Issuu on Google+

SESTRY

Tentokrát už nezbývala naděje – dostal třetí záchvat. Večer co večer jsem míjel ten dům (měl jsem prázdniny) a zkoumal osvětlený čtverhran okna, a večer co večer zářil stejně, slabě a stejnoměrně. Kdyby zemřel, uvažoval jsem, uviděl bych odraz svíček na potemnělé roletě – věděl jsem totiž, že k hlavě mrtvého se stavějí dvě svíce. Častokrát mi opakoval: Už tady dlouho nebudu, a já si myslel, že to pronáší jen tak. Teď jsem poznal, že to nebyly plané řeči. Každý večer, když jsem upřeně hleděl na to okno, jsem si šeptal slovo paralýza. Mým uším znělo vždycky divně, podobně jako gnómon v Euklidovi nebo simonie v katechismu. Nyní jsem je vnímal jako jméno nějaké zlovolné a hříšné bytosti, jíž jsem se bál, a přece jsem toužil poznat ji zblízka a pohlédnout na její smrtonosné dílo. Když jsem sešel dolů k večeři, u ohně seděl starý Cotter a kouřil. Zatímco mi teta z hrnce nabírala ovesnou kaši, podotkl, jako by se vracel k nějaké vlastní poznámce: „Ne, neřek bych, že byl přímo… ale beztak na něm bylo něco podivnýho… až záhadnýho. Povím vám, co se mi na tom nepozdává…“ Začal bafat z dýmky, nepochybně proto, aby si urovnal názor v hlavě. Otravný a pošetilý stařec! Když jsme ho před lety poznali, bývala s ním docela zábava, vykládal nám o dokapech a měděných červech při výrobě whisky, ale brzy mě přestal bavit on i ty jeho věčné historky z palírny. „Myslím si o tom svý,“ prohlásil. „Jářku byl to jeden z těch… prapodivnejch případů… Ale těžko říct…“ Znovu se soustředil na dýmku, aniž nám dal do svých 5


myšlenek nahlédnout. Strýc si všiml, jak udiveně zírám, a vysvětlil: „Nejspíš to uslyšíš nerad, ale tvůj starej kamarád už není mezi náma.“ „Kdo?“ ověřoval jsem si. „Otec Flynn.“ „Umřel?“ „Tuhle pan Cotter nám to právě řekl. Šel totiž kolem jeho domu.“ Uvědomoval jsem si, že mě všichni upřeně pozorují, tak jsem jedl dál, jako by mě ta novina ani nezajímala. Strýc pro změnu vyložil starému Cotterovi: „Náš mladej se s ním hodně kamarádil. Stařík ho moc naučil, víte. A prej do kluka vkládal velký naděje.“ „Bůh buď milostiv jeho duši,“ přidala se zbožně teta. Starý Cotter mě chvíli zkoumal pohledem. Cítil jsem, jak mě jeho oči podobné černým korálkům propichují, ale nechtěl jsem mu udělat tu radost a vzhlédnout od talíře. Opět se uchýlil k dýmce a nakonec plivl do ohně jako nevychovanec. „Byl bych dost nerad, kdyby si moje děti měly co povídat zrovna s tímhle člověkem.“ „Co tím chcete říct, pane Cottere?“ otázala se teta. „Chci říct hlavně to, že pro děti je to špatný,“ vysvětloval staroch. „Podle mýho by kluk měl lítat venku a hrát si s děckama svýho věku, a ne… No nemám pravdu, Jacku?“ „V tom jsem s vámi zajedno,“ přitakal strýc. „Kluk se má otrkat. Taky to vtloukám do hlavy tuhletomu rosekruciánovi – tuž tělo! Přece když já byl malej skrček, každý ráno jsem se koupal ve studený vodě – v zimě v létě. A taky se mi to vyplatilo. Vzdělání je jistě užitečná věc, hlavně do budoucna… Pan Cotter by si třeba dal kousek toho skopovýho,“ naznačil tetě. „Ne, ne, kdepak,“ bránil se host. Teta vytáhla mísu ze spížky a postavila ji na stůl. 6


