1
Emma V kuchyni to vypadalo jako po boji. Pošta rozházená po zemi, židle převrácené. Telefon sražený z podstavce, baterie visela na změti drátů. Na prahu obývacího pokoje se rýsoval nezřetelný otisk boty, který směřoval špičkou k mrtvému tělu mého syna Jacoba. Ležel před krbem, roztažený jako mořská hvězdice. Spánky a ruce měl samou krev. Na okamžik jsem celá ztuhla, nedokázala jsem se pohnout ani nadechnout. Najednou se Jacob posadil. „Mami,“ ozval se, „vždyť ty se vůbec nesnažíš.“ Tohle není pravda, přesvědčovala jsem sama sebe a sledovala jsem, jak si znovu lehá přesně tak, jak ležel před chvílí – na záda, s nohama stočenýma doleva. „Hm, došlo k potyčce,“ řekla jsem. „A dál…,“ povzbuzoval mě Jacob a přitom sotva hýbal rty. „Uhodil tě do hlavy.“ Klekla jsem si, jak mě to už mockrát učil, a přitom jsem si všimla dřevěné stoličky, která normálně stávala u krbu. Teď vykukovala za gaučem. dychtivě jsem po ní sáhla a objevila jsem na jednom růžku krev. dotkla jsem se tekutiny malíčkem a olízla ho. „Ale Jacobe, snad jsi mi zase nespotřeboval všechen kukuřičný sirup…“ „Mami! Soustřeď se!“ Klesla jsem na gauč se stoličkou v náručí. „Zloději vnikli dovnitř, ty ses s nimi popral a zahnal jsi je.“ Jacob se s povzdechem posadil. Vlasy měl zmazané kukuřičným sirupem obarveným potravinářskou barvou. I když se mi pohledem vyhýbal, viděla jsem, že má rozzářené oči. „Ty si vážně myslíš, že bych naaranžoval místo činu dvakrát úplně
9