prolog
Toby Parfitt se obchodováním se vzácnými knihami zabýval už přes třicet let a vzrušující zamrazení v něm dnes dokázal spolehlivě vyvolat jen jeden zážitek: ta chvíle, když mohl opatrně ponořit ruce do bedny, která právě dorazila ze skladu. Aukční agentura Pierce & Whyte se sídlem na Kensington High Street měla místnost pro příjem a katalogizaci v suterénu, kam nedoléhal hluk dopravy z ulice. Atmosféru téhle staré pracovny vytvářely leštěné dubové stoly, lampy s labutími krky a příjemně čalouněné židle. Toby to tu měl moc rád: panovalo tady ticho, rušené jen konejšivým šustěním balicího papíru při průchodu skartovačkou, do které ho po hrstech strkal. Vtom ho ale vyrušil nepříjemný astmatický dech a sípání sevřeného hrudníku. Zvedl oči. Uviděl poďobanou tvář Petera Nieva a nevraživě ho pozdravil ledabylým kývnutím. Zkazilo mu to ryzí radost z objevu. Nemůže toho puberťáka přece jen tak poslat do háje. „Prý došla ta zásilka z Cantwell Hall,“ řekl Nieve. „Jo. Zrovna jsem otevřel první bednu.“ „Doufám, že jich dorazilo všech čtrnáct.“ „Nechcete si je radši přepočítat, abyste měl jistotu?“ „Taky že jo, Toby.“ Tahle familiérnost ho deptala. Toby! Žádné „pane Parfitte“, žádné „pane“ nebo aspoň „Alistaire“ – ale „Toby“, 5