„Ale proč si myslíte, že to není dobré pro děti, pane Cottere?“ zajímala se. „Je to pro ně špatný,“ pokračoval návštěvník, „protože jsou dost vnímavý a dají se snadno ovlivnit. A když podlehnou takovýmu člověku, ten vliv se někde projeví… Ze strachu, že bych mohl dát průchod vzteku, jsem si raději nacpal pusu kaší. Otravný starý blbec s nosem jako paprika! Usnul jsem dost pozdě. I když jsem byl na starého Cottera dopálený, že mě pořád považuje za dítě, vrtalo mi hlavou, co vlastně těmi nedořečenými větami myslel. Ve tmě u sebe v pokoji jsem si představoval, že znovu vidím tu ztěžklou popelavou tvář člověka raněného mrtvicí. Přetáhl jsem si přikrývky přes hlavu a pokoušel se myslet na Vánoce. Popelavá tvář mě však pronásledovala dál. Něco si mumlala a já z toho vyrozuměl, že mi chce cosi svěřit. Cítil jsem, jak se v hloubi duše nořím do jakési příjemné a neřestné oblasti, kde na mě ta tvář opět čeká. Začala se mi mumlavým hlasem zpovídat, a mě napadlo, proč se vlastně ustavičně usmívá a proč má rty vlhké od slin. Jenže pak jsem se rozpomněl, že zemřela na mrtvici, a pocítil jsem, že se taky chabě usmívám, jako kdybych měl dát rozhřešení hříšnému svatokupčíkovi. Ráno po snídani jsem se šel k domku v Great Britain Street podívat. Sídlil tam nenápadný obchůdek označený mlhavým názvem Galanterie. Vedli hlavně botky pro děti a deštníky. Ve všední dny visíval v okně nápis: Potahujeme deštníky. Teď žádný nápis vidět nebylo, protože měli stažené žaluzie. Na klepátku domovních dveří visela smuteční kytice přivázaná stuhou. Dvě chuděry a poslíček od telegrafu zrovna luštili kartičku, která k ní byla přišpendlená. Taky jsem přistoupil blíž a četl: Dne 1. července 1895 zemřel ve věku 65 let 7


Reverend James Flynn (dříve kostel svaté Kateřiny, Meath Street) R. I. P. Slova toho oznámení mi jeho smrt potvrdila, a následně mě rozrušilo zjištění, že se tím cítím zaskočený. Kdyby nezemřel, zašel bych do té tmavé místnůstky za obchodem, kde sedával v křesle u krbu, celý zachumlaný v zimníku. Teta by mu třeba po mně poslala balíček šňupacího tabáku a ten dárek by ho probral z otupělé dřímoty. Obsah balíčku jsem mu do plechovky vždycky přesypal já, protože jemu se klepaly ruce a polovina by určitě skončila na podlaze. Pokaždé když zvedl tu mohutnou třesoucí se ruku k nosu, obláčky prášku se mu skrze prsty snášely na náprsenku kabátu. Zřejmě právě ty neustálé spršky šňupacího prášku dodávaly jeho prastarému kněžskému hábitu nazelenalou barvu, protože i červený kapesník, jímž se neúspěšně snažil tabák oklepat, byl po týdnu vždycky samá tmavá skvrna. Přál jsem si vstoupit dovnitř a jít se na něj podívat, ale nesebral jsem odvahu na jejich dveře zaklepat. Neochotně jsem odkráčel po slunné straně ulice a cestou jsem si četl divadelní plakáty ve výlohách obchodů. Přišlo mi až k nevíře, že ani já, ani ten den nejsme ve smuteční náladě. Skoro jsem se na sebe zlobil, že se mi vlastně ulevilo, jako by mě jeho smrt z čehosi vysvobodila. Nerozuměl jsem tomu, protože jak prohlásil strýc včera večer, důstojný pán mě hodně naučil. Kdysi studoval na irské koleji v Římě a vysvětlil mi, jak správně vyslovovat latinská slovíčka. Vyprávěl mi příběhy z katakomb a taky o Napoleonu Bonapartovi. Jindy mi vysvětloval význam liturgických pasáží mše svaté a nejrůznějších kněžských oděvů. Čas od času se bavil tím, že mi kladl obtížné otázky: vyptával se třeba, jak by se člověk měl zachovat za určitých okolností či zda ten a ten hřích je smrtelný, odpustitelný, nebo jestli jde pouze o projev lidské nedokonalosti. Prostřednictvím jeho otázek jsem poznával, 8


