1
„Probuď se, Panto,“ říká Pachita. „Už je osm. Panto, Pantito.“ „Cože, už je osm? Krucinál, já jsem ale ospalý,“ zívá Pantita. „Přišila jsi mi ten prýmek?“ „Ano, pane poručíku,“ a Pochita se staví do pozoru. „Júj, promiň, pane kapitáne. Než si zvyknu, budeš pro mě ještě pořád poručík, miláčku. Ano, vypadá to náramně. Ale vstávej už, v kolik hodin tam máš být?“ „V devět,“ mydlí se Pantita. „Kampak nás asi pošlou, Pocho? Podej mi ten ručník, prosím tě. Co myslíš, kam to bude?“ „Sem, do Limy,“ a Pochita hledí na šedivou oblohu, na domky s plochými střechami, na auta a na chodce. „Júj, až se mi sbíhají sliny: Lima, Lima, Lima.“ „O tom vůbec neuvažuj, Lima to nebude určitě, to jsou mi nápady,“ Panta se dívá do zrcadla a váže si kravatu. „Kdyby to alespoň bylo nějaké takové město jako Trujillo nebo Tacna, byl bych spokojený.“ „To je ale legrační zpráva, tady ve Zpravodaji,“ ušklíbne se Pochita. „V Leticii se ukřižoval nějaký chlápek, aby ohlásil konec světa. Zavřeli ho do blázince, ale lidé vtrhli dovnitř a vysvobodili ho, poněvadž si myslí, že je světec. Leticia je v kolumbijské části pralesa, viď?“ 17