SESTRY
Tentokrát už nezbývala naděje – dostal třetí záchvat. Večer co večer jsem míjel ten dům (měl jsem prázdniny) a zkoumal osvětlený čtverhran okna, a večer co večer zářil stejně, slabě a stejnoměrně. Kdyby zemřel, uvažoval jsem, uviděl bych odraz svíček na potemnělé roletě – věděl jsem totiž, že k hlavě mrtvého se stavějí dvě svíce. Častokrát mi opakoval: Už tady dlouho nebudu, a já si myslel, že to pronáší jen tak. Teď jsem poznal, že to nebyly plané řeči. Každý večer, když jsem upřeně hleděl na to okno, jsem si šeptal slovo paralýza. Mým uším znělo vždycky divně, podobně jako gnómon v Euklidovi nebo simonie v katechismu. Nyní jsem je vnímal jako jméno nějaké zlovolné a hříšné bytosti, jíž jsem se bál, a přece jsem toužil poznat ji zblízka a pohlédnout na její smrtonosné dílo. Když jsem sešel dolů k večeři, u ohně seděl starý Cotter a kouřil. Zatímco mi teta z hrnce nabírala ovesnou kaši, podotkl, jako by se vracel k nějaké vlastní poznámce: „Ne, neřek bych, že byl přímo… ale beztak na něm bylo něco podivnýho… až záhadnýho. Povím vám, co se mi na tom nepozdává…“ Začal bafat z dýmky, nepochybně proto, aby si urovnal názor v hlavě. Otravný a pošetilý stařec! Když jsme ho před lety poznali, bývala s ním docela zábava, vykládal nám o dokapech a měděných červech při výrobě whisky, ale brzy mě přestal bavit on i ty jeho věčné historky z palírny. „Myslím si o tom svý,“ prohlásil. „Jářku byl to jeden z těch… prapodivnejch případů… Ale těžko říct…“ Znovu se soustředil na dýmku, aniž nám dal do svých 5