Venku se pomalu schylovalo k večeru, ale ještě byla poměrně dobrá viditelnost, dny se stále prodlužovaly a prodlužovaly. Lukáš už měl dávno sklizené hračky a netrpělivě vyhlížel maminku. Jeho malý nosík se neuvěřitelně zdeformoval přitisknutím na plastovém okně, vypadal legračně a zdálo se, že se jeho obavy a starosti zničehonic zase ztratily, tak jak to u malých dětí často bývá – pláč střídá bezstarostný smích. Dech se mu zrychloval, a tím se orosilo sklo, přes nějž za chvíli neviděl. Odlepil se od něho a utíral zamlžené místo drobnou dlaní. Do haly právě vešla Marie Hofmanová, jeho babička, a ze zvyku třikrát zaklepala černou stříbrně vykládanou holí na mramorovou podlahu. 6


V jejím případě sloužila hůl spíš jako módní doplněk a také si velmi dobře uvědomovala, že jí patřičně přidává na důležitosti a majestátném vzhledu. Tato zarputilá, sarkastická žena by se díky svému zevnějšku i postojům spíš hodila na anglické strohé panství než do této přeslazené vily, kde se neustále rozléhal dětský křik, smích a pláč. Před dvěma měsíci oslavila šedesátku, ale na svůj věk vážně nevypadala, svou podlouhlou asketickou tváří a perfektně upravenými šedými vlasy se podobala anglickým distingovaným dámám, které známe z obrazů minulých století. Dokonce ráda nosila elegantní jednoduché kostýmky a malé kloboučky jako anglická královna. Ani doma nechodila jinak než v kostýmu, popřípadě sukni a naškrobené halence. Málokdy se usmívala – možná měla pocit, že by jí to mohlo ubrat na vážnosti či eleganci, možná ztratila iluze a lehkost bytí ještě jako malá holčička. Její zahořklost k životu byla opravdu alarmující. Zcela se zatvrdila. V této luxusní čtvrti ji sousedé trefně přezdili na Železnou lady. Už sedm let by brala invalidní důchod, kdyby chodila do zaměstnání, prodělala totiž dva infarkty, ale přesto ji to nezlomilo a neubralo na elánu a energii. Zvykla si na preciznost, tvrdost, nikdy se nelitovala, třicet let bez jediného odporu či svého názoru dělala svému muži oddaně a poslušně osobní asistentku, pečlivě vyřizovala jeho rozsáhlou korespondenci a telefony, přitom stíhala vést domácnost a rozměrný dům, který zbožňovala. Jakmile ho poprvé spatřila, tak si toužebně přála, aby jí jednou patřil. Tehdy jí bylo třiadvacet, studovala architekturu a profesor Viktor Hofman si snaživou Marii vybral za svou pravou ruku k významnému projektu. Sotvaže spatřila růžovou vilu, tak obdivně vydechla – tehdy se jí poprvé zastavilo srdce samou krásou. Rozechvělými prsty zazvonila u secesní branky, jež byla vytvořena z pokroucených 7


