0034869

1. KAPITOLA

Zjevení

„Jsi velké slunce, jež mi stoupá do hlavy.“ PAUL ÉLUARD

New York, 6. října 2002. Na nebi bez mráčku září slunce.

Vybavená poznámkovým blokem a diktafonem spěšně přecházím Pátou Avenue s pohledem upřeným na East Meadow. Shromáždily se tam tisíce demonstrantů, aby protestovaly proti válce v Iráku. Nevěřím vlastním očím – navzdory tomu, že média o tom pomlčela, dav se dostavil, jednolitý a odhodlaný. Pestrobarevný, obstoupený mračnem policistů se táhne po trávníku Central Parku, kam oko dohlédne. Demonstrantů přišly spousty, mladí i staří, bílí i černí. Kolik jich vlastně je? Dvacet tisíc? Třicet? Těžko to lze odhadnout.

Z oceánu lidí se vynořují desítky transparentů, některé opravdu vynalézavé: „BUSH = TERORISTA“ „ZABÍJEJTE 4/4, NE IRÁČANY“ „NEDÁVEJTE JUNIOROVI DO RUKY VÁLEČNÉ HRAČKY“

Jak se přibližuji k odkryté plošině, která mu slouží za tribunu, hlas herce a režiséra Tima Robbinse ke mně doléhá 13

C A R O L I N E B R É H AT O VÁ

čím dál zřetelněji. Ukazuji novinářskou průkazku a rychle si razím cestu do prostoru vyhrazeného novinářům.

Otáčím se, zaujatá útržky hovoru za svými zády – babka aktivistka a šedivějící vysloužilý bojovník v maskáčích, který stojí rovně jako svíce, se dostávají do ráže: „Byl jsem ve Vietnamu. Tohle je stejně nemorální válka, jako kdybysme se vrátili o třicet let zpátky. Nic nepochopili, vůbec se nepoučili, na tom ostatně není nic k divení, vzhledem k tomu, že Bush se Vietnamu vyhnul. Raději svoji zbabělost utápěl v alkoholu. Tohle se mu nesmí dovolit! Nesmí s tím zase začínat!“ řve veterán z Vietnamu směrem k herečce, která teď mluví do mikrofonu. „My jim v tom zabráníme! Válce v cizině se u nás říká utlačovatelská válka!“ přisazuje si babča ječivým hlasem a zuřivě mává transparentem. Jejich bojovná zanícenost vyvolává u lidí kolem mě pobavené úsměvy.

Otáčím se směrem k pódiu a doufám, že uslyším poslední slova Susan Sarandonové. Ale ona už dořečnila.

Vzdaluje se od mikrofonu s posledním úsměvem a dojatým pokynutím místo pozdravu. Zklamaně se rozloučím s oběma nespoutanými debatéry, z nichž mi začínají praskat bubínky.

V tu chvíli vstupuje na scénu za ovací Susan Sarandonové mladý zpěvák, opálený brunet. Vypadá, jako by váhal, a s nesmělým úsměvem rozechvěle prohlásí: „Jmenuji se Julian Jones a zazpívám vám píseň ‚The Child‘, kterou jsem nahrál spolu s legendárním Genem Gingerem.“ S jižanským přízvukem, ve vybledlých džínách a sešlapaných špičatých botách mi okamžitě připomene kovboje, a tak se té mezihry chystám využít a vyzpovídat demonstranty.

Přesto mě něco zadrží. Slunce vystřeluje paprsky směrem k Julianovi Jonesovi a já stojím jako přibitá na místě. Začne baladou bez hudebního doprovodu. Že by to byl host pozva14

M I L O VA L A

JSEM TYRANA

ný na poslední chvíli? Že by si s sebou nestihl vzít kytaru?

