PROLOG
Felicia Millerová plakala na záchodě. Už zase.
Věděla jsem, že to je ona, protože během těch tří měsíců, co jsem chodila na střední školu Green Mountain, jsem ji slyšela brečet na záchodě už dvakrát. Její pláč se dal snadno rozeznat, vzlykala tence a zajíkavě jako malé dítě, přestože jí už bylo osmnáct, o dva roky víc než mně. Pokaždé jsem ji nechala být, vždyť každá holka má čas od času právo brečet na záchodcích. Ale dneska byl maturitní ples, a já si říkala, že na pláči ve večerních šatech je něco obzvlášť smutného. Navíc jsem pro Felicii měla slabost. Dívka jako ona se našla na každé ze všech těch škol, kam jsem dosud chodila (zatím jich bylo devatenáct). A i když jsem byla divná, lidi na mě nebyli zlí, většinou mě ignorovali. Zatímco Felicia byla třídním fackovacím panákem. Škola pro ni byla jen nepřetržitým sledem ukradených peněz na oběd a jedovatých poznámek. Nakoukla jsem pod dveře kabinky a spatřila pár nohou ve žlutých páskových střevíčcích. „Felicie?“ Zavolala jsem a zlehka zaťukala na dveře. „Co se děje?“ Otevřela dveře, a podívala se na mě zlostnýma, krví podlitýma očima. „Co se děje? No, co bys řekla, Sophie, je maturitní ples mého ročníku a vidíš tady nějakého kluka?“ 5