kovových tvarů. Zblízka vám došlo, že to nejsou náhodně zdeformované železné dráty a pruty, nýbrž mistrně spletené ornamenty, jež připomínaly ostré šlehy biče, a horní část vrátek pak zdobily tenké kovové plátky listů pnoucí vinné révy. Stejným stylem mistři kováři ukovali i zábradlí na balkonu v prvním patře. S pokorou a patřičnou úctou k návrháři a řemeslníkům vešla do haly, opatrně našlapovala po podlaze z tmavě růžové a bílé mozaiky, které uprostřed vévodil rostlinný motiv vinné révy. Mozaiky stromů, girland, květů a listů zkrášlovaly okna, stěny a hlavní dveře. Mramorové schodiště, jež vedlo do prvního patra, se chlubilo precizním kovovým zábradlím, které bylo nenásilným pokračováním vrat a balkonu. Vypadalo tak křehce a díky zelenému nátěru jste nabývali dojmu, že se kolem něho pne opravdová vinná réva – jen utrhnout pár zralých hroznů. Po obou stranách stály secesní mramorové sloupy. Záhy se viděla, jak schází po tom širokém schodišti v bohatě nařasených bílých svatebních šatech s obnaženými rameny. Zatočila se jí hlava. Tu krásnou růžovou secesní vilu rázem milovala. Domu snů vdechla svou duši, lásku, celý ho zařídila s neuvěřitelným vkusem a důkladností. Každá věc měla své přesné vymezené místo a řád. Preferovala porcelán, ten byl umístěn všude, kam oko dohlédlo. Na porcelán se prostě nesmělo sahat, nesměl se používat, a to její snachu přivádělo k šílenství. Měla jiné názory, představy, a tak se střetly dva roztodivné světy. Přesto zde vydržela už dlouhých deset let. Zvyk je železná košile. Marie Hofmanová pomalu došla k dětskému pokoji, zůstala stát na prahu a upřímně se zadívala na vnuka, jenž ještě stále nezaznamenal její přítomnost. Najednou se jí zdálo, že to není Lukášek, ale Pavel, pyšnil se stejně světlými vlasy a podobnou gestikulací. 8


Jeho naducané tvářičky přitisknuté na skle byly opět v rozechvělém očekávání. Vtom ji znenadání pojala zvláštní něha. Potichu se přiblížila k Lukášovi a nesměle ho pohladila po blonďatých jemných kadeřích. Chlapec se lekl a ucukl. „Za deset minut se podává večeře, umyj si ruce!“ nakázala přísně. Cit se rázem vytratil. Hošík se zadíval babičce do chladných modrých očí a zaprosil: „Ještě chvíli, musíme počkat na maminku…“ Babička se na něho ironicky usmála: „Lukášku, ale mamince na tobě vůbec nezáleží. Raději je v práci než s tebou.“ Znovu ho procítěně polaskala a pak si neodpustila: „Chudinko moje, jsi dítě moderní doby…“ Přivinula ho k sobě. Chlapec se jí okamžitě vytrhl z objetí, běžel pryč a křičel: „Maminka mě má ráda, ale ty jsi zlá! Nemáš mě ráda!“ Marie Hofmanová se opovržlivě usmála a suše konstatovala: „Je celý ona...,“ a skepticky dodala: „… nevychovaný spratek…“ Ještě něco zlého chtěla poznamenat, ale vtom ucítila na hrudi nepříjemnou bodavou bolest. Automaticky si sáhla na levé prso, pootevřela namalovaná úzká ústa, zdálo se jí, že nějaká neviditelná síla drtí její nemocné srdce v ničící dlani. Z posledních sil se přemístila k zelenému koženému křeslu z dvacátých let minulého století, jehož opěradlo bylo rovněž pomalováno pnoucími listy révy. Křeslo stálo v hale u krbu s mozaikovou římsou, na níž měly své místo busty z pálené hlíny, sbírka pěti žen s rozevlátými vlasy – první malé naivní děvčátko, druhá dospívající bezstarostná dívka, třetí mladá žena dychtící po životě, čtvrtá s očima pochopení, soužení, bolesti a poslední ve zralém věku, se zrakem vyrovnaným a směřujícím kamsi mimo tuto dimenzi. Marie zde byla svým mužem zachycená v neúprosném čase. Napřáhla k poslední bustě hůl a chtěla ji nenávistně svrhnout dolů, 9