A je pohledný. Jako kdyby ho obklopovala zář světla. Svou mužnou krásou – má široká ramena, orlí nos, hranaté čelisti – jistě poblázní nejednu ženu. Ale to není to, co mě na něm přitahuje. Všimla jsem si detailu, který mě nenechává v klidu – mírně se mu třesou ruce. Vyzařuje z něj citlivost a dětská nevinnost, která totálně kontrastuje s jeho fyzickým zjevem. Postupně nabývá sebedůvěry, odevzdá se publiku a jeho hlas zesílí, stává se důvěrným a povzbudivým. Nakonec se v neviditelných spirálách vznáší nad davem, sjednotí ho a zakrátko rozechvěje. Hlasem mi připomíná Boba Dylana. Propadám jeho kouzlu.

Podlehnu mu při interview o dva měsíce později. Tehdy se do Juliana Jonese zamiluji.

Julianův byt, v němž se měl rozhovor odehrát, se nacházel v Black Harlemu, na 168. ulici mezi Broadwayí a Amsterdamem. Ten den lilo jako z konve a já samozřejmě neměla deštník. Zazvonila jsem u domovních dveří jednoho z městských domů z červeného pískovce, jimž se říká brownstone, často renovovaných, kde bydlí buržoazní vrstvy. Byla jsem promoklá na kost. Přišel mi otevřít s úsměvem a od samého začátku se choval velmi nenuceně: „Caroline, je mi líto, že vás zaskočil déšť. Přinesu vám něco horkého na pití, ať se zahřejete a nenastydnete se.“ Vděčně jsem souhlasila a setřela si dešťovou kapku, která mi stékala po nose. Nechal mě jít před sebou po točitém schodišti. „Je to ve druhém patře. Víte, v New Yorku moc často neprší. Takže když se to náhodou stane, říká se, že je to pro štěstí...“ 15

C A R O L I N E B R É H AT O VÁ

Otočila jsem se na něj, protože jsem nevěděla, jestli tím nechce něco naznačit, ale při pohledu na jeho andělský úsměv a nezúčastněný výraz jsem se okamžitě uklidnila. Jeho byt bez nástěnných dekorací působil stroze. Skládal se z obývací místnosti, kuchyně, koupelny a ložnice s minimem nábytku – pohovka, televize, na ní magnetofon, hifi souprava a police s množstvím knih, dvě pouzdra s houslemi a banjem. Na podlaze měl elektrickou kytaru připojenou k zesilovači a dvě folkové akustické kytary. Život Juliana Jonese se zjevně točil kolem hudby.

Jen co jsem se posadila na pohovku a vytáhla z tašky zápisník a pero, už vycházel jistým krokem z kuchyně s šálkem čaje v ruce. Podal mi ho, nadšený z údivu v mé tváři. „Postavil jsem vodu na vařič, jakmile jsem uslyšel zvonek.

Je to Earl Grey. To je všechno, co mám, dal jsem vám tam med. Doufám, že ho máte ráda. Nerad bych, abyste se kvůli mně nastydla,“ prohlásil a roztáhl ústa do mladistvého úsměvu, který odhalil dokonalý chrup.

Nebylo pochyb, s vlnitými vlasy, snědou pletí a úsměvem hollywoodského herce nenechával Julian Jones ženy lhostejnými. Kouzlo mu přidávaly i pronikavé oči mírně u sebe.

S rukou položenou na podlaze si nejdřív dřepl, pak se posadil na zem a s atletickou elegancí si natáhl dlouhé nohy. Poté, co jsem vrhla krátký pohled na děravé podrážky jeho špičatých bot, jsem otevřela zápisník: „Tak tedy začneme,“ spustila jsem a odkašlala si. „Kdepak jsou američtí zpěváci protestsongů v předvečer invaze do Iráku?“ Julian sklopil oči a dlouze si povzdychl, než začal: „Proti válce se ozývá čím dál víc hlasů, ale dnešní písničkáři ve stylu Boba Marleye a Boba Dylana musí dělat víc než zpívat protestsongy. Potřebujeme zpěváky a básníky, kteří se aktivně zasazují o nový svět. Nezbývá nám než dělat nové Boby Dylany, místo těch, kteří drží s nadnárodními společnostmi, 16

