1 „Takže prosím vás, pojďte všichni na chvilku sem ke mně blíž, abych vám něco málo pověděl o téhle úžasné budově před vámi.“ Průvodce se povzbudivě usmál na skupinku znavených a poněkud zdevastovaných turistů, kteří bezcílně bloumali před kostelem svaté Anny v Shandonu. „To je ono, mladá paní,“ chválil je přehnanou irskou intonací a netrpělivě mával v kruzích smaragdově zeleným šátkem kolem své podsadité postavy. „Jen pojďte blíž, slečinko. Já vás neukousnu.“ Jeho úsměv se rozšířil a odhalil tak dolní řadu neobyčejně zažloutlých, křivých zubů. Ještě štěstí, že manžel nakonec do Irska nejel, pomyslela si Marcy Taggartová, když váhavě popošla několik kroků vpřed. Jinak by absenci dokonalého úsměvu toho nebožáka považoval za osobní urážku. Lidi utrácejí hromadu peněz za facelifty a značkové oblečení a zapomínají na to nejdůležitější ze všeho – na své zuby, vztekal se nejednou. Peter byl ortodontista, a proto takové soudy vynášel velmi často. Copak jí kdysi neřekl, že to hlavní, co ho na ní upoutalo, nebyla štíhlá postava ani velké tmavohnědé oči, ale její očividně kladný vztah k ústní hygieně, o čemž svědčily rovné bílé zuby bez nejmenšího kazu? Když si pomyslí, že tehdy považovala takové řeči za lichotivé, ba dokonce romantické, vzbuzuje to teď u ní údiv. „Pěkně prosím, věnujte mi pozornost,“ požádal průvodce s pouhým náznakem výčitky v hlase. Evidentně byl na občasnou nezdvořilost svých svěřenců zvyklý a přestal ji brát jako urážku. Vlastně co vyjeli z Dublinu, jeho výkladu naslouchala pouhá hrstka zúčastně/9/
ných, přestože za celodenní zájezd do Corku, který je se svými zhruba sto dvaceti tisíci obyvateli druhým největším městem v Irské republice, zaplatila skupina čtyřiadvaceti mužů a žen převážně středního věku spoustu peněz. Marcy se snažila, opravdu hodně snažila. Neustále si přikazovala, aby se soustředila, když je průvodce poučoval o historii Corku během zdánlivě nekonečné jízdy autobusem, která obnášela 270 kilometrů značně ucpaných silnic a úzkých venkovských cest. Dozvěděla se, že název Cork je odvozený od irského slova „corcach“ (vyslov „kar-kax“) a znamená „bažinaté místo“ vzhledem k jeho poloze na řece Lee, že bylo založeno v šestém století n. l., nyní slouží jako správní centrum hrabství Cork a je to největší město v provincii Munster. Corkořané, jak se nazývají, často mluví o Corku jako o „skutečném hlavním městě Irska“. Přezdívá se mu také „rebelské hrabství“ a jeho pověst odbojného města souvisí s tím, že po válce růží někdy v roce 1491 podporovalo falešného uchazeče o anglický trůn Perkina Warbecka. Dnes je proslulejší jako středisko průmyslu v jižním Irsku, hlavním odvětvím je výroba léčiv v čele s nejznámějším produktem, kterým není nic jiného než Viagra. Alespoň tak jim to podle její domněnky průvodce vykládal. Úplně jistá si tím být nemůže. Její představivost má poslední dobou neblahou tendenci nad ní vítězit a kdysi fenomenální paměť na fakta – jak užitečná, tak zbytečná – už není v jejích padesáti taková, jako bývala. Jenomže co potom jsou všechny ty roky s očividně „prošlým datem spotřeby“, přemýšlela, když pohledem naplněným odhodláním pokradmu přejížděla po bezvýrazných tvářích svých spolucestujících? „Jak můžete vidět, celé severní straně města dominuje díky záviděníhodné poloze na vrcholku kopce věž kostela svaté Anny v Shandonu,“ právě pronášel průvodce, přičemž zvýšil hlas, aby ho bylo slyšet přes další konkurenční výpravy turistů, které se tu náhle objevily a sváděly boj o výhodnou pozici na rohu rušné ulice. / 10 /