neboť toužila definitivně skoncovat se stářím a ubíjející nemocí. Několik vteřin váhala, posléze se zadívala do krbu. Příjemně v něm praskala polena. Pohled na oheň Marii vždy uklidňoval. Posadila se, snažila se uvolnit, rozepnula si perleťový knoflík u černé hedvábné blůzky, hluboce a pravidelně dýchala, začala se jí vracet barva do její vyhublé, aristokratické tváře. Dříve to mohla být pohledná žena, ale její obličej se opět zkřivil bolestí, vrásky, které vepsal život a neúprosný čas, se ještě více prohloubily, najednou vypadala ošklivě. Už se ani trochu nepodobala krásné dívce v růžových šatech z obrazu, který majestátně visel nad krbem. Chvatně sklouzla pohledem dolů a nostalgicky se zadívala napravo ke sloupům, které oddělovaly jídelnu od haly. Nad čelem stolu viselo rozměrné zrcadlo v terakotovém rámu ve tvaru ženy s květy, která se nápadně podobala Marii. Prostřený stůl v ní opět vyvolal nevolnost, byla zvyklá večeřet v sedm. Znovu třikrát podrážděně zaklepala vycházkovou hůlkou o podlahu, byl to signál pro jejího syna Pavla. Ale zvuk splynul se zvoněním telefonu, které po čtvrtém tónu ustalo, a po domě se rozléhal zvučný hlas jejího syna: „Ahoj, Kláro, jak to s tebou vypadá, co uzávěrka? Neblázni, stihla jsi udělat rozhovor po telefonu…“ To ještě více Marii rozčílilo, popudilo, čekala nerada. Vtom energicky vešla hospodyně Tereza, padesátiletá plnoštíhlá žena s dlouhými tmavými vlasy, které si česala do úhledného copu. Utřela si ruce do zástěry a zeptala se: „Za jak dlouho můžu podávat večeři, paní?“ Seshora se ozvalo: „Podívám se po Lukáškovi, vydrž!“ Marie se po ní ohnala holí a odsekla: „Dám ti vědět, teď jdi!“ Jakmile chlapec slyšel své jméno, zvědavě vykoukl ze dveří kuchyně – zřejmě si šel poplakat k Tereze. Jeho 10


otec sestupoval ze schodů a volal na syna: „Chce s tebou mluvit maminka!“ Jenže Marie byla rychlejší, zvedla sluchátko druhého telefonu, který stál na mozaikové římse, a odvětila: „Beruško, je mi líto, ale Lukáš je ve vaně… Víš, jak nesnáším telefon ve vaně… Už takhle jsme přišli o dva…“ Hoch se hnal k babičce, ale ta ho zarazila holí a dál pokračovala: „Dobře, vyřídím mu, že budeš doma za půl hodiny…,“ a bleskově zavěsila. Chlapec se usedavě rozbrečel: „Ale já se nekoupu, chtěl jsem mluvit s maminkou…“ Marie Hofmanová zakašlala a odpověděla mu: „Zlobil jsi, každé zlo se musí potrestat a pak, maminka tady bude za půl hodiny… Chlapci nepláčou, to si jednou provždy zapamatuj!“ Pavel došel k Lukášovi a zeptal se: „Copak jsi zase provedl?“ Babička si holí přitáhla vnuka, pohladila ho po tváři a odvětila: „Je to mezi námi, viď, broučku.“ Mrkla na něho a podávala mu ruku se slovy: „Jsme zase přátelé, tak mi podej ruku.“ Klučík s největším sebezapřením podal Marii ruku. Žena se naoko usmála a nařídila: „A teď jdi do pokoje, počkáme na maminku a pak se navečeříme.“ Synek zklamaně pohlédl na otce – oči pětiletého hošíka se změnily v oči zralého muže, dal ruce v pěst a bez jediného slova odcházel do pokoje. Malý Lukáš stál opět u okna a zasmušile se díval ven. Po tvářích mu stékaly slzy, jeho dětský rozum nemohl zpracovat tak neuvěřitelnou informaci, že ho už maminka nemá ráda. Nejraději by utekl někam hodně daleko, hlavně pryč od babičky, která ho pořád sekýruje, peskuje a všechno mu zakazuje. Vtom ho učaroval nedaleký mlýn. Stavba vypadala velice opuštěná 11