M I L O VA L A

JSEM TYRANA

přestože právě ony jsou příčinou vykořisťování, a to je zdroj terorismu. Jestliže chceme, aby hudba pomáhala měnit společnost, musí se změnit i způsoby jejího šíření. Své poslední cédečko jsem prodal na internet za směšnou cenu. My umělci můžeme vytvářet nový svět, ale musíme se smířit s tím, že budeme rezignovat na zisk.“ Svým zvučným hlasem, výřečností a charismatem uměl Julian Jones zaujmout pozornost posluchačů. Stěží jsem v něm poznávala člověka, který mi v Central Parku připadal tak nesmělý a rezervovaný. To, co říkal, bylo zajímavé, avšak jeho ambice, jakkoli chvályhodné, mi připadaly poněkud přehnané. „Takže se považujete za zpěváka protestsongů?“ „Ano, v tomtéž smyslu jako Bob Marley a Bob Dylan, asi tak, jako když všichni revoltující zpěváci podobně jako někdejší básníci chtěli otevřít oči těm, kdo je měli stále zavřené, napomoct naší společenské debatě ve prospěch pokroku lidstva. Když mluvím o Bobu Dylanovi, záměrně používám minulý čas, protože si myslím, že zaprodal svoji duši,“ zdůraznil zaníceně. Odmlčel se. Myslela jsem si, že k té věci řekl všechno, a ve chvíli, kdy se ve své tirádě chystal pokračovat, jsem mu položila další otázku: „Povězte mi něco o jedenáctém září.“ „Jedenácté září mě v mém přesvědčení jenom utvrdilo.

Protože už víc než deset let je mně i mým přátelům jasné, že když naše země nezměnila zahraniční politiku, jedenácté září přijít muselo. Už dlouho píšu angažované písně, ale velká hudební vydavatelství o ně nestojí, od všech slyším: ‚Stačí, když budeš dobře vypadat a taky dobře zpívat. Angažované písně nech plavat.‘ Odmítl jsem podepsat velké smlouvy, protože ‚frivolně‘ psát nedokážu.“ V době vlády bezuzdného materialismu tedy Julian Jones patřil k ohroženému druhu přesvědčených idealistů. Kvůli 17

C A R O L I N E B R É H AT O VÁ

záchraně lidstva byl odhodlaný nosit prošoupané špičaté boty do konce života. Udělal na mě dojem.

Vtom vstal, popadl housle, přitiskl je bradou a spustil čertovskou melodii ve stylu old-time-music z Appalačského pohoří. Při tom si podupával do rytmu. Nespouštěl ze mě oči.

Dívala jsem se na něj s obdivem, i když trochu zmateně.

Z jeho pohledu jsem nedokázala nic vyčíst, ale měla jsem nepříjemný pocit, že sleduje, jak se na něj dívám. Po několika minutách náhle hraní uťal. „Vyrostl jsem v Appalačském pohoří a vyhrával jsem tam všechny houslové soutěže... Víte, housle a já, to je milostný románek, který by vydal na spoustu stran...“ Podmanivým gestem housle pohladil a nevinně se na mě usmál. Přistihla jsem se, že jsem vůči jeho nástroji na okamžik pocítila závist. Že bych se snad do toho krásného utopického mluvky nakonec zamilovala? Co nejrychleji jsem tu směšnou představu zahnala. „Proč se tolik angažujete?“ zeptala jsem se ho. „Nemám na výběr. Musím pracovat pro mír. Jsem proti všem formám násilí a ničení,“ odpověděl příjemným hlasem a upřeně se na mě zadíval.

Julian sklonil hlavu a nasadil dětský úsměv, který mi připomněl nesmělého mladíka z Central Parku. Svou odpovědí mě dojal a podnítil mou zvědavost, ale z jeho gest a výrazu jsem měla na pár vteřin skoro dojem, jako kdyby je předstíral. Jako by mi něco vyčetl z očí, náhle vzal do ruky tělové mléko, které měl u pohovky. Začal si je natírat ve velkém množství na ruce a paže. Dívala jsem se na něj.