jak složitá a tajuplná jsou církevní ustanovení, jež jsem odjakživa považoval spíš za docela prosté záležitosti. Povinnosti kněze vztahující se ke svátosti oltářní a ke zpovědnímu tajemství mi připadaly natolik vážné, že jsem se v duchu divil, jak v sobě člověk vůbec najde odvahu, aby se jich zhostil. Ani mě tedy nepřekvapilo, když mi důstojný pán sdělil, že církevní otcové sepsali knihy tlusté jako dublinský adresář a vytištěné stejně hustě jako soudní oznámení v novinách, a pak se dal do náležitého vysvětlování všech těch složitostí. Když jsem se nad těmi otázkami zamýšlel, často jsem nedovedl odpovědět buď vůbec, nebo jen nanicovatě a zdráhavě, ale on se jen usmál a vědoucně pokýval hlavou. Někdy mě nechával odříkávat odpovědi mešního obřadu, které jsem se musel naučit nazpaměť. Jak jsem drmolil, zamyšleně se usmíval a přikyvoval, občas si pěchoval do jedné či druhé nosní dírky ohromné dávky šňupacího tabáku. Když se usmíval, odhaloval při tom mohutné, zahnědlé zuby, přičemž jazykem spočinul na dolním rtu – z téhle jeho zvyklosti jsem býval dost nesvůj až do doby, kdy jsem ho líp poznal. Jak jsem se ploužil prosluněnou ulicí, připomněl jsem si znovu slova starého Cottera a pokoušel se rozpomenout, co se v mém snu dělo dál. Vybavil jsem si, jak jsem v něm spatřil dlouhé sametové závěsy a zavěšenou lampu starožitného vzhledu. Měl jsem pocit, že jsem se octl někde hodně daleko, v zemi, kde se pěstují nepovědomé obyčeje – třeba v Persii, říkal jsem si… Ale nedokázal jsem se upamatovat, jak to vlastně dopadlo. Večer mě teta vzala s sebou na návštěvu do domu smutku. Slunce už zašlo, ale okenní tabulky domů obrácených na západ odrážely zlatavou červeň ohromného shluku mraků. Nahluchlá Nannie nás přivítala v předsíni, a protože by bylo nanejvýš nevhodné, aby na ni teta v takové situaci křičela, pouze si s ní potřásla rukou. Stařenka tázavě ukázala rukou směrem do patra, a když teta přikývla, vydala se 9


s námahou jako první po úzkých schodech a její sklopená hlava sotva vyčnívala nad úroveň zábradlí. Na nejbližším odpočívadle se zastavila a povzbudivým posunkem nás zvala dál k otevřeným dveřím pokoje mrtvého. Když si povšimla, že na rozdíl od tety se zdráhám, opakovaně mě gestem pobízela, ať se neostýchám. Vešel jsem po špičkách. Krajkovým okrajem rolety na okně do místnosti proniklo tlumené zlatavé světlo, v němž svíčky působily jako tenounké bledé plamínky. Ležel už v rakvi. Nannie nám šla příkladem a všichni tři jsme si klekli v nohách postele. Předstíral jsem, že se modlím, i když jsem se vůbec nedokázal soustředit, protože mě rušilo mumlání té stařenky. Všiml jsem si, jak má vzadu narychlo zapnutou sukni a že podpatky látkových botek jsou už notně sešlapané ke straně. Najednou mi přišlo, že se starý kněz v té rakvi usmívá. Ale ne. Když jsme se postavili a popošli k čelu postele, spatřil jsem, že se mi to jen zdálo. Spočíval v ní slavnostně vážný a rozložitý, vyšňořený jako na mši, v silných rukou volně držel kalich. Jeho popelavá, mohutná tvář se širokými tmavými nosními dírkami, obkroužená bílým chmýřím, vyhlížela bojechtivě. Pokojem se linula těžká vůně květin. Pokřižovali jsme se a nechali mrtvého o samotě. V přízemní místnůstce nehybně seděla v jeho křesle Eliza. Popaměti jsem zamířil ke své obvyklé židli v rohu, zatímco Nannie přistoupila k příborníku a vytáhla karafu se sherry a sklenky. Postavila je na stůl a vybídla nás, abychom se s ní napili. Potom na pokyn sestry nalila nápoj do sklenek a podala nám je. Nutila mi taky nějaké máslové sušenky, které jsem odmítl z obavy, že by bylo slyšet, jak je chroustám. Připadalo mi, že jsem ji svým odmítnutím trochu zklamal – přešla tiše k pohovce a usadila se za sestrou. Nikdo nepromluvil, jen jsme všichni zírali do prázdného krbu. Teta počkala, až Eliza povzdechne, a pak pravila: „Nu což, odešel na lepší svět.“ 10


Eliza znovu vzdychla a na znamení souhlasu sklopila hlavu. Teta prsty chvíli přejížděla po nožce sklenky, než si srkla. „Proběhlo to… v míru?“ otázala se. „Ano, naprosto v klidu a míru, madam,“ odvětila Eliza. „Ani jsme nepoznaly, kdy vydechl naposled. Měl krásnou smrt, díkybohu.“ „A to kolem–? „Otec O’Rourke k nám přišel ve čtvrtek a dal mu poslední pomazání. A vůbec ho připravil.“ „Takže on už to věděl?“ „Odcházel z tohoto světa naprosto smířený.“ „Vypadá smířeně,“ potvrdila teta. „To samé říkala ta žena, která nám ho přišla umýt. Prý vypadá, jako kdyby jen spal, tak mírumilovně a vyrovnaně. Kdo by si pomyslel, že z něj bude tak krásná mrtvola.“ „Ano, to máte pravdu,“ přitakala teta. Usrkla další kapku ze skleničky a po chvilce pokračovala: „Každopádně to pro vás musí být velká útěcha, slečno Flynnová, že jste pro něj udělaly, co jste mohly. Byly jste na něj obě moc hodné, to se musí uznat.“ Eliza si uhladila sukni na kolenou. „Chudák James!“ povzdechla si. „Ví Bůh, že jsme udělaly, co bylo v našich silách, přestože samy moc nemáme – nechtěly jsme dopustit, aby mu něco chybělo, když se mu to stalo.“ Druhá ze sester si opřela hlavu o polštář pohovky a budila dojem, že co nevidět usne. „Chudinka Nannie,“ podotkla Eliza při pohledu na ni, „je hrozně utahaná. Měly jsme s tím dost běhání – musely jsme sehnat tu paní, aby nám ho umyla, pak ho položit a vystavit, taky rakev obstarat a samosebou zařídit zádušní mši v kostele. Nevím, co bychom si počaly, nebýt otce O’Rourkea. To on přinesl všechny ty květiny a taky dva svícny z kaple. 11


Krom toho napsal oznámení do novin a postaral se o všechny papíry ohledně pohřbu a pojištění chudáka Jamese.“ „To od něj bylo opravdu laskavé,“ podotkla teta. Eliza zavřela oči a zvolna zavrtěla hlavou. „Není nad staré přátele,“ prohlásila, „nakonec ti jsou vždycky nejlepší a nejdůvěryhodnější.“ „To máte vskutku pravdu,“ přisvědčila teta. „A když teď odešel na pravdu Boží, určitě nezapomene ani na vás a na to, jak laskavě jste se k němu zachovaly.“ „Ach, chudák James!“ opakovala Eliza. „Však s ním zas nebyla taková práce. V domě ho skoro nebylo slyšet. A přece – je pryč a –“ „Až bude po všem, bude se vám po něm stýskat,“ pravila teta. „Právě,“ přikývla Eliza. „Už mu nebudu nosit šálek bujonu, a vy, madam, taky po chlapci nebudete posílat šňupací tabák. Ach, chudák James!“ Zarazila se, jako by v myšlenkách utkvěla v minulosti, a pak bystře podotkla: „Ale, víte, všimla jsem si, že se poslední dobou choval nějak divně. Vždycky když jsem mu donesla polévku, našla jsem ho v křesle, jak spí s otevřenou pusou. Breviář se mu povaloval u nohou.“ Prstem si promnula nos, zamračila se a pokračovala: „Přes to všechno pořád opakoval, že by se ještě někdy v létě rád projel venku, až se udělá pěkně. Chtěl se znovu podívat do našeho starého domu v Irishtownu – tam jsme se všichni narodili –, že bychom tam s ním jely i já a Nannie. Kdyby se nám prý podařilo najmout nějaký ten moderní povoz, co nerachotí, jak mu to vykládal otec O’Rourke – víte, myslím ten s revmatickými koly. Že to prý na den ani moc nestojí, dá se pronajmout u Johnnyho Rushe ve městě – že bychom si tam zkrátka všichni tři vyjeli někdy v neděli večer. Docela se na to upnul… Chudák James!“ „Bůh budiž milostiv jeho duši!“ popřála mu teta. 12


Eliza vytáhla kapesník a otřela si oči. Pak ho opět zastrčila do kapsy a nějakou chvíli mlčky upřeně zírala do prázdného krbu. „Vždycky byl takový přepečlivý. Kněžské povinnosti ho dost zmáhaly. A něco se mu v životě nepovedlo.“ „Ano,“ přisvědčila teta. „Vypadal jako zklamaný člověk. Bylo to na něm vidět.“ V místnůstce zavládlo ticho, v němž jsem přistoupil ke stolu, abych si lízl svého sherry, a potom jsem se zase tiše vrátil na židli v koutě. Zdálo se, že Eliza Flynnová se hluboce zasnila. Uctivě jsme čekali, až ticho přeruší sama, a skutečně po dlouhé odmlce pomalu vyslovila: „Šlo o ten kalich, který rozbil… Tím to všechno začalo. Pochopitelně ho utěšovali, že se nic nestalo, ostatně byl zrovna prázdný. Ale stejně… Údajně to zavinil ministrant, ale chudáka Jamese to dočista rozrušilo, Bůh mu budiž milostiv!“ „A bylo to opravdu tohle?“ zeptala se teta. „Zaslechla jsem cosi…“ Eliza přikývla. „To mu vlezlo na mozek,“ potvrdila. „Od té doby se začal ostatních stranit, o samotě si tesknil, s nikým nemluvil, toulal se kdovíkde. Jednou večer ho potřebovali, aby kohosi zaopatřil, a vůbec ho nemohli najít. Hledali všude možně, jenže nikde ani stopy. Pak kostelníka napadlo, že by to měli zkusit v kapli. Tak přinesli klíče, otevřeli kapli a kostelník s otcem O’Rourkem a dalším knězem s lucernou se šli po něm dovnitř podívat. A věřte nevěřte, seděl tam úplně sám ve zpovědnici, naprosto bdělý, a potichu se čemusi smál.“ Náhle se zarazila, jako by ji cosi vyrušilo. Taky jsem se zaposlouchal. V domě se však neozval sebemenší šramot – bylo mi jasné, že starý kněz leží dál nehnutě v rakvi tak, jak jsme ho tam viděli, ve smrti vážný a bojechtivý, s prázdným kalichem na hrudi. 13


Eliza své povídání zakončila slovy: „Naprosto bdělý a tiše se něčemu chichotal… Když ho tam tak uviděli, samosebou si dali dohromady, že s ním nebude něco v pořádku…

14


0034827