a chlapec najednou pocítil, že oni dva mají něco společného. Napadlo ho, že by se tam mohl schovat. Babička s tátou ho určitě nenajdou, ale maminka ano. Chodili si tam spolu hrát. Ten nápad ho přímo nadchnul, učaroval, ale znamenalo by to, že by musel přelézt plot. Hošík si nerozhodně strčil ukazovák do pusy, a jak si ho cucal, usilovně přemýšlel a napadlo ho: Co když si natluču kolena… Lukáš nepatřil mezi ty správné kluky, kteří vylezou na každý strom, zídku, poperou se s kdekým a pár na zadek od táty taky vydrží. Řadil se mezi vzorné chlapečky, a to byl největší kámen úrazu. Nikdy nepřišel domů s odřenými koleny a lokty, s tělem plným modřin nebo s obyčejným monoklem. A když si zamazal kalhoty, tak se tvářil provinile a zkormouceně. A co bylo nejhorší, za svůj krátký klučičí život nerozbil ani jedno okno. Byl tak vzorný, že každé ráno, když vstal, si automaticky čistil bez odmlouvání zuby. Tato činnost ho sice nebavila, ale bylo to nutné a zdravé. Žil s Marií Hofmanovou v podivném skleníkovém poklopu. Babička ho pro jistotu nepouštěla mezi děti, tvrdila, že by se od nich mohl zkazit a nakazit, pak by byl nemocný. Měl přece ji a velkou zahradu. Pokaždé mu bylo tak nějak smutno, když viděl děti ze školky, které dopoledne ve dvojicích rozjařile míjely jejich vilu, skotačily, byly veselé a stále se něčemu smály. Pokaždé tam zarmouceně postával u vrátek jako opuštěné děcko a mával jim, ale babičku to vždycky popudilo a násilím ho odtáhla od branky. Tak moc by si přál kamaráda nebo aspoň brášku. Sestru raději ne, ta by jenom brečela a brečela. Ale mít bráchu, to by bylo něco! Při téhle myšlence hošík přestal plakat a na tváři se mu mihl letmý úsměv. Ukazovákem si utřel nos, pokýval hlavou a rozhodl se. Oblékl si mikinu a opatrně vyšel ze svého pokoje. Po špičkách prošel tiše chodbou, před halou se zastavil, schoval se do výklenku 12


a sledoval situaci. Babička s otcem ho nemohli vidět, ale on měl skvělý přehled. Marie Hofmanová stále seděla v křesle a zhluboka dýchala. Pavel jí položil dlaň na rameno se slovy: „Když bude večeře až za půl hodiny, tak si půjdu hrát s Lukáškem… Dlužím mu to…“ Marie ho chytla za ruku a zaprosila: „Není mi dobře, můžeš mi dojít pro prášky? Nemohu popadnout dech…,“ položila volnou paži na hruď, zatvářila se sklíčeně a přivřela oči. „Mám zavolat pohotovost?“ strachoval se Pavel. „To dělá ten tlak…,“ odmlčela se a dodala: „Lukášek mi řekl velmi ošklivé věci…, víš, že se nesmím rozčilovat…“ „Domluvím mu, teď buď v klidu, ano?“ Když otec stoupal po schodech do prvního patra, synek toho využil a proplížil se za babiččinými zády ven. Lukáš se pověsil na kliku od vrátek, a aniž si to uvědomil, kupodivu povolila velmi snadno. Chlapec se vystrašeně ohlédl, ale vzduch byl čistý. Něco mu našeptávalo, že musí okamžitě pryč, než se někdo objeví. Na nic nečekal, vyběhl ven a hnal se jako o život dolů k mlýnu. V té chvíli vykoukla z okna Tereza a volala: „Lukáši!“ To je divné, kde může být, ve svém pokoji není… Chlapec ji už neslyšel, měl před sebou jediný cíl – mlýn. K rozpadlému stavení mu scházelo asi padesát metrů. Lukáš běžel po silnici, protože tam ani vlastně žádný chodník nikdy nebyl. Vozovka byla příliš úzká, dvě auta se tam stěží vešla, ale provoz tu byl vždy minimální. Na cestu byl vjezd omezen, používala se pouze pro dopravní obsluhu a místní obyvatele. Údolí, které bylo označeno jako místní chráněná krajinná oblast, spíše sloužilo pro sobotní a nedělní vycházky. Místní řidiči komunikaci dobře znali, a když vjížděli do zatáčky, 13