Zdálo se, že ho ta činnost úplně pohltila, a já jsem se neubránila úsměvu. „Nedáte si taky?“ zeptal se náhle a podával mi lahev. „Ne, díky. Řekněte mi něco o svých přáních a ambicích.“ „Přál bych si svými písněmi oslovit lidi. Chtěl bych, aby 18

M I L O VA L A

JSEM TYRANA

měly vliv na protiválečné hnutí. Kromě toho jsem se rozhodl vrátit na univerzitu, protože vím, že boj proti globalizaci je pro naši generaci hnutím za lidská práva. Proto chodím na přednášky z ústavního práva a mezinárodních věcí. Třeba se pak dokážu porvat i s ministrem spravedlnosti Johnem Ashcroftem...,“ prohlásil útočným tónem. Vzápětí se rozesmál.

Jeho smích se mi zdál přehnaný a jeho poslední věta afektovaná a mladická. Rozhodla jsem se zvednout kotvy.

Když jsem na sebe navlékala promočené sako, na pár okamžiků jsem vrhla zkoumavý pohled na jeho knihovnu. Julian Jones nečetl Stephena Kinga nebo Johna Grishama. Z regálů shlížely četné svazky Platona, Molièra a Balzaka – ve francouzštině – a Goetha – v němčině. Bylo to působivé. Zrovna jsem se ho chtěla zeptat, jestli ty jazyky ovládá, ale on mě předběhl. „Strávil jsem nějakou dobu ve Francii, kde jsem hrál avantgardní jazz, ale jazyk jsem se naučil tady v soukromé škole.

Měli jsme skvělého učitele, pana Rochereuila. Byl docela legrační. Když nám dával špatnou známku, vždycky říkal: ,Je mi to opravdu líto‘, ale usmíval se, a my všichni jsme věděli, že mu to vůbec líto není,“ pronesl s přehnaně drnčivým francouzským „r“. Hlasitě se tomu zasmál. „Němčina je mateřský jazyk máti. Sie komt aus Deutschland,“ pokračoval. „Aha. Jste opravdu hodně jiný než Američani, které jsem tady potkala.“ Bezvýrazně pokrčil rameny. „To si nemyslím. Američanů jako já jsou spousty. Prostě jste je nepotkala. Toť vše.“ Když jsem si brala kabelku, pocítila jsem slabé píchnutí u srdce. Každopádně interview s tímto relativně bezvýznamným zpěvákem mělo být krátké, protože figurovalo ve sborníku věnovaném americkému protestsongu. A pak, pokud by 19

C A R O L I N E B R É H AT O VÁ

to bylo potřeba, vždycky jsem s ním mohla znovu navázat kontakt a požádat ho o nějaké upřesnění. „Nemohl byste mi elektronickou poštou poslat svoji fotku? Nevím, jestli si vydavatel vybere zrovna vás, ale chci mu poslat obrázky všech, které jsem v téhle reportáži oslovila,“ řekla jsem a na kousek zmačkaného papíru, který jsem našla v kabelce, jsem mu naškrábala svou e-mailovou adresu. „Samozřejmě, pošlu vám jich víc,“ souhlasil a rozmrzele se podíval na zmačkaný papírek. „Promiňte, nemám navštívenku. Vím, že to nepůsobí moc profesionálně... Víte, novinařině se věnuju jenom nárazově.

Ve skutečnosti spolupracuju s jednou mezinárodní humanitární organizací.“ Julian vypadal zklamaně. Možná si představoval, že mu ta reportáž přinese vytouženou slávu...

V taxíku, který mě vezl domů, jsem na něj nepřestávala myslet. Líbil se mi jeho úsměv, jeho názory mi přišly zajímavé a jeho filozofie budila mou zvědavost. V New Yorku jsem žila už pět let a do té doby jsem tak zajímavého chlápka nepotkala. Neustále mě pronásledoval obraz Juliana Jonese, jak stojí před davem, křehký a zaplavený sluncem. Nebylo pochyb, že tenhle okouzlující zpěvák protestsongů mě připravil o klid.

20