V koncích
Když vás žere lev, je zvláštní, že vás netrhá po kusech – udusí vás. Zaútočí vší silou a zavalí vás jako polštářem. Myslím, že jsem měl být vlastně rád. Dospělý, dvěstěkilový lev, jenž se na mě vrhl zezadu, mi nejprve vyrazil dech. A když nabral mou hlavu do tlamy a stiskl ji, už jsem pomalu ztrácel vědomí. Probralo mě, až když se mi drápal na břicho, to se ve mně probudila vůle přežít. Byl to přesně ten okamžik, kdy vás při surfování zavalí ohromná vlna a vy ztratíte prkno: Světlo náhle prolomí zvířené vody a vy si uvědomíte, že chcete žít, a odrazíte se směrem k hladině. Máchl jsem pěstí nad hlavou a do lví tlamy. Ale chyběla mi síla. Zabije mě, ten mizera. Vzpomínám si, jak se mi – ještě než mě opustilo vědomí – mihlo hlavou: Který to je? Divoký lev, nebo jeden z našich? Byl to jeden z našich, Samotář, a další z našich, Freddie, mě zachránil. Freddieho jsem vypiplal od mláděte, ale na rozdíl od toho obrovského gangstera Samotáře, jehož se nám nikdy nepodařilo úplně zvládnout, mě Freddie měl rád. Zaútočil na Samotáře a odpoutal jeho pozornost dostatečně dlouho na to, abych alespoň trochu přišel k sobě a stihl se stočit do klubíčka. Freddie se vrhl na Samotáře ještě čtyřikrát nebo pětkrát, protože Samotář se na mě znovu začal sápat. I tehdy se mi větší lev dostal ke krku a pokoušel se mě zardousit. Prošel jsem tunelem jako v Reader´s Digest, už jsem měl na krajíčku – poslední pohled na tento svět patřil páchnoucí skládce