blikali dálkovými světly, aby protijedoucí auto mohlo popřípadě zastavit. Rychlost snižovali na minimum. Mladý řidič, jenž se zběsile řítil údolím žlutým kabrioletem, jel tak, jako by mu silnice přinejmenším patřila. Když vjel do zatáčky u mlýna, pochopil, že se přecenil. Dostal smyk a měl plné ruce práce, aby udržel svůj drahý vůz na silnici. Světlomety osvětlovaly střídavě vozovku, starý mlýn a okolní přírodu, když se najednou v jejich světle objevilo něco, co mladíka za volantem vyděsilo. Po krajnici utíkal malý chlapec a vyděšeně zíral na auto, které se k němu nezadržitelně řítilo. Řidič vší silou sešlápl brzdu. V té vteřině mu bylo jasné, že se srážce nevyhne. Snad v ten moment zavřel oči, aby neviděl, co způsobil, ale přesto, když ucítil náraz, nezastavil, ale naopak přidal a ujížděl pryč.

KLÁRA HOFMANOVÁ ROZHODLA, že malého Lukáše nespálí. Bála se, že kdyby povolila kremaci, tak by jednou provždy shořely a definitivně zmizely její ještě živé pětileté vzpomínky, které se neúprosně zamlžovaly. S hrůzou si uvědomila, že si už nepamatuje den po dni, dokonce některé měsíce splývaly. Příliš pozdě jí došlo, že si měla psát deník. Teprve nyní ocenila smysl denních zápisků, i kdyby byly zmatené a útržkovité. Ani jako malá holka si ho nikdy nepořídila. Nyní toho upřímně litovala, psaní ji mohlo vyvést z omylů, zmatků a propasti, jakou se stávala nelítostná minulost. Se smrtí syna něco důležitého v jejím životě zemřelo, skončilo. Pochopila, že byl smyslem jejího nyní už zbytečného a pokřiveného života, pokračováním jí samotné. Ona, která se děsila pohřbů a hřbitovů, pochovává teď svého malého chlapečka. Nikdo si nedokáže představit, pokud to nezažil, jak je to bolestivé, trýznivé 14


a deprimující – přežít své dítě. Něco uvnitř žalostně zakřičelo, podobalo se to řevu vlčice, která přišla o své mládě. Pocítila příšernou svírající bolest na prsou, instinktivně si položila ruku na hruď a neslyšitelně zasténala: „Nenávidím pohřby…!“ Dokonce nešla na kremaci ani své matce a otci; matka zemřela na leukemii, když jí bylo dvanáct let, a otec odletěl na služební cestu a už se nevrátil, letadlo havarovalo pět dní před jejími jednadvacátými narozeninami. Když zemřela matka, tak to duševně nezvládla a skončila na psychiatrii. Nemohla tam jít, ne proto, že by neměla ráda své rodiče nebo byla necitelná – prostě se panicky bála území mrtvých. Děsila se ztráty, nejistoty, osamocení, nicoty. Uvědomila si, že prázdnota bolí, ozývala se opět ta známá podivná palčivost na temeni, které se nemohla zbavit. I to byl jeden z důvodů, proč si mladá ambiciózní studentka vybrala za životního partnera muže, jakým se zdál distingovaný Pavel Hofman. Chtěla žít svůj život a mít se dobře, být konečně bohatá. Ona neměla nic, kdežto Pavel měl všechno. Až časem zjistila, že manželství je něco víc než soužití dvou rozdílných lidí a budovat vztah na kamarádství je holý nesmysl. Ještě ke všemu se po smrti Pavlova otce vytvořil ve vile patologický vztah tří naprosto odlišných individuí. Pavel byl ke své sarkastické matce vázán pupeční stříbrnou šňůrou. Někdy si vážně myslela, že Marie je jeho milenkou, manželkou, matkou, neboť s ní trávil dlouhé hodiny u čaje… debatoval, diskutoval, smál se. Uvědomila si, že ho nikdy neztratila, protože ho nikdy nevlastnila, patřil totiž té zpupné, panovačné, zahořklé ženě. Dopustila jsem se velké chyby, že jsem ho nedokázala vymanit, vyrvat násilím z rodinných pout, zhrozila se Klára při pohledu na svého muže. Stojí tady tak vyrovnaný a tak klidný, jako kdyby ztratil něco neživého, kus 15


masa. Jsou to jeho mimikry, nebo už otupěl, je stejně necitelný jako jeho matka? Kam se poděla ta radost, když jsem chodila s břichem, byl jsi přece tak šťastný otec, když se Lukášek narodil… Bylo to nádherné miminko s tak malinkou bradičkou, která se mu pořád chvěla… Vím, že jsi ho miloval a pak jsi začal chodit z práce později a později a místo do dětského pokojíku jsi začal chodit za svou sobeckou matkou. Kdy jsi přestal mít rád našeho syna? Ale na pohřeb svého Lukáška šla, jelikož ho nesmírně milovala. Láska překonala fobii. Byl první jarní den, drobně mrholilo, ale přesto se venkovní teplota vyšplhala na neuvěřitelných dvacet čtyři stupňů. Na hřbitově se rozprostíral téměř příjemný klid, jako kdyby se čas zastavil. Bylo teprve deset hodin dopoledne, nicméně návštěvnost tohoto pochmurného místa každý všední den byla poměrně značná. Za dopoledne současně probíhaly dva pohřby. Klára Hofmanová měla na sobě přiléhavý vlněný černý kostýmek, v černých brýlích a klobouku vypadala spíš jako italská vdova, která chce pomstít smrt svých synů. Nenávistně se rozhlédla kolem a pomyslela si: Proboha, proč tady vlastně ti lidé jsou, vždyť nemohou cítit to, co já? Nesnáším přetvářku… faleš, zbytečnou ohleduplnost, jejich zvrácenost. Co na tom mají, že se vyžívají v pohřbech… Bože, jsme citoví neandrtálci!? Ještě víc ji popudila a zarmoutila jejich falešná kondolence. Pak její zpytavý pohled sklouzl na tchyni. Zasekla se. Marie Hofmanová vypadala jak postava z antické tragédie. Usedavě plakala. V tento truchlivý den se oblékla do jednoho ze svých strohých anglických tmavošedých kostýmků, který doplňovala vkusná bílá hedvábná blůzka, bílý decentní klobouček se závojem a bílé kožené rukavice, které jí přivezl z jedné zahraniční cesty její manžel Viktor – byly tak neuvěřitelně 16


jemné a rovněž nepředstavitelně drahé, vyrobili je totiž z velrybí předkožky. Klára si znechuceně pomyslela: Má tchyně je zvrhlá, od rukaviček postupovala výš a zabodávala oči do alabastrového volánu s diamantovou broží. Připadalo jí to netaktní, odporné, nabubřelé a neomalené se takhle vystavovat. Jako pozůstalá vážně nevypadala. Kdyby nepřetržitě neronila slzy a nevzdychala do černého kapesníčku, tak by se mohla klidně účastnit nějaké koktejlové party, popřípadě bridžového večírku se svými vrstevnicemi. Rozpršelo se o něco víc, ale Marie Hofmanová pamatovala na vše, vytáhla z kabelky deštník a otevřela ho. V tu chvíli k ní mladá žena pocítila nevraživost. Znovu si vzpomněla na slova, která jí ten večer, kdy se to Lukášovi stalo, vmetla její tchyně do tváře: „Kdybys byla pořádnou matkou, tak se to nikdy nestalo! Pánbůh tě potrestal za to, že máš ráda jenom sebe. Jsi zlá, egocentrická ženská!“ Mladá žena se kousla do spodního rtu tak silně, až ucítila nasládlou chuť krve. Byla tak zdrcená, že se nezmohla na odvetu. Až později se od Terezy dozvěděla pravdu… Pavel ji surově otočil k sobě, pevně jí sevřel drobnou ruku. Aniž si to uvědomila, ještě stále nespouštěla zrak z jeho despotické matky. Jejich oči se na pár vteřin střetly, nebo si to aspoň myslela, jelikož závoj a déšť mohl všechno zkreslovat. Dřív by asi bleskurychle a zahanbeně odvrátila hlavu, ale dnes už neměla co skrývat, definitivně ztratila smysl života. Z jejího pohledu se dala vyčíst nenávist, opovržení. Marie Hofmanová kupodivu nečekaně sklopila hlavu. Železná lady se necítila nejlépe, nesla v sobě pocit viny, tíhu, kterou se nesmí nikdo dozvědět. Řidič toho auta se sice ještě nenašel, ale Marie věděla, že on ho nezabil. Ona byla poslední, kdo s Lukášem mluvil, respektive, kdo ho potrestal a vyhnal. Při té představě se jí pořádně zatočila 17


hlava, zakymácela se a málem spadla na malou bílou rakev, kterou právě spouštěli do čerstvě vykopaného hrobu. Naštěstí ji zachytil její věrný přítel doktor Vácha, který stál po jejím pravém boku. Na svých pětašedesát vážně nevypadal, a bez ohledu na své bílé vlasy a poměrně nízkou obtloustlou postavu, měl neuvěřitelnou sílu v pažích. Působil stále mladistvě, byl to mimořádně činorodý muž. Přes stříbrné obroučky se starostlivě zadíval na Marii Hofmanovou, takřka nevnímatelným mrknutím oka dokázal vyjádřit vše. Klára se ušklíbla. Škoda, že jsi tam nespadla, odvrátila tvář a mimoděk sklouzla zádumčivýma očima na zem. Spatřila opuštěnou lopatu, která se povalovala opodál u rozkopaného hrobu. Déšť hrobníky vyhnal posvačit, bujaře odcházeli po cestě z písku, kterou z obou stran lemovaly smuteční vrby. Kdo by se na ně zlobil, byla to jejich práce. Mladá žena se sama pro sebe zasmála: Ani nevíš, ty mrcho, jak bych tě s největší chutí praštila po hlavě tou lopatou… Ani Pavel Hofman, který nikdy nedával najevo své pocity a všechno v sobě dusil, dnešní truchlivý den na tom nebyl nejlépe – při pohledu na bílou rakev se sice jeho tvář nepohnula, žádný sval, žádná mimika, ale křečovitě sevřel své ženě zápěstí a jeho nehty se zarývaly do její jemné průsvitné kůže. Bolest způsobenou sevřením nevnímala, nemohla překonat vnitřní žal, zármutek. Ani na krásné Klářině tváři se nepohnul jediný sval, tvářila se jako divák, jako kdyby pochovávali cizí osobu. Zírala kamsi do neurčita. Nikdo nemohl číst její myšlenky, a to bylo dobře. Smuteční hosté po ní podivně pokukovali. Mladá žena pohlédla na svého muže, v jejích krásných hnědých očích se nezračil otazník, strach z nadcházejícího, ale nevídaná jistota, jako kdyby našla svou cestu. Kdyby jí Pavel opětoval jen nepatrnou pozornost, mohl se ponořit do zrcadla budoucnosti. 18


0034877