„Svatá Anna je nejvýznamnější pamětihodnost Corku a její obří věž ve tvaru slánky, která byla postavena roku 1722, je široko daleko považována za symbol města. Ať je člověk kdekoli v oblasti centra, stále vidí nádhernou kamennou věž, na jejímž vrcholu je umístěna pozlacená koule s unikátní větrnou korouhví ve tvaru lososa. Dvě strany věže jsou obložené červeným pískovcem a další dvě bílým vápencem, jejichž barvy si přisvojily hurlingové a fotbalové týmy Corku.“ Ukázal na velké, kulaté černé a zlaté hodiny uprostřed spodní terasy čtyřstupňové věže. „Podle shandonských hodin si Corkořané řídí čas a podle korouhve předpovídají počasí.“ Od kostela se náhle po svahu dolů začal linout tichý sbor zvonů a vyvolal u kolemstojících sérii obdivných povzdechů. „To vyzvání našich slavných osm zvonů,“ oznámil pyšně průvodce. „Jak jste si patrně všimli, jsou celý den slyšet všude po městě. A pokud se rozhodnete vystoupat až na zvonici, můžete si dokonce na zvony zahrát sami. A to libovolnou melodii, i když lidi si většinou vyberou buď Danny Boy, nebo Ave Maria.“ Zhluboka se nadechl. „Takže máte třicet minut na prohlídku kostela a pak zamíříme do ulice St. Patrick’s Hill, abyste si osahali její příkrost. Američané tvrdí, že svou strmostí trumfne i proslulé ulice San Franciska.“ „Co když se nám nechce nikam vylejzat?“ zeptala se starší žena z hloučku zezadu. „Myslím, že už jsem překostelovanej,“ zabručel muž vedle ní. „Nevím, jak ostatní, ale já bych si dal Guinness.“ „Pro ty, kdo už viděli dost a raději by si trochu odpočinuli a nabrali síly, než se vrátíme do autobusu, je v okolí nepřeberné množství hospod. Akorát že místní pijou hlavně Murphy’s nebo Beamish, což jsou piva vařená přímo tady v Corku.“ „To beru,“ prohodil někdo. „Za hodinku se sejdeme na stanovišti autobusů na Parnell Place,“ informoval je průvodce. „Prosím, abyste přišli přesně, jinak bychom cestou zpátky do Dublinu nemuseli stihnout návštěvu slavného hradu Blarney. / 11 /
A přece si nechcete nechat ujít šanci políbit legendární kámen výřečnosti, viďte, že ne?“ Ne, o to rozhodně nechceme přijít, pomyslela si Marcy, když si vzpomněla na to, jak byl Peter znechucený při představě, že ho někdo drží za nohy a on visí hlavou dolů jako netopýr, aby mohl ocucávat „nějaký umolousaný kus šedivého šutru prosáklého bakteriemi a oslintaného od cizích lidí“, jak se tehdy nezapomenutelně vyjádřil, když mu poprvé ukázala bedekry. Který normální člověk by něco takového prováděl? zeptal se vyčítavě. Marcy se tehdy usmála a neodpověděla. Peter totiž už před časem přestal věřit, že je jeho žena normální. Copak nepřistoupila na to, že právě kvůli tomu na zájezd pojede? Copak do ní všichni nehučeli, že je to důležité – někteří říkali rozhodující – jak pro její duševní zdraví, tak pro její manželství, že s Peterem stráví víc společného času, během něhož se vyrovnají s tím, co se jim přihodilo, jako celek? Nepoužil snad její psychiatr zrovna tenhle termín? Takže když její sestra poprvé přišla s nápadem druhých líbánek na oslavu jejich dvacátého pátého výročí svatby, Marcy se s plnou vervou pustila do plánování. Jet do Irska byl Peterův návrh, protože se jeho matka narodila v Limericku. Mnoho let mluvil o tom, aby podnikli cestu do vlasti jeho předků. Původně se Marcy přimlouvala za něco exotičtějšího jako Tahiti nebo Bali, prostě za nějakou destinaci, kde je průměrná červencová teplota podstatně vyšší než devatenáct stupňů, kde by mohla na pláži popíjet koktejly maj-taj s kytkou ve vlasech, místo aby jeli do země, kde hlavní nabídkou dne je Guinness a kde jí vlhko prakticky zaručuje, že permanentně vypadá, jako by jí na hlavě právě přistálo obří havraní hnízdo. Ale co na tom záleží, kam odjedou, uvažovala, pokud tam pojedou jako celek? Takže došlo na Peterovu volbu. Ale Peter si nakonec zvolil někoho jiného. Dá se jedna osoba ještě považovat za celek? přemýš/ 12 /
lela teď Marcy a uvědomovala si, že stejně jako obdivuje mnohdy úchvatnou krajinu a tolik vychvalovaných čtyřicet odstínů zeleně irského venkova, nesnáší jeho pošmournou oblohu nasáklou deštěm a vše prostupující vlhkost, která k ní lne jako druhá kůže. To napětí už nedokážu snášet, řekl jí, když jí oznamoval, že odchází. Takhle je to lepší. Oběma se nám uleví. Uvidíš, že budeš mnohem šťastnější. Třeba se z nás nakonec stanou přátelé. Zbabělé fráze dezertéra. Pořád spolu máme syna, upozornil ji, jako kdyby to potřebovala připomenout. O jejich dceři ani zmínka. Marcy se zachvěla. Přitáhla si k tělu trenčkot a rozhodla se, že rozmnoží řady těch, kdo zvolili krátký odpočinek a pivo. Od chvíle, kdy jejich autobus dnes ráno v půl osmé vyrazil z Dublinu, se nezastavili. Po rychlém obědě v tradiční irské hospodě ihned po příjezdu do Corku následovala tříhodinová pěší prohlídka města, která zahrnovala takové pamětihodnosti jako městské vězení Cork City Gaol, pobřežní tržiště Cork Quay Market, kde se quay vyslovuje jako „kej“, operu, katedrálu sv. Finbarra, rovněž procházku po St. Patrick’s Street, což je hlavní nákupní tepna města. Nyní právě končila návštěvou kostela sv. Anny v Shandonu a navrhovaným výstupem po strmém svahu Patrick’s Hill. Vzhledem k tomu, že střed Corku je situovaný na ostrově ležícím mezi dvěma rameny řeky Lee, město se přirozeně dělí na tři hlavní části: na centrum, které leží v rovině, na Severní břeh a Jižní břeh. Marcy strávila celé odpoledne přecházením jednoho mostu za druhým. Už bylo načase si sednout. Za deset minut se octla u malého stolku pro dva v další tradiční irské hospůdce s výhledem na řeku Lee. Uvnitř bylo temno, což vystihovalo její náladu, která se jí kvapem zmocňovala. Je blázen, že se do Irska vůbec vydala, pomyslela si. Jenom praštěná ženská odjede na své druhé líbánky sama, přestože byl zájezd zaplacený dopředu a většinu peněz by jí nevrátili. Nejde o to, že / 13 /
by si nemohla dovolit ztrátu pár tisíců dolarů. Peter byl při majetkovém vypořádání víc než velkorysý. Očividně se jí chtěl zbavit co nejrychleji a nejsnadněji. Marcy se bezděky zasmála. Proč by měl vynakládat při jejich rozvodu větší snahu, než vynaložil v jejich manželství? „Něco vás pobavilo, viďte?“ zeptal se něčí hlas odkudsi nad její hlavou. Marcy vzhlédla a uviděla rošťácky hezkého mladíka se záviděníhodnými rovnými černými vlasy, které mu padaly do zářivých tmavozelených očí. Napadlo ji, že má ty nejdelší řasy, jaké kdy viděla. „Co si dáte, zlato?“ zeptal se mladík s bločkem a propiskou přichystanou zaznamenat její objednávku. „Bude hodně hloupé, když si objednám hrnek čaje?“ udivila Marcy sama sebe svou otázkou. Plánovala, že si dá podle doporučení průvodce to jejich pivo Beamish. Skoro slyšela Petera, jak ji napomíná: To jsi celá ty, pořád tak paličatá. „Ani v nejmenším,“ povedlo se číšníkovi říct tak, jako by to myslel vážně. „To je báječný nápad,“ slyšela, jak někdo poznamenal. „Mohl byste to přinést dvakrát?“ Vedle ní zaskřípěla na prkenné podlaze židle. „Smím si přisednout?“ Muž se posadil, aniž Marcy stihla odpovědět. Poznala v něm člena jejich výpravy, na jméno si ovšem nedokázala vzpomenout. Nějaké italské, dohadovala se a vzápětí si vzpomněla, že ho viděla v autobuse na sedadle u okna v třetí řadě odpředu. Usmál se na ni, když se prodírala dozadu. Pěkné zuby, slyšela, jak jí Peter zašeptal do ucha. „Vic Sorvino,“ představil se a podával jí ruku. „Marcy Taggartová,“ pronesla, aniž ji uchopila. Místo toho mu malinko pokynula, což ho snad uspokojilo, jak doufala. Proč tady je? Má tu na vybranou i jiné stolky, k nimž si může sednout. „Taggartová? Vy jste Irka?“ „Můj manžel je Ir.“ Vic pohlédl k dlouhému baru, který se táhl po celé délce místnosti. „Omlouvám se, neuvědomil jsem si, že / 14 /
tu s někým jste,“ řekl, ačkoliv se ani nepohnul, aby židli uvolnil. „Není tady.“ „Nelíbí se mu autobusové zájezdy?“ „Nelíbí se mu být ženatý,“ slyšela Marcy samu sebe odpovídat. „Teda aspoň ne se mnou.“ Vic se zatvářil poněkud udiveně. „Lehká konverzace je pro vás asi dost těžká, viďte?“ Marcy se proti své vůli zasmála a odhrnula si chomáč kudrn, které jí padaly do úzkého obličeje. Tolik vlasů, vyčítala si matčiným hlasem, na tak drobný obličej. „Promiňte, podle mě to spíš spadá do kategorie příliš mnoho informací.“ „Nesmysl. Patřím k těm, kdo věří, že informace jsou vždycky užitečné.“ „Tak to se mě držte,“ vyhrkla Marcy, ale okamžitě volby svých slov zalitovala. Rozhodně netouží ho nijak povzbuzovat. Přišel k nim číšník s čajem. „Patrně nás považuje za blázny, když si v hospodě objednáváme čaj,“ podotkla Marcy, přičemž pohledem sledovala hezkého mladíka, když se vracel k baru, a pozorovala, jak flirtuje s několika ženami, které ho na vysokých židličkách obklopovaly. Dívala se, jak naplnil šest půllitrů točeným pivem a jediným trhnutím zápěstí je odšoupl po tmavém, leštěném dřevěném pultu až na jeho druhý konec ke skupince hlučných mladíků. Jeho obdivovatelky mu uznale zatleskaly. Dostane, kterou se mu zachce, pomyslela si bezděčně. Tipovala, že mu je něco přes třicet, a byla zvědavá, jestli by se líbil i její dceři. „Ohledně irských hospod Američané vlastně nemají moc jasno,“ vysvětloval jí právě Vic a jeho příjemný baryton ji opět vtáhl do hovoru. „Nejsou to bary a jsou tu od toho, aby se v nich scházelo i popíjelo. Lidi tam zajdou, aby se potkali s přáteli a sousedy, a většina dává přednost spíš čaji a limonádě než alkoholu. Pročítal jsem / 15 /
bedekry,“ přiznal rozpačitě poté, co Marcy stále mlčela. „Odkud jste?“ „Z Toronta,“ odpověděla ochotně. „Toronto je hezké město,“ reagoval okamžitě. „Párkrát jsem tam byl obchodně.“ Odmlčel se, protože očividně čekal, že se zeptá: Kdy? O jaký obchod šlo? Když se nezeptala, stejně jí to pověděl. „Před několika lety. Dělal jsem v průmyslové výrobě. Různé aparátky,“ upřesnil. „Vyrábíte párátka?“ zeptala se Marcy a uvědomila si, že poslouchá jen na půl ucha. Vic se zasmál a jemně ji opravil. „Aparátky. Udělátka. Malá mechanická zařízení, jejichž názvy si člověk většinou nezapamatuje. Mechanismy,“ doplnil. Marcy upíjela čaj a nic neříkala. Já jsem tak pitomá, pomyslela si. „Vloni jsem fabriku prodal a šel do penze,“ pokračoval. A když ani pak žádné otázky nepřicházely, dodal: „Jsem z Chicaga.“ Marcy se zmohla na vlažný úsměv. Chicago se jí odjakživa líbilo. Měla jet spíš tam, uvažovala, zatímco jí v kabelce začal zvonit mobil. Chicago má nádhernou architekturu a zajímavé okolí. A neprší tam skoro každý den. „To je váš telefon?“ zeptal se Vic. „Cože? Aha. Aha!“ vyhrkla, vylovila ho ze dna kabelky a zvedla k uchu. „Haló?“ „Kde sakra vězíš?“ vyjela na ni rozzlobeně její sestra. „Judith?“ „Kde pořád jseš? Už přes týden ses mi neozvala. Co se děje?“ „Stalo se něco? S Darrenem?“ „Tvůj syn je v pořádku, Marcy,“ ujistila ji sestra, aniž se obtěžovala skrývat svou netrpělivost. „Ale ty mi děláš starosti. Proč mi nevoláš zpátky?“ „Nekoukala jsem do zpráv.“ „Jak to, že ne, krucinál?!“ Protože s tebou nechci mluvit, pomyslela si Marcy, ale to jí raději neřekla. Judith je evidentně už takhle dost / 16 /
naštvaná. Marcy si představila svou o dva roky starší sestru, jak přechází po mramorové podlaze nového luxusního rezidenčního komplexu. Určitě má na sobě obvyklou uniformu na jógu sestávající z černých tepláků a barevně sladěného tílka, protože buď právě s cvičením skončila, nebo se chystá začít. Judith tráví nejméně půlden sportováním – hned po ránu třicet minut plávání následované hodinou či dvěma spinningu a odpoledne pak hodina a půl „horké jógy“. Příležitostně, když jí to dovolí čas a má náladu, si přidá navíc lekci pilates kvůli břišnímu svalstvu, ačkoliv břicho má už tak pevné a ploché jako ocel. Případně hryže kousek syrové mrkve, uvažovala Marcy. Sestřina strava se skládá výhradně ze suši, syrové zeleniny a výjimečně lžíce burákového másla. Judith má momentálně manžela číslo pět. Když jí bylo osmnáct, nechala si podvázat vaječníky, protože se rozhodla, ještě když byly s Marcy malé, že nikdy nebude mít vlastní děti. To chceš vážně takhle riskovat? zeptala se jí tehdy Judith. „Něco tu nehraje,“ prohlásila teď. „Jedu k tobě.“ „To nejde.“ Marcy pohledem bezděky zabloudila k velké výloze hospody. „Proč ne?“ „Protože tam nejsem.“ „Kde teda jsi?“ Dlouhá odmlka. „V Irsku.“ „Cože?!“ „Jsem v Irsku,“ zopakovala Marcy, ačkoli moc dobře věděla, že jí Judith rozuměla hned napoprvé a oddálila telefon od ucha, aby se připravila na sestřino zaječení. „Prosím tě, pověz mi, že si neděláš srandu.“ „Nedělám.“ „Je tam někdo s tebou?“ „Jsem v pohodě, Judith.“ Marcy zahlédla, jak na výlohu padl stín. Stín se zastavil a zamával na barmana. Barman mávnutí oplatil rošťáckým úsměvem. „To teda nejsi. Jsi zralá na cvokhaus. Žádám tě, aby ses okamžitě vrátila domů.“ / 17 /
„To nepůjde.“ Stín vkročil do kužele světla, pak se otočil a zmizel. „Kristepane!“ vyjekla Marcy a vyskočila. „Co se děje?“ zeptali se najednou Vic i Judith. „Co se ti stalo?“ dodala její sestra. „Proboha, to je Devon!“ vykřikla Marcy, a jak se rozběhla ke dveřím, vrazila bokem do sousedního stolku. „Cože?“ „Viděla jsem ji. Je tady!“ „Marcy, uklidni se. Mluvíš jako blázen.“ „Nejsem blázen.“ Marcy rozrazila těžké vchodové dveře hospody. Na ulici zahlcené turisty otáčela hlavou sem a tam a v očích ji pálily slzy. Začalo drobně mrholit. „Devon!“ vykřikla a rozběhla se podél řeky Lee směrem na východ. „Kde jsi? Vrať se! Prosím tě, vrať se!“ „Marcy, prosím tě,“ naléhavě promluvila do Marcyina ucha Judith. „To není Devon. Ty víš, že to není ona.“ „Vím, co jsem viděla.“ Marcy se zastavila na mostě svatého Patrika a zvažovala, zda ho má, či nemá přejít. „Říkám ti, že je tady. Viděla jsem ji.“ „Ne, neviděla,“ namítla Judith mírně. „Devon je mrtvá, Marcy.“ „To se pleteš. Je tady.“ „Tvá dcera je mrtvá,“ zopakovala Judith a slzy jí ulpívaly na každičkém slově. „Jdi se vycpat!“ zakřičela na ni Marcy. Pak odhodila mobil do řeky a přešla most.
/ 18 /