PĚTILETÝ LUKÁŠ HOFMAN seděl na modrém koberci
s potiskem autodráhy v dětském pokoji. Málokterý chlapec v jeho věku se mohl pochlubit tak kouzelným místem plným hraček a nádhernými malbami na zdi a stropě. Když malý hoch noc co noc uléhal do postýlky, seshora se na něho smály veselé hvězdy a měsíc, obklopovaly ho mraky a kolem kroužili roztodivní ptáci. Snad každému dítěti by se samou radostí rozzářily oči, kdyby mohlo vstoupit do Lukášova království, ale chlapec měl od přísné babičky zakázáno vodit si domů malé a nezbedné kamarády. Marie Hofmanová, vdova po profesorovi Viktoru Hofmanovi, významném architektovi, vládla nekompromisně tvrdou rukou. Všude kolem se povalovala spousta drahých plyšových zvířat, jejichž ceny některým rodičům mohly vyrážet přímo dech. Většina dítek se na ně jen smutně dívala do výlohy a snila o nich, ale Lukáše už dávno omrzela, a tak zůstala už jen působivou dekorací pohádkové místnosti. Jeho novým favoritem se stala na nějaký čas autodráha, kterou dostal k narozeninám, ale i ta začínala časem ztrácet na půvabu a lesku. Znechuceně odhodil dálkové ovládání. Pak dolezl po kolenou ke krabici hraček a něco zběsile hledal. To, co sháněl, bylo až na samém dně. Konečně se jeho znuděný obličej na chvíli rozsvítil, jako by se rozesmál. V ruce držel malé laciné autíčko na setrvačník. Jezdil